Duben 2018

Nostalgie letních dnů

18. dubna 2018 v 15:38 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Když zavřu oči, vidím většinou ten den. Bylo léto. Jeden z těch typických, horkých dnů, kdy se slunce vpíjí pokožkou do těla, v trávě se ozývají luční koníci a obloha si obléká lehký blankyt. Ve vzduchu voněla jablka, sladká a šťavnatá, červená jako rubíny, celý svět kypěl energií a radostí, a dny se táhly v opojení z prázdnin, jež pomalu spěly ke konci.
Tráva mě chladila do chodidel, když jsem oběhl dědečkovu dřevěnici a vydal se na průzkum malého lesíku za ní. Ptáci zpívali v pokyvujících se korunách, nedaleko bublal potůček. Prodíral jsem se kapradinami a vysokou trávou, která mě šlehala do nohou. Vystoupal jsem na kopeček, odkud se potůček ozýval. Viděl jsem ho, jak protékal pod skloněnými pažemi kapradin, skákal po kamenech jako živoucí křišťálová stuha.
Po kolena ve vodě tam stála holka. Ruce držela těsně nad hladinou, obličej napjatý. Krátké blonďaté vlasy měla stažené do střapatého culíčku, ze kterého jí trčely na všechny strany. Zůstal jsem stát na kraji potůčku. Byl jsem nervózní, chtěl jsem tam být sám. Vždycky jsem tam byl sám. A hodlal jsem si to uhájit.
"Co tady děláš?" vypálil jsem na ni. Zvedla ke mně obličej a zamračila se. "Pšššt," zasyčela na mě pobouřeně.
"Ale to je moje místo," nevzdával jsem se. "Ale já lovím žáby, tak jdi pryč," odsekla mi. Už jsem se jí chystal důrazně připomenout, že já to tam znal déle, když se jí náhle rozzářily oči jako dvě lampičky. "Tam je! Chyť ji!" vykřikla a bez okolků se vrhla do vody. Překvapeně jsem koukal, jak se v ní máchala a nemotorně plácala rukama kolem sebe. "Tam je, tam je!" pokřikovala dál, a já, abych jí ukázal, že to umím lépe, jsem se tedy rozhodl žábu ulovit. Dostala se do vysoké trávy, kde se chtěla schovat, ale mým šmátravým prstům stejně neunikla. Jednou nohou jsem zapadl do potoka, ale to mi vůbec nevadilo, jelikož jsem držel slizkou uprchlici v rukou.
Ta holka seděla pořád v potoce, celá promočená a potlučená od kamenů, ale se šťastným úsměvem na tváři. Rychle se začala škrábat na nohy. "Tady, dej ji tady," vedla mě k jakési ohrádce z kamení, příliš mělké, než aby žábu zadržela, ale v dětských očích zcela dostačující. Opatrně jsem tam vložil naši zajatkyni. Byla ještě malá, hnědá, se zbytkem pulčího ocásku. Seděli jsme nad ní a pečlivě ji pozorovali, jako kdyby se každou chvíli měla proměnit v prince z pohádek. "Potřebuje kamaráda," rozhodla ta holka. Po krátkém dohadování, kde kdo bude chytat další žábu, při němž padaly naprosto opodstatněné argumenty jako "ale já jsem starší", nebo "ale můj tatínek je potápěč", jsem vyhrál svoje místo dále po proudu. Byl jsem si naprosto jistý, že tady mám mnohem větší šanci nějakou ulovit. Proto jsem byl tak strašně pobouřený, když jsem ji za chvíli slyšel, jak na mě volá, že už má další. Doběhl jsem zpátky, trochu mrzutý, a rozkázal jí, aby mi ukázala ruce. "Nemůžu, uteče," odbyla mě a odběhla k provizornímu příbytku pro žáby. Opatrně ji tam dala, byla malá, se zbytkem pulčího ocásku, a hnědá. Nápadně se podobala té první. Ta první byla pryč.
"Ta první utekla," uvědomil jsem si. "Asi se jí tady nelíbilo," prohlásila lkavě ta holka. "A to jsem si s tím dala takovou práci," pokračovala s lesklýma očima. A já, už tehdy kavalír, jsem se ji rozhodl uklidnit. "Třeba měla děti."
"Myslíš?"
"Jo, myslím."
"A co ta druhá, nebude jí smutno?" napadlo ji po chvilce.
"Tak ji pustíme," navrhl jsem. Posadili jsme ji na kámen a krčili se za ní. "Tak se měj, žabko. Měli jsme tě rádi," pronesla dramaticky ta holka, zatímco žabka udělala pár zkusmých skoků do trávy. Náš smutek trval jen pár minut. Posadili jsme se na kraj vody a mluvili o všech důležitých věcech, o kterých je třeba si pohovořit. Jako třeba co dělají naši rodiče, kdo z nás je starší, kdo z nás má více domácích mazlíčků, kdo byl častěji nemocný, kdo si více rozbil kolena, kdo umí lépe jezdit na kole a kdo viděl více zvířat v zoo. U nejméně poloviny těch rozhovorů jsme se nedobrali k výsledku, jelikož jsme oba své výpovědi neustále měnili v závislosti na tom druhém, ale nijak nám to nevadilo. Pak jsme hráli na honěnou, tam podváděla ona, pak na schovku, tam jsem prý podváděl já, ale to vůbec nebyla pravda, a pak jsme sbírali šišky na domeček. Stavěli jsme ho z dřívek a listí, z mechu byly peřiny a ze šišek túje u dveří, já byl muž a ona byla žena, já chytal zloděje a ona byla tanečnice, měli jsme svatbu pod kapradím a na líbánky jsme jeli k břehům potoka. Koupali jsme se v ledové vodě a chválili mořský vzduch, já chodil často na ryby a ona plánovala cestu na pařez… Zůstali jsme tam rok, protože jsme si tam postavili dům z větviček a vystlali ho jehličím, chovali jsme mravence a vyhýbali se jeskyni s pavoukem. A potom jsme tam prostě zase jen seděli, máchali nohy ve vodě, a pokračovali v důležitých rozhovorech, dokud jsem nemusel jít domů. "Ale ještě né," prosila mě rozesmutněle. "Tak já přijdu zítra," navrhl jsem. Oči se jí změnily na dvě sluníčka. A tak jsme se rozloučili, plní natěšení z brzkého shledání, a já zamířil domů. Nejdřív mi babička vynadala za úplně mokré kalhoty, potom za pozdní příchod na oběd, a nakonec za všechno dohromady. A když jsem tam seděl za stolem, babička míchala polévku a pomalu přestávala zuřit, zeptala se: "A jak se jmenovala ta holčička?"
V tu chvíli jsem překvapeně zamrkal, a odpověděl: "No, ta holka… Musím se jí zítra zeptat. Chceme se vzít," prohlásil jsem pyšně. Babička se rozesmála a už se na mě nezlobila.
Tak jsem druhý den běžel, ve stejný čas, abych se jí mohl zeptat. Ale nebyla tam. Proto jsem čekal, čekal jsem přes oběd, čekal jsem do večera, ale nevrátila se. Další den jsem zase čekal. A den potom taky. Nedočkal jsem se.
Letní dny plné bzučícího hmyzu, sladkých jablek a táhnoucích se prázdnin se opakovaly, krásné a pestré jako pera pralesního papouška, dokud jsem nenastoupil na vysokou, svět se povážlivě nezrychlil a dětská radost z bytí se pomalu nevytratila, ale ta holka z potoka, už se nikdy neukázala.