Malá noční bitva

2. září 2018 v 0:38 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Jsem lovec. Jsem predátor. Mé instinkty, jsou vražedné. Není přede mnou úniku.
Plížím se pokojem, osvětleným jen stojací lampou vedle komody, a pomalu, velice pomalu, šplhám na žebřík. Po úspěšném výstupu na poschoďovou postel pokračuji v honbě za svou nic netušící kořistí. Našlapuji měkce, neslyšně. Každý krok je nesmírně důležitý. Vážím veškerý svůj pohyb, protože jakýkoliv otřes by mohl můj cíl vyplašit, a to nesmím dopustit. Závisí na tom příliš mnoho - totiž mé klidné spaní. Využívaje všechny dovednosti, které jsem odkoukala od svojí kočky, překonám nástrahy celé postele a stanu u polštáře, kde, na stěně nad ním, si hoví on. Ještě pomalejším pohybem chytnu zbraň - papuč - kterou jsem si přinesla s sebou, a napřáhnu se k ráně. V hlavě si srovnám přiměřenou sílu, kterou budu muset použít. Příliš málo, a stihne uletět. Příliš moc, a zbude po něm flek, který mi ho bude ještě dlouho připomínat. Musí to být tak akorát. Zatajím dech, skousnu si ret, a prásk! Příliš málo. Upustím papuč a začnu zběsile tleskat všude kolem, jak se ho snažím dodatečně zlikvidovat. Mrška malá, komár unikne. Následkem toho další půlhodinu běhám po pokoji a hledám místo, kam si sedl, protože je mi jasné, že ve chvíli, kdy to vzdám a zalehnu, tak mi začne nemilosrdně vyhrávat svou vrzavou skladbičku do ucha. A jestli mě něco dokáže udržet od spánku, pak je to tohle. Každé léto, kdy bývají dlouho otevřená okna, věčně lezu po židlích, lovím můry a lišaje, kteří se slepě třepotají u lamp a jiných zdrojů světla, a všechny pěkně svědomitě zachraňuji. Pavouky zrovna nemusím, ale budiž, pokud nejsou v mimořádné blízkosti a vyloženě si ze mě nedělají šprýmy (nedávno mi jeden obsadil kartáček na zuby - čistit si chrup, kdo to potřebuje), tak je taky zvládnu. Ale komáři, ty nenávidím. Nic mi tak nepocuchá nervy, jako ten drásající zvuk.
Ke konci, kdy se blížím hranici zoufalství, popadnu kočku a různými posunky se ji snažím na komára nasměrovat. Koukne se na něj, na mě, zívne, věnuje mi ještě jeden výmluvný pohled, jako by si to nemohla odpustit, pár skoky se dostane na křeslo a zalehne mi tričko. Během minuty tvrdě spí. Opět jsem v tom sama.
Ale, naštěstí, tedy naštěstí pro mě, můj souboj s komárem neproběhl bez povšimnutí v sousední ložnici, takže slyším vrznutí dveří, a vynoří se rozespalý táta. Pomocí pár expresivních výrazů ho obeznámím se svým problémem. Rozkáže mi, ať chvíli počkám, a vydá se na průzkum komory. Já v ní biolit sice nenašla, ale jestli ho tam někdo po mamčině úklidu dokáže vypátrat, je to on.
Taťka chvíli hrabe, vytahuje krabice, překopává jejich obsah a něco si přitom mumlá pod vousy, ale nakonec, po několika drahných minutách, je úspěšný. Předá mi strojek i náplň, popřeje mi dobrou noc a dodá, abych už byla potichu, protože zítra vstává na sedm. Slavnostně přislíbím, a pak se svou kořistí zamířím zpátky na bojiště. Zapojím ji do elektřiny, a ačkoliv se mi uleví, stejně tak cítím trochu zklamání. Můj lovecký um selhal na plné čáře. Nakonec musím být zachráněna chemickými zbraněmi. Jak potupné.
Ale pak, když opět následuji příklad mé kočky a uléhám do peřin, se zaposlouchám, a - ticho. Ale co už, napadá mě spokojeně, úspěch jako úspěch. O jednoho komára na světě míň. A to se počítá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 2. září 2018 v 23:19 | Reagovat

Hezký...:)
Zařazuji Tvůj článek do výběru na tema-tydne.blog.cz

2 Kristin Kristin | 7. září 2018 v 0:07 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, jsem ráda, že se líbil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama