Svět ze zlata

15. prosince 2017 v 10:45 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
"Co kdyby… lidé už nekupovali knížky? Co by z toho bylo?" Navrhnu po chvilce přemýšlení.
Nakrčí bradu, jak nad tím usilovně přemítá. Na chvíli se rozhostí ticho. Přesedne si. Upije čaje. Pak se na mě zpříma podívá.
"Svět bez knih." Oznámí mi vážně. Hodím po něm polštář.
Rozesměje se. "Co ti k tomu mám říct? Prostě by se přestaly vyrábět knížky… to by vedlo k menšímu kácení stromů. Předpokládám." Pokrčí rameny. Protočím oči. "Uvědomuješ si, jak tenhle trénink naprosto selhává?"
Povzdechne si a opře zády a křeslo. "Ale na tohle se vážně nedá nic napsat."
"Ale jasně, že dá," protestuju, "jednoduše vylič nějakou dramatickou historku."
"Co když to bude úvaha?"
"Tak to prostě rozpitvej."
Přeměřuje si mě pohledem. "Tak fajn." Řekne najednou. "Teď ty."
Zamračím se. "To ty budeš psát slohovku, ne já."
"To je jedno,"odmávne to rukou," taky chci od tebe něco slyšet." Rozhodne a založí si ruce na prsou. Rezignuju a blahosklonně mu pokynu rukou, ať mi něco předhodí.
"Dobře… Tak třeba… Svět ze zlata. Tak, a teď se předveď." Zazubí se na mě a podá mi list papíru a tužku.
Na chvíli se zamyslím. Poklepu prsty na papír. Představuju si, vidím to před sebou. A začnu psát.
Svět ze zlata, které svítí pod paprsky nikdy nekončícího slunce. Nikdy ho nic nenahradí, nic jeho svit nezastíní, a vše, čeho se dotkne, se změní na ten nejkrásnější kov. Vidím pláně, kopce i vysoké hory, vše zářící jako světlo samo, kameny, tráva, hlína, nic než sluncem vyhřátý kov. Svět ticha a osamění, kde není jiného společníka, nežli větru a toho nejkrásnějšího z bohů. A pod jeho krutou vládou nic neroste, nic nevzniká, nic nežije, jenom se mění. Vše co zde kdy bylo, zastavené v čase jediným okamžikem. Den, který nikdy nepřejde v noc, strom, který se nikdy neohne ve větru, květina, jež nikdy nevykvete, slunce, jež nikdy neuhasne, a zář, ničící, vábící a přenádherná zář, jež nikdy neustane. Jaká katastrofa se to stala, copak se přihodilo, že se v tomto světě už nic nenadechne? Co přivolalo slunečního krále, aby svou přísnou rukou ztrestal celý svět? Kdo opustil vysoká města, zanechal štíhlé věže prázdné jako skořápky, čekající věrně na své majitele, jež se nikdy, už nikdy, nikdy nikdy nevrátí? Ulice, hráze, řeky, mosty, domy, pokoje, vše zachované, přesně v ten den, kdy odešli, zmizeli, utekli…
Na povrchu je smrt, nic víc, jen krásná a nebeská smrt, jež přilétá na zlatých křídlech. Ale tam dole, hluboko a hluboko v zemi, tam kde se hlína nezměnila na sluneční kov, kde se tma skrývá před svitem, v nikdy nekončící noci, tam je chladno, tam je vzduch vlhký a ostrý jako čerstvě nabroušený nůž, jenž hladce projede hrdlem. Tam je zvuk. Neobvykle hlasitý, bořící veškerá stavidla ticha, a jasný, jako by byl zažehnut poslední plamen svíčky. Sklouzne po jeskynním zubu, chvíli tancuje na jeho špičce, a pak padá a padá, dokud se neroztříští o skálu pod ním. A pak se přelévá, slévá, utíká po kameni, až dosáhne zrcadlově hladké hladiny vedle něj. Nepatrné narušení se rozběhne po neviděném skle, když se připojí, ale pak se vše ustálí.
Nad zemí vane vítr a sluce navždy spaluje zlato, zatímco pod ní klouže další drobná kapka po krápníku…
"Tak, tu to máš. Moc toho není, nechci to psát dvě hodiny." Podám mu papír a opřu se o zeď. Upiju si čaje a čekám, až to dočte. Tváří se neuvěřitelně vážně.
Asi po pěti minutách ke mně zvedne obličej. "A co kdyby, jsi to prostě napsala za mě?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes MarijaKes | Web | 15. prosince 2017 v 14:53 | Reagovat

Skvěle píšeš a výborně pojaté téma. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama