Leden 2018

Hra

29. ledna 2018 v 22:39 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
"Jak jsi mohl? Byl přece tak osamělý." Osočí se na mě s nevěřícným výrazem Vlaštovka, která vrací figurku na startovací pole.
Znova hodím kostkou. "Naprosto jednoduše." Posunu panáčka o pět políček. Skončil jsem dvě za její poslední figurkou.
"Vrahu." Okomentuje to teatrálně a sebere mi kostku. Chvíli ji tře v rukou, mumlá mantry pro štěstí a po očku mě přitom sleduje. "Očekáváš, že se ti ji pokusím uhranout?"
Zvedne bradičku. "Samozřejmě. To jsi celý ty." Prohlásí a hodí. Kostka se kutálí, Vlaštovka ji propaluje pohledem a v duchu jí určitě vyhrožuje všemi druhy mučení. Má smůlu, kostka je nejspíše masochistka, protože se zastaví s číslem jedna. Vlaštovka na to nic neřekne, tváří se zcela neutrálně, a posune si figurku o políčko. Když chytnu kostku já, hodí po mě pohledem.
"Varuju tě." Pronese vážně. Bez velkých okolků hodím kostkou. Čtyři. Zakážu si usmát se, abych náhodou nepokazil hru, a jen si provokativně promnu ruce. Vlaštovka zaúpí, opře se do sedačky a zhluboka si povzdechne, jakoby právě ztratila veškeré životní iluze. Vyhodím její figurku a na její místo postavím svou. "Nenávidím tě." Oznámí mi rezignovaně.
"Ale no tak, Vlaštovko, neztrácej naději. Ještě není vše ztraceno. Raději hoď kostkou a posuň figurku." Nabídnu jí velkoryse. Vteřinu počkám, a pak se zamračím. "Ale počkej, ty už nemáš figurku. Zdá se… že jsem ti je všechny vyhodil."
Další vteřina uplyne v naprostém tichu, kdy na mě hledí, s rukou kamenně nataženou před sebe, a smíchem cukajícími koutky. "Opravdu? Ty sis všiml? Jak. Velkorysé." Odvětí nakonec vážně. Vložím jí kostku do dlaně.
Zatřese s ní. "Šťastný hod. Budeš ho potřebovat." Popřeju jen tak mimochodem. Ještě jednou po mě hodí pohledem, a vrhne kostkou. Čtyři. Zdá se, že bude nějakou dobu bez figurek. "To je mi líto." Přiznám nevinně.
Probodne mě očima. "To je od tebe tak milé. Vážně, opravdu si toho cením."
"Rád se vyjádřím." Odpovím a posunu si panáčka. Chvíli hrajeme v tichu.
"Nezdá se ti to trochu prázdné?" Zeptá se najednou, když se už po třetí snaží nasadit panáčka. Neúspěšně.
"Nerozumím." Posunu třetí figurku do domečku. Ještě čtvrtou, a Vlaštovka mi neudělá večeři.
"Ta fráze, neztrácej naději. Přijde mi to takové, opotřebované." Na chvíli se odmlčí. "Chci říct," začne zase, "že věci, které takhle zobecní, postupně začnou postrádat smysl. Alespoň mám ten dojem." Řekne zamyšleně. Automaticky vezme a vrhne kostku. Šest. Nasadí panáčka a bezmyšlenkovitě hodí znovu. Ve tváři má zasněný výraz, jenž mívá, když se ztratí někde v dáli.
"Vím, co myslíš. Zavedly se jako automatické výrazy, takže je používáme naprosto bez uvažování. A ony tím pak ztrácejí hodnotu." Odpovím, zatímco s mírným roztrpčením sleduji, jak pomocí několik šestek obletí panáčkem půlku herní plochy. Přikyvuje. "Je to jako když si opakuješ pořád dokola nějaké slovo, a pak už ani nevíš, jestli ho říkáš správně." Jedním posunem mi vyhodí panáčka. Vrhne na mě nevinný, povzbudivý úsměv, veškerá romantická zasněnost zmizela v pekelných hlubinách zlomyslnosti. "Ups, to je mi ale líto."
Ignoruju to a přeberu jí kostku. "Na druhou stranu," s nadhledem ihned nasadím panáčka, "lidé toho říkají tolik, že zavedené fráze jsou potřeba. Pro výplň." Dodám. Nakrčí bradu, rozehraje čtvrtou poslední figurku a třetí dostane do cíle. S okázalostí profesionála tomu nevěnuje pozornost. "To jo, ale vždycky je hezčí, když opíšeš věci vlastními slovy tak, že… cítíš jejich váhu, nemyslíš?" Nakloní filozoficky hlavu, upře na mě obrovské, šedozelené oči a posune figurku blíže cíli.
Už je dále než já. "S tím naprosto souhlasím, Vlaštovko. Cokoliv je krásnější, když to povíš po svém a sám." Usměju se na ni a hodím kostkou. Jedna. Ale no tak.
Zářivě se na mě usměje, ukradne mi kostku a hodí. Šest. Tudíž háže znovu a pak ještě jednou, a zničehonic, aniž bych s tím mohl cokoliv udělat, dostane poslední figurku do cíle. Zamračím se. Určitě švindlovala. Co jsem přehlédl?
"Ale né, jakpak se to mohlo stát? Zdá se, že se karta obrátila, ach, jaká smůla… Ale to víš, když se spojí talent a úděl shůry, není šance." Blábolí nadšeně jako malý ptáček, jenž si na plůtku čechrá peříčka. Promnu si kořen nosu. Nerad pohrávám. Vítězně se protáhne, obejde stůl a skloní se ke mně. Obejme mě kolem krku a lehce mě políbí na lícní kost.
"Ale neboj se, kdo ví, třeba budu příště v náladě a nechám tě vyhrát." Zavtipkuje blahosklonně. Škádlivě mě zatahá za vlasy.
"Víš jak. Neztrácej naději."

Stezka odvahy

27. ledna 2018 v 11:21 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Helen se ocitá na pokraji paniky.
"Hej, Helenko, dýchej zhluboka. Je to stezka odvahy, ne Hunger games." Ozve se Martin vedle ní.
Moc ho nevnímá. Je v šoku.
"Nemůžu tam jít. Já tam… nemůžu jít. " Blekotá a pak se na něj vytřeštěně podívá. "Myslel jsem, že už tě to zbabělství přešlo." Prohlásí ležérně její kamarád a opře se o zíťku. "Ale jo. Já jen… musím se učit na filozofii." Plácne Helen rychle.
Změří si ji vševědoucím pohledem. "Píšeme z toho až v pátek. To je za čtyři dny." Upozorní ji.
Helen se ošije. "No a... co. Je toho přece hodně. A nedá se to pořádně naučit, musím začít už teď."
"Ta stezka se plánuje už od minulého měsíce, prostě si to projdeš, ať chceš, nebo ne." Rozhodne Martin rázně.
"Ale vy jste to naplánovali beze mě!"
On pokrčí rameny a protáhne se. "Říkalas, že po Domu Hrůzy už se ničeho nebojíš." Připomene jí.
Jo, Dům Hrůzy, ten si Helen pamatuje moc dobře. Všichni spadli přes sebe v uličce a ona se zamotala do závěsu. Úžasný zážitek. Myslela si, že ji to vyléčilo ze strachu z hororů, a taky že jo. Částečně. Stezka odvahy je přece jen… něco jiného, ne? "Tohle se nepočítá." Prohlásí umíněně.
Martin si povzdechne a odlepí od zíťky. Natočí hodinky na ruce do světla lampy. "No, zítra ti dám ještě vědět co a jak. Bude to v klidu, uvidíš. Prostě se musíš překonat. A případně to můžeš proběhnout. Už musím jít, tak se zatím měj."
"Fajn, tak čau." Hlesne Helen a sleduje ho, jak mizí pryč. Otřepe se ve večerním větru a vrací se k domu. Obejde roh ulice, kam ji Martin doprovodil, a zrychlí krok. Už takhle jí běhá mráz po zádech, a to jde osvětlenou ulicí. Ještě že jsou dveře tak blízko. Ze srdce ji spadne hotový balvan, když k nim dorazí.
Co to na ni zase ukuli, přemýšlí, když loví klíče. Jak to má zítra zvládnout? Co si to namlouvá, pořád je strašpytel. Jít někde v lese, v noci, a čekat, že na vás každou chvíli něco vyskočí? Mimoděk zavrtí hlavou. Zítra to bude tak trapné.
Strčí klíče do zámku a odemkne. Bezmyšlenkovitě je za sebou zavře, hodí tašku na lavici a projde tmavou chodbou do obývacího pokoje. Zívne a protře si oči. Kolik je vůbec hodin?
Z druhého patra se ozve šramot…asi. Helen ztuhne a chvíli strnule poslouchá. Jen se jí to zdálo. Určitě se jí to jen zdálo.
Vrzání se ozve znovu, tentokrát doplněné o slabší ránu. Helen polije horko a nohy se jí změní v rosol. Jako náměsíčná se otočí, a pomaličku se plíží zpátky ke dveřím. Srdce má až v krku když prochází kolem schodiště. Vrzání zesílí, následuje zadunění. Helen se roztřese. Je to jen o jedno patro výš. Kdyby ji to vidělo… Najednou se zastaví. A dost. Zase je vystrašená. Neříkala, že je tomuhle konec? Prostě to překonat, že? Bude to taková... trošku jiná stezka odvahy, přesvědčuje se. Zhluboka se nadechne. Pak se otočí ke schodišti a položí jednu nohu na schod. Trochu se zakymácí, když se na ni snaží potichu došlápnout. Příšery neexistují, příšery neexistují, příšery neexistují… opakuje si pořád dokola, zatímco překonává další schod. Tohle je špatný nápad, zaúpí sama pro sebe. Ne, kdepak, obrátí rychle, aby neztratila svou nově nabytou odvahu. Má to racionální vysvětlení. Byl to vítr. Jen vítr, který provanul otevřeným oknem. Táta vždycky nechává otevřené okno. Dá se do něj vlézt speciální trasou přes altánek, ale jen pokud o ní víte. Táta často zapomíná klíče, takže je to jeho pojistka… Helen se zastaví. Že by? Má vyschlo v ústech, a všechno v ní jí radí, ať se potichu vytratí, ale ona potřepe hlavou a nuceně si odkašle. "Ta-tati? Jsi tady?"
Ozve se hekot a chvíli je bez odpovědi. Tu chvíli by klidně mohla jmenovat nejhorší chvílí jejího života.
"Helen? Ty jsi doma? Proč jsi mi nezvedla telefon?"
Helen na sebe ještě nikdy nebyla tak pyšná.
Ani druhý den ji to neopustí. Ráno zjistí, že nějaká stezka odvahy ji už zas tak neděsí, a proto v návalu sebevědomí zavolá Martinovi, aby mu tu radostnou novinu sdělila.
"Stezka odvahy se ruší." Přeruší ji mírně otráveně.
"Cože? Jak to? Ale já tam chci jít." Domáhá se. Zrovna když ji přestala děsit.
"Chceš tím říct, že už se ničeho nebojíš?" Vyzvídá Martin pobaveně.
"Přesně tak." Dušuje se Helen a i za telefonem se vypne hrdě jako voják.
"Tak teď poslouchej, protože teď tě vyděsím."
Na chvíli se odmlčí, aby to bylo dostatečně dramatické. Helen napjatě čeká.
"Test z filozofie se přesunul na zítřek." Vydechne nakonec Martin.
A sakra, napadne Helen. Zase ji dostal.