Ten správný úsměv

2. listopadu 2018 v 17:39 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
"Proč se ta postavička mračí?" zeptá se Dan zmateně. Sedíme na zemi u mě v pokoji, a prohlížíme mé výtvory.
Přitáhnu k sobě výkres. "Nemračí se, usmívá se," opravím ho. Povytáhne obočí a vrátí ho zpátky před sebe. "To není úsměv, to je spíš něco jako..." názorně mi to "něco" předvede. Chvíli na něj hledím, snažím se "to" identifikovat, ale neúspěšně.
"Ale kuš, normálně se usmívá," řeknu nakonec.
"Ale ne, vážně, vidíš? Tahle linka je příliš málo prohnutá, člověk má z toho spíš pocit, že... Ups, promiň." Prstem přejel po papíře a rozmazal tužku. Teď už se postavička opravdu neusmívá, teď už nemá půlku pusy. Protočím oči. "Skvěle, to se ti povedlo," ohodnotím to a popadnu gumu, abych obrázek spasila. "No, teď to aspoň můžeš udělat líp, ne?" navrhne snaživě. To mě přivede na další věci, které jsem mohla udělat líp, počínaje souhlasem s jeho návrhem na společné studium. Sešity leží vyčítavě všude kolem nás, ale přirozeně se jim vyhýbáme jako čert kříži.
Po vymazání špinavé šmouhy jemně načrtnu ústa a zakroutím koutky. "To je trochu křečovitý úsměv, ne?" komentuje to okamžitě. Začínám mít nepříjemné tušení, že tohle bude na dlouho.
"Třeba je nervózní," bráním se.
"To bys musela změnit celou pózu, tahle o tom nevypovídá. Ne, to taky není ten správný úsměv. Zkus to ještě jednou, " odporuje zase. Povzdechnu si, spolknu pýchu, znovu vezmu gumu a smažu svůj pokus. Tužkou pak postupuju ještě opatrněji než předtím, a doufám, že naposled. Omyl.
"Tak to je pěkně děsivé. Co dělá ve svém volném čase, vraždí štěňátka?"
"Každý se usmívá jinak. Třeba se tak narodila," odseknu zatvrzele.
"To sice jo, ale teda, potkat ji v tmavé uličce..." vrtí hlavou pobaveně. Pak se zarazí. "Ale já to nemyslím špatně, to víš, že jo? Chci ti jenom pomoct," ujišťuje mě. Pomoct, do hrobu, napadá mě, ale mlčím. Rady jsou dobrá věc, a navíc, on umí kreslit fakt hezky, takže ti to pomůže, přesvědčuju se. Takže místo odpovědi vykouzlím chápavý, mírně vděčný úsměv. Okamžitě se rozzáří. "No vidíš, takovýhle úsměv jí nakresli."
Lehce polichocena se do toho pustím a provedu poslední pokus. Dan je z toho trošku nejistý. "Jakože není to špatné, ale..." Končím. Hodím mu tužku do klína a prudce k němu výkres přisunu. "Fajn, tak to udělej ty, mě se to očividně nedaří."
Odevzdaně ji vezme a začne črtat. Jedna linka, druhá linka, a moje postavička se rozkošně usmívá. Zatraceně.
Dan si to několikrát prohlédne, pak pokrčí rameny. "Není to úplně nejlepší, ale celkem se to dá. Co na to říkáš?"
Chvíli mlčím, povolávám do služby všechno své sebeovládání.
"Jdeme se učit," rozhodnu rázně a trhnutím otevřu náhodný sešit na zcela náhodné stránce.
"Co mi řekneš o Válce růží?"
"Cože? Ale já jsem chtěl-"
Tentokrát jsem to já, kdo se usměje. Velice podobně tomu úsměvu, který jsem před pár minutami sama nakreslila. To ho spolehlivě umlčí. Hm, takže tohle byl ten správný úsměv, to kdybych věděla dříve...
"Nic? Nevadí, jdeme dál. Takže občanská válka..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 perfectname perfectname | 2. listopadu 2018 v 18:00 | Reagovat

Moc hezké :) Tvůj článek se mi opravdu líbil. Dobře se to četlo a bylo to zajímavé, takže s psaním určitě pokračuj ;)

2 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 5. listopadu 2018 v 11:35 | Reagovat

Roztomilé a ze života. :-) Zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz.

3 Kristin Kristin | 5. listopadu 2018 v 18:35 | Reagovat

[1]: Děkuji za pochvalu a povzbuzení, to vždycky potěší :)

[2]: Moc děkuji, jsem ráda, že se líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama