Stezka odvahy

27. ledna 2018 v 11:21 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Helen se ocitá na pokraji paniky.
"Hej, Helenko, dýchej zhluboka. Je to stezka odvahy, ne Hunger games." Ozve se Martin vedle ní.
Moc ho nevnímá. Je v šoku.
"Nemůžu tam jít. Já tam… nemůžu jít. " Blekotá a pak se na něj vytřeštěně podívá. "Myslel jsem, že už tě to zbabělství přešlo." Prohlásí ležérně její kamarád a opře se o zíťku. "Ale jo. Já jen… musím se učit na filozofii." Plácne Helen rychle.
Změří si ji vševědoucím pohledem. "Píšeme z toho až v pátek. To je za čtyři dny." Upozorní ji.
Helen se ošije. "No a... co. Je toho přece hodně. A nedá se to pořádně naučit, musím začít už teď."
"Ta stezka se plánuje už od minulého měsíce, prostě si to projdeš, ať chceš, nebo ne." Rozhodne Martin rázně.
"Ale vy jste to naplánovali beze mě!"
On pokrčí rameny a protáhne se. "Říkalas, že po Domu Hrůzy už se ničeho nebojíš." Připomene jí.
Jo, Dům Hrůzy, ten si Helen pamatuje moc dobře. Všichni spadli přes sebe v uličce a ona se zamotala do závěsu. Úžasný zážitek. Myslela si, že ji to vyléčilo ze strachu z hororů, a taky že jo. Částečně. Stezka odvahy je přece jen… něco jiného, ne? "Tohle se nepočítá." Prohlásí umíněně.
Martin si povzdechne a odlepí od zíťky. Natočí hodinky na ruce do světla lampy. "No, zítra ti dám ještě vědět co a jak. Bude to v klidu, uvidíš. Prostě se musíš překonat. A případně to můžeš proběhnout. Už musím jít, tak se zatím měj."
"Fajn, tak čau." Hlesne Helen a sleduje ho, jak mizí pryč. Otřepe se ve večerním větru a vrací se k domu. Obejde roh ulice, kam ji Martin doprovodil, a zrychlí krok. Už takhle jí běhá mráz po zádech, a to jde osvětlenou ulicí. Ještě že jsou dveře tak blízko. Ze srdce ji spadne hotový balvan, když k nim dorazí.
Co to na ni zase ukuli, přemýšlí, když loví klíče. Jak to má zítra zvládnout? Co si to namlouvá, pořád je strašpytel. Jít někde v lese, v noci, a čekat, že na vás každou chvíli něco vyskočí? Mimoděk zavrtí hlavou. Zítra to bude tak trapné.
Strčí klíče do zámku a odemkne. Bezmyšlenkovitě je za sebou zavře, hodí tašku na lavici a projde tmavou chodbou do obývacího pokoje. Zívne a protře si oči. Kolik je vůbec hodin?
Z druhého patra se ozve šramot…asi. Helen ztuhne a chvíli strnule poslouchá. Jen se jí to zdálo. Určitě se jí to jen zdálo.
Vrzání se ozve znovu, tentokrát doplněné o slabší ránu. Helen polije horko a nohy se jí změní v rosol. Jako náměsíčná se otočí, a pomaličku se plíží zpátky ke dveřím. Srdce má až v krku když prochází kolem schodiště. Vrzání zesílí, následuje zadunění. Helen se roztřese. Je to jen o jedno patro výš. Kdyby ji to vidělo… Najednou se zastaví. A dost. Zase je vystrašená. Neříkala, že je tomuhle konec? Prostě to překonat, že? Bude to taková... trošku jiná stezka odvahy, přesvědčuje se. Zhluboka se nadechne. Pak se otočí ke schodišti a položí jednu nohu na schod. Trochu se zakymácí, když se na ni snaží potichu došlápnout. Příšery neexistují, příšery neexistují, příšery neexistují… opakuje si pořád dokola, zatímco překonává další schod. Tohle je špatný nápad, zaúpí sama pro sebe. Ne, kdepak, obrátí rychle, aby neztratila svou nově nabytou odvahu. Má to racionální vysvětlení. Byl to vítr. Jen vítr, který provanul otevřeným oknem. Táta vždycky nechává otevřené okno. Dá se do něj vlézt speciální trasou přes altánek, ale jen pokud o ní víte. Táta často zapomíná klíče, takže je to jeho pojistka… Helen se zastaví. Že by? Má vyschlo v ústech, a všechno v ní jí radí, ať se potichu vytratí, ale ona potřepe hlavou a nuceně si odkašle. "Ta-tati? Jsi tady?"
Ozve se hekot a chvíli je bez odpovědi. Tu chvíli by klidně mohla jmenovat nejhorší chvílí jejího života.
"Helen? Ty jsi doma? Proč jsi mi nezvedla telefon?"
Helen na sebe ještě nikdy nebyla tak pyšná.
Ani druhý den ji to neopustí. Ráno zjistí, že nějaká stezka odvahy ji už zas tak neděsí, a proto v návalu sebevědomí zavolá Martinovi, aby mu tu radostnou novinu sdělila.
"Stezka odvahy se ruší." Přeruší ji mírně otráveně.
"Cože? Jak to? Ale já tam chci jít." Domáhá se. Zrovna když ji přestala děsit.
"Chceš tím říct, že už se ničeho nebojíš?" Vyzvídá Martin pobaveně.
"Přesně tak." Dušuje se Helen a i za telefonem se vypne hrdě jako voják.
"Tak teď poslouchej, protože teď tě vyděsím."
Na chvíli se odmlčí, aby to bylo dostatečně dramatické. Helen napjatě čeká.
"Test z filozofie se přesunul na zítřek." Vydechne nakonec Martin.
A sakra, napadne Helen. Zase ji dostal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. ledna 2018 v 12:18 | Reagovat

Je pěkné překonat svůj strach :)

2 Kristin Kristin | 28. ledna 2018 v 11:43 | Reagovat

[1]: Kéž bych to dělala častěji :D

3 Chiméra Chiméra | 18. března 2018 v 20:07 | Reagovat

Stačí ,len chvíľka odvahy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama