Březen 2018

Vzpomínka v mlze

18. března 2018 v 16:25 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Nad hlavou se mi ozve sojka, která komentuje mou přítomnost. Její hlas se rozléhá lesem jako ostré varování všem jeho obyvatelům. Sedím na vlhké hlíně a opírám se o mechem zarostlou starou zíťku. Na pokrčených nohou držím otevřený deník, tlustou ohmatanou knížečku s motivem pralesa na obalu, a v prstech převracím propisku. Lesem se plíží šero, vítr si hraje s korunami stříbrných buků a pohvízdává si prazvláštní melodii. Listy kapradin se lesknou v posledních kapkách nedávného deště a pomalu se sklánějí nad jemně bublající potůček.
Zíťka, o kterou se opírám, mě mírně tlačí do zad. Kdysi dávno, dávno dávno opravdu hodně dávno, zde stával hrad. Tady v plytkém údolí si ho postavil nějaký bohatý měšťan, jehož jméno brzo padlo v zapomnění, jelikož slavná léta sídla čekala až na jeho pozdějšího majitele. Podle kroniky, která je uložená na radnici, a kterou jsme museli všichni ve škole útrpně přelouskat, ho pojali za svůj lupiči, bezmála na padesát let. Až pak se někomu, kdo ví komu a jak, konečně podařilo je vyhnat. Starosta shromáždil vesničany a vydal nařízení, aby se hrad rozebral. A tak je v každém druhém historickém domku, a těch je u nás požehnaně, alespoň jedna opravdu stará cihla. A jediné, co z hradu zůstalo, je několik zašlých zídek, ověnčených trávou a rostlinami, jeden kamenný oblouk, jenž nějak překonal moře času, a krátké schodiště, vedoucí odnikud do záhadné prohlubně, a které se pomalu ztrácí pod nánosem hlíny. Tohle všechno se ukrývá mezi pískovcovými sloupy, jež tvoří jakési mlčící obecenstvo všech minulých událostí.
Neklidně se zavrtím na bundě, kterou jsem pod sebe složila. Vlhkost půdy cítím i přes ni. Půda tady je vždycky trochu vlhká, snad kvůli tomu, že jsme v údolí. Mělo mi dojít, že po dešti to bude dvakrát tak horší. Protočím sama na sebe oči v sloup. Asi bych vážně měla více myslet dopředu. Odložím deník bokem, vyskočím na nohy a protáhnu se. Tohle místo je asi dvacet minut od lesní stezky, a není to zrovna oblíbené návštěvní centrum. Krom pár zasněných fotografů a zoufale ztracených turistů jsem tady nikdy nikoho nepotkala. Pro mě jasná výhoda, pro mé rodiče jasný důvod k obavám. Zhluboka se nadechnu a obrátím obličej ke korunám. Vítr trochu zesílil, listí se třpytí jako drobné rybičky v prudkém proudu. Otřepu se, trochu se ochladilo. Zapnu si svetřík a obejmu se pažemi. Že by se blížila bouřka? Celý les potemněl. Mezi kmeny se začala šířit mlha. Nejdřív je poloprůhledná, ani si jí skoro nevšimnu, jenomže pak zhutní, a najednou vypadá jako mléčná záplava. Stane se to tak rychle, že zůstanu stát jako opařená a nechápavě se rozhlížím, zatímco z okolí zůstanou jen obrysy zatopené bílou vatou. Rozhostí se ticho, rušené jen větrným pohvizdováním. Pomalu se otočím na místě, naprosto uchvácena tímto momentem, který se zdá kouzelný i děsivý zároveň.
Sojka vydá další ostré varování. Polije mě horko a svetr bych si nejraději zase rozepnula. Písnička hvízdaná větrem se zdá nepatřičně veselá. Nabírá intonaci, a najednou se mi zdá, že vítr vůbec není jejím původcem. Ten, kdo si ji prozpěvuje, přichází zepředu, a už můžu vidět jeho obrys v řece mléka. Stačí mi jen chvilinka, abych se rychle vrhla za zíťku, o níž jsem byla ještě před pár minutami opřená. Je to hloupost, říkám si. Nejspíš je to jen turista. Nebo fotograf, zmámený romantickým předbouřkovým časem. Ta osoba zvedne ruku v pozdravu, a utne svůj popěvek. Srdce se mi uklidní a padne na mě úleva, a už skoro vylézám zpoza svého provizorního úkrytu… když si všimnu, že ten pozdrav nebyl na mě. Několik lidí se současně objeví a jdou návštěvníkovi vstříc. A když říkám, že objeví, tak to myslím doslova. Najednou tam prostě jsou, vyloupnou se z mlhy, jako když se rozbije skořápka od vajíčka. Jejich postavy jsou rozmazané, mihotají se ve vzduchu. Vybledlé oblečení je roztrhané, špinavé, a očividně staré. Třesou si rukama, plácají se po zádech, něco říkají, ale slyším jen hluboké hlasy, slova nerozeznávám.
Zaryju prsty do zíťky a opřu o ni čelo. Ach bože. Zbláznila jsem se? Nebo si ze mě někdo vystřelil? Znovu zvednu hlavu ke scéně přede mnou. Vidím ji neostře, z části kvůli zatemňující mlze, a zčásti kvůli tomu, že ty osoby prostě neostré jsou. Jakoby ani nebyly hmotné. Může jich být asi patnáct, postupně se vynořují zpoza zídek a oblouku. Jeden se neslyšně objeví přímo za mnou, až skoro dostanu infarkt a vyjeknu v překvapení. Ale on na mě nereaguje. Napůl bezzubým úsměvem pokyne známým a na cestě k nim zcela přehlédne mou maličkost.
Pak se ozve křik. Dunění. Ržání koní. Do mlžného pole se vřítí několik jezdců s napřaženými meči, stejně přízrační, jako jejich oběti. Nikdo z přítomných (nebo snad nepřítomných?) nestihne zareagovat, když ten, jenž přišel jako poslední, vytáhne nůž a - pak se schovám za zíťku. Ruce se mi třesou strachy, ale pořád dobře slouží, když do nich skryju tvář. Slyším řinčení a cinkot, dusot splašených nohou, rázné pořvávání rozkazů, a nervy drásající křik. Cítím pot, a krev. Tulím se do klubíčka a zarývám si nehty do vlasů. Svaly mi ztuhly v kámen.
Zdá se mi, že to trvá několik hodin, než se svět za mnou utiší, ale ve skutečnosti je to určitě jen několik minut. Pár prohozených slov, které stále nerozeznám, a pak už jen zvuk vzdalujících se kopyt. Pomalu narovnám hlavu, a co nejtišeji vykouknu ven. Skoro se zalknu. Jeden tam stále stojí. Ten nově příchozí, pomalu se rozhlíží po rozesetých tělech. V dlani si pohazuje s měšcem. Pak se rozejde ke schodům, pomalu sejde dolů, jakoby ho spolkla samotná země. Vzápětí se zase vynoří, a obohacen o brašnu popadne jednu mrtvolu za nohy a ztěžka ji stáhne dolů. Postupně tam dostane všechny, včetně odtržených končetin a hlav, pak se oklepe, a protáhne. Ještě jednou se rozhlédne, snad jestli něco nezapomněl, a volným krokem se rozejde zpátky do mlhy. Lesem se rozezní veselá melodie.
Ztuhle a neohrabaně se narovnám, udělám pár nesmělých krůčků. Nikde nic, jen zem je nasáklá rudou. Mlha se převaluje jako chomáče cukrové vaty, pomalu se začíná stahovat pryč. Pach krve ještě chvíli visí ve vzduchu, zatímco vlhká půda polyká její zbytky z louží. Chvíli tak setrvám, zmrzlá na místě, zatímco se zdálky pořád ozývá živá znělka. Pak se mi nad hlavou opět rozezpívají ptáci. Mlha se rozplyne. Poslední stopy krve zmizí. Nakonec se radostné popěvování změní ve hvízdání větru. Ale melodie zůstává.
Jako ve snách zvednu ze země deník a bundu a přitisknu si ji k hrudi. V hlavě mám zmatek a začíná mě bolet, trochu vrávorám, když zamířím k lesní stezce. Minu zpola zasypané schody a jen letmo na ně pohlédnu. Do mysli se mi loudí představy toho, co možná stále leží pod nimi. Dřív, než se tam stihnou zabydlet, přidám do kroku a nahmatám záložku deníku. Skoro vypadla ven, proto ji zkouším zapasovat pevněji. Potom mi ale pohled padne na stránku, a v překvapení odhodím deník na zem. Chvíli nad ním stojím, rozechvělá se zrychleným dechem, než se odvážím ho zase sebrat. Popadnu list a trhnutím ho vyrvu. Rozevřu dlaň a nechám vítr si ho vzít. Napadne mě, že teď ten konec zápisu budu muset napsat znovu, ale tohle je poslední z mých starostí. Raději deník zavřu, a s bolavou hlavou pospíchám k lesní stezce.
Sojka to všem oznámí varovným pokřikem, zatímco vítr si pohrává s vytrženým listem deníku, na kterém se skví pár posledních vět mého včerejšího dne, a několik čerstvých, karmínových kapek.

Každý po svém

2. března 2018 v 20:10 Co mě tak napadá
Nápad začíná pomalu. Nejdřív se objeví jen v obrysech, jako by byl uložen hluboko, hluboko pod hladinou moře. Vidím ho, jak se tam vznáší, postupně se vynořuje, nabírá barvy a charakter, projevují se logické posloupnosti. To už začínám plánovat, protože je mi jasné, že brzy budu muset popadnout tužku, propisku, nebo zapnout počítač. Nakonec se nápad vyplní detaily, chvilku lelkuje v nejistotě, a pak se kompletně usadí. Uvelebený vyčkává, až si najdu volnou chvilku, pár minut, nebo třeba dvě až tři hodiny, sednu si odpoledne ke stolu, zapálím pár svíček, a dám se do toho.
Takhle to u mě obvykle probíhá. A taky to většinou stejně pokračuje. Sedím u papíru, držím tužku a zírám na kostrbatý výtvor, který se nijak zvlášť nepodobá představě, kterou jsem si vytvořila v hlavě. Tak takhle to nemělo úplně dopadnout.
Lidské tělo se všemi jeho zlomyslnostmi, jako jsou končetiny, končetiny, anebo taky končetiny. Otřepu se při té hrůze. Jednou nápadně připomínají chobotnici, pak jsou nějak dlouhé, pak jsou nějak krátké, najednou je loket někde, kde by ho zdravý člověk asi neměl mít, a kolena si žijí vlastním životem. Ach, Bože, chraň. Tři hodinky uplynou jako voda, já mám obrys, se kterým jsem alespoň trochu šťastná, a jehož proporce se nemísí s proporcemi osoby po těžké autonehodě, a říkám si, proč já s tím vůbec vždycky začínám. Nešťastně si o tom postěžuju kamarádce, ta mě polituje, souhlasí, že lidské tělo je problematické, a pak ho naprosto přesně nakreslí dvěma tahy.
Na nějakou dobu se na svůj výtvor urazím, čekám, jestli se třeba sám nezmění k lepšímu, ale nakonec mi nezbývá nic jiného, než se k němu zase posadit, a dokončit ho. Dopadne to lépe, než jsem čekala. Úplně mě to vyčerpá, vypadá to skoro úplně jinak, než jsem původně zamýšlela, ale… ty ruce dávají poněkud větší smysl, než u minulé kresby, a když nad tím tak přemýšlím, tak možná i ty nohy se zdají lidštější a vypadají méně, jakože předtím plnily úlohu chobotu slona. Takže vlastně úspěch, což? Ale teď na nějakou dobu budu kreslit jenom slovy, to mi jde, koneckonců, přece jenom o něco lépe. Za pár dní se sice objeví další nápad, který se bude domáhat mé pozornosti, a celý útrpný koloběh se bude opakovat, ale prozatím můžu v klidu obdivovat výtvory mé kamarádky. Někdo vytváří zázraky tužkou či barvami, někdo se uchyluje k slovíčkům a metaforám. Každý podle svého.