Hra

29. ledna 2018 v 22:39 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
"Jak jsi mohl? Byl přece tak osamělý." Osočí se na mě s nevěřícným výrazem Vlaštovka, která vrací figurku na startovací pole.
Znova hodím kostkou. "Naprosto jednoduše." Posunu panáčka o pět políček. Skončil jsem dvě za její poslední figurkou.
"Vrahu." Okomentuje to teatrálně a sebere mi kostku. Chvíli ji tře v rukou, mumlá mantry pro štěstí a po očku mě přitom sleduje. "Očekáváš, že se ti ji pokusím uhranout?"
Zvedne bradičku. "Samozřejmě. To jsi celý ty." Prohlásí a hodí. Kostka se kutálí, Vlaštovka ji propaluje pohledem a v duchu jí určitě vyhrožuje všemi druhy mučení. Má smůlu, kostka je nejspíše masochistka, protože se zastaví s číslem jedna. Vlaštovka na to nic neřekne, tváří se zcela neutrálně, a posune si figurku o políčko. Když chytnu kostku já, hodí po mě pohledem.
"Varuju tě." Pronese vážně. Bez velkých okolků hodím kostkou. Čtyři. Zakážu si usmát se, abych náhodou nepokazil hru, a jen si provokativně promnu ruce. Vlaštovka zaúpí, opře se do sedačky a zhluboka si povzdechne, jakoby právě ztratila veškeré životní iluze. Vyhodím její figurku a na její místo postavím svou. "Nenávidím tě." Oznámí mi rezignovaně.
"Ale no tak, Vlaštovko, neztrácej naději. Ještě není vše ztraceno. Raději hoď kostkou a posuň figurku." Nabídnu jí velkoryse. Vteřinu počkám, a pak se zamračím. "Ale počkej, ty už nemáš figurku. Zdá se… že jsem ti je všechny vyhodil."
Další vteřina uplyne v naprostém tichu, kdy na mě hledí, s rukou kamenně nataženou před sebe, a smíchem cukajícími koutky. "Opravdu? Ty sis všiml? Jak. Velkorysé." Odvětí nakonec vážně. Vložím jí kostku do dlaně.
Zatřese s ní. "Šťastný hod. Budeš ho potřebovat." Popřeju jen tak mimochodem. Ještě jednou po mě hodí pohledem, a vrhne kostkou. Čtyři. Zdá se, že bude nějakou dobu bez figurek. "To je mi líto." Přiznám nevinně.
Probodne mě očima. "To je od tebe tak milé. Vážně, opravdu si toho cením."
"Rád se vyjádřím." Odpovím a posunu si panáčka. Chvíli hrajeme v tichu.
"Nezdá se ti to trochu prázdné?" Zeptá se najednou, když se už po třetí snaží nasadit panáčka. Neúspěšně.
"Nerozumím." Posunu třetí figurku do domečku. Ještě čtvrtou, a Vlaštovka mi neudělá večeři.
"Ta fráze, neztrácej naději. Přijde mi to takové, opotřebované." Na chvíli se odmlčí. "Chci říct," začne zase, "že věci, které takhle zobecní, postupně začnou postrádat smysl. Alespoň mám ten dojem." Řekne zamyšleně. Automaticky vezme a vrhne kostku. Šest. Nasadí panáčka a bezmyšlenkovitě hodí znovu. Ve tváři má zasněný výraz, jenž mívá, když se ztratí někde v dáli.
"Vím, co myslíš. Zavedly se jako automatické výrazy, takže je používáme naprosto bez uvažování. A ony tím pak ztrácejí hodnotu." Odpovím, zatímco s mírným roztrpčením sleduji, jak pomocí několik šestek obletí panáčkem půlku herní plochy. Přikyvuje. "Je to jako když si opakuješ pořád dokola nějaké slovo, a pak už ani nevíš, jestli ho říkáš správně." Jedním posunem mi vyhodí panáčka. Vrhne na mě nevinný, povzbudivý úsměv, veškerá romantická zasněnost zmizela v pekelných hlubinách zlomyslnosti. "Ups, to je mi ale líto."
Ignoruju to a přeberu jí kostku. "Na druhou stranu," s nadhledem ihned nasadím panáčka, "lidé toho říkají tolik, že zavedené fráze jsou potřeba. Pro výplň." Dodám. Nakrčí bradu, rozehraje čtvrtou poslední figurku a třetí dostane do cíle. S okázalostí profesionála tomu nevěnuje pozornost. "To jo, ale vždycky je hezčí, když opíšeš věci vlastními slovy tak, že… cítíš jejich váhu, nemyslíš?" Nakloní filozoficky hlavu, upře na mě obrovské, šedozelené oči a posune figurku blíže cíli.
Už je dále než já. "S tím naprosto souhlasím, Vlaštovko. Cokoliv je krásnější, když to povíš po svém a sám." Usměju se na ni a hodím kostkou. Jedna. Ale no tak.
Zářivě se na mě usměje, ukradne mi kostku a hodí. Šest. Tudíž háže znovu a pak ještě jednou, a zničehonic, aniž bych s tím mohl cokoliv udělat, dostane poslední figurku do cíle. Zamračím se. Určitě švindlovala. Co jsem přehlédl?
"Ale né, jakpak se to mohlo stát? Zdá se, že se karta obrátila, ach, jaká smůla… Ale to víš, když se spojí talent a úděl shůry, není šance." Blábolí nadšeně jako malý ptáček, jenž si na plůtku čechrá peříčka. Promnu si kořen nosu. Nerad pohrávám. Vítězně se protáhne, obejde stůl a skloní se ke mně. Obejme mě kolem krku a lehce mě políbí na lícní kost.
"Ale neboj se, kdo ví, třeba budu příště v náladě a nechám tě vyhrát." Zavtipkuje blahosklonně. Škádlivě mě zatahá za vlasy.
"Víš jak. Neztrácej naději."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 David David | 1. února 2018 v 0:51 | Reagovat

Chudák, ale aspoň bude mít nakonec večeři. :D

2 Kristin Kristin | 1. února 2018 v 16:34 | Reagovat

[1]: A to se počítá :D

3 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 4. února 2018 v 11:25 | Reagovat

Jednoduché, originální, čtivé, bavilo mě to... zařazuji do výběru TT. :-)

4 Kristin Kristin | 4. února 2018 v 13:38 | Reagovat

[3]: Moc děkuji za zpětnou vazbu a zařazení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama