Prosinec 2017

Malé věci

21. prosince 2017 v 18:07 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Opřu si bradu o prsty. Tohle je složitější, než jsem předpokládal.
Hledím na malý strojek a přemýšlím, jak mě může rozhodit tak drobná věc. Všechno ostatní šlo popořádku, tak jako vždy. Skříňka je hotová, baletka taktéž, klíček, jednoduše vše je připraveno. Až na jedinou věc.
Zajedu si prsty do vlasů. Zatraceně. Teď není ta nejvhodnější chvíle, aby mě zradila paměť. Promnu si kořen nosu.
"Hádám, že máš nějaký problém." Ozve se Vlaštovka ode dveří. Ani jsem si nevšiml, že přišla. Zavrtím hlavou.
"Je to jen maličkost."
Nakrčí bradu. "Mnul sis nos. To značí tak nejmíň druhý stupeň katastrofy." Dojde ke mně a nehne se mi přes rameno.
"Už to skoro máš?" Zeptá se vesele. Samozřejmě, že už to skoro mám. To je přesně ten zádrhel. Pouze skoro. Teď, když už bych obvykle končil, si nemůžu vzpomenout. V hlavě slyším jenom úryvek. A to nestačí. Potřebuju název. Další malá věc, která mě irituje. A když už jsme u drobných věcí…
"Udělala bys mi čaj, prosím?" Zeptám se, a její pootevřená pusa mi napoví, že jsem jí přerušil uprostřed věty. V očích se jí zableskne. "Tys mě teď vůbec neposlouchal, že ne?"
Zamrkám na ni. Ona něco říkala? Povzdechne si. "Dobře, chtěla jsem se tě jenom zeptat… měli jsme jít na večeři. Z toho asi sešlo, že?" Zeptá se trochu podrážděně. Večeře. To je pravda, měli jsme jít do restaurace někdy kolem sedmé, což bude za… podívám se na hodiny. Před hodinou.
Zaklepe prsty o desku stolu. "Zapomněl jsem." Vysvětlím jednoduše.
"Ale vážně? Ještě žes mi to řekl." Protočí oči a iritace čiší z celé její maličkosti. Asi by mě to mělo trápit, ale vím, že za chvíli to bude pryč. Minutu se topíme v tichu. Využívám ho k tomu, abych si znovu a znovu vyvolával v hlavě tu prokletou hudbu. "Už jsem nám přeobjednala stůl na zítřek." Poznamená suše Vlaštovka.
"Jo? To je… fajn." Hlesnu automaticky. Možná kdybych prošel všechny možné melodie známých skladeb? Pak bych mohl přijít na to, kde jsem ji slyšel… Ale to by trvalo dlouho, musí být nějaký spolehlivější způsob. A tak si ji přehrávám, pořád a pořád dokola, aniž bych ji mohl uchopit, neustále ten malý kousek, který mi utkvěl v paměti. Hladím baletku prstem, bezeslovně se jí omlouvám, že jí stále upírám tanec, pro ni tak přirozený. Ale prostě si nemůžu vzpomenout. Nevím, kde jsem ji slyšel, odkud, či kdy. Jakoby tam jednoduše byla. Je to tak frustrující.
V mém zorném poli se objeví hrníček s horkým čajem. Automaticky se natáhnu, chytím Vlaštovku za zápěstí, dřív, než mi stačí ulétnout, a políbím ji na hřbet ruky. Vlastně jsem si ani nevšimnul, že předtím odešla. Což ale u mě není nic zvláštního. Povytáhne na mě obočí. Upiju si čaje.
Teplá tekutina mi na chvíli rozjasní mysl. "Nemůžu si vzpomenout, " informuju ji. "Chybí mi už jenom hudba, na kterou bude baletka tančit, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje." Znova si upiju.
Přijde trošku blíže, a opře se mi o rameno. "A jak dlouho ji znáš?" Zeptá se. Měl jsem pravdu. Její podrážděnost zmizela v nenávratnu.
Zamračím se. "Už dlouho, řekl bych."
"A proč tam chceš zrovna tuhle?" Ptá se dál. "To… nevím." Přiznám. "Jednoduše mi tam sedí. Žádná jiná nebude lepší."
Vlaštovka se rozesměje. "Zdá se, že nám stárneš. Skleróza si pro tebe přišla."
Natáhnu ruku a zatahám ji krátké, červené vlasy. "To mi teď nepomáhá."
"V klidu, "odmávne to, "mohla to být demence." Pak přimhouří oči. "I když, nějaké příznaky by se mohly-"
"Ale, opravdu? A ty tady jsi se mnou, protože vrána k vráně sedá, což?"
Políbí mě na spánek. "Jdu si zahrát, ty vzpomínej. Třeba to s tebou nebude zas tak hrozné." Ignoruje okázale mou narážku, a vyběhne ze dveří.
A já vzpomínám, a vzpomínám, ale mozek mi neustále vypovídá službu. Rozhlédnu se po pokoji, po čemkoliv, co by mi dodalo inspiraci. Police plné mých nákresů, krabice se šroubky, matičkami a dřívky, do toho všechny součástky, které bych mohl při práci potřebovat. Ale nic z toho mi teď nepomůže. Zbytek čaje úplně vychladl. Z obýváku se line zvuk klavíru. Zakloním hlavu a zaposlouchám se. Turecký pochod. Rytmus je trochu mimo, ale jinak je to krásné.
Promnu si kořen nosu. Že bych to musel nechat až na zítřek? To ale stejně nepůjde, moje mysl si s tím bude hrát celou noc. Zatraceně, už teď mě z toho bolí hlava.
Tak ještě jednou, jak byla ta melodie? Vzpomínám, dokud ji neuslyším. Až po chvilce mi dojde, že ji slyším doopravdy. Několika rychlými kroky se dostanu do obýváku a zastavím se až u klavíru. Tuhle skladbu umí Vlaštovka jako žádnou jinou, protože ji hraje pořád a pořád dokola. Protože tvrdí, že je nejkrásnější. Protože je její nejoblíbenější. Říkala mi to, ale byla to jen… maličkost, na kterou jsem zapomněl.
Zvědavě se na mě ohlédne a přestane hrát. "Nějaký postup?"
Přečtu si název na notách. Spring Waltz, Chopin. Samozřejmě. Já idiot. Já… idiot. Zalije mě úleva a radost zároveň.
"Zasvětil bys mě?" Ozve se Vlaštovka a už zase ironicky zvedá obočí.
Jen okrajově vnímám, že se široce usmívám. "Zvedej se, jdeme na večeři." Rozhodnu a vrátím noty na klavír. "Tohle bylo ono." Pokývnu k nim.
"To je super, ale… je deset večer." Odvětí suše. Zamračím se na ni. "Nebuď pesimistická. Něco se najde."
Ještě chvíli mě netečně pozoruje, ale pak pobaveně zavrtí hlavou a zvedne se. "Tak fajn. Jdu se obléct."
Zrovna si znova prohlížím ty zrádné noty, když se ještě otočí a se škodolibým zájmem na mě pohlédne.
"A přemýšlel jsi už vůbec o tom, jak celou tu skladbu nacpeš do toho drobného strojku? Protože… normálně tam dáváš jenom kousky, ne?"
A se zlomyslným smíchem zmizí v ložnici. Zatraceně. Malé věci jsou opravdu ty nejhorší.

Svět ze zlata

15. prosince 2017 v 10:45 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
"Co kdyby… lidé už nekupovali knížky? Co by z toho bylo?" Navrhnu po chvilce přemýšlení.
Nakrčí bradu, jak nad tím usilovně přemítá. Na chvíli se rozhostí ticho. Přesedne si. Upije čaje. Pak se na mě zpříma podívá.
"Svět bez knih." Oznámí mi vážně. Hodím po něm polštář.
Rozesměje se. "Co ti k tomu mám říct? Prostě by se přestaly vyrábět knížky… to by vedlo k menšímu kácení stromů. Předpokládám." Pokrčí rameny. Protočím oči. "Uvědomuješ si, jak tenhle trénink naprosto selhává?"
Povzdechne si a opře zády a křeslo. "Ale na tohle se vážně nedá nic napsat."
"Ale jasně, že dá," protestuju, "jednoduše vylič nějakou dramatickou historku."
"Co když to bude úvaha?"
"Tak to prostě rozpitvej."
Přeměřuje si mě pohledem. "Tak fajn." Řekne najednou. "Teď ty."
Zamračím se. "To ty budeš psát slohovku, ne já."
"To je jedno,"odmávne to rukou," taky chci od tebe něco slyšet." Rozhodne a založí si ruce na prsou. Rezignuju a blahosklonně mu pokynu rukou, ať mi něco předhodí.
"Dobře… Tak třeba… Svět ze zlata. Tak, a teď se předveď." Zazubí se na mě a podá mi list papíru a tužku.
Na chvíli se zamyslím. Poklepu prsty na papír. Představuju si, vidím to před sebou. A začnu psát.
Svět ze zlata, které svítí pod paprsky nikdy nekončícího slunce. Nikdy ho nic nenahradí, nic jeho svit nezastíní, a vše, čeho se dotkne, se změní na ten nejkrásnější kov. Vidím pláně, kopce i vysoké hory, vše zářící jako světlo samo, kameny, tráva, hlína, nic než sluncem vyhřátý kov. Svět ticha a osamění, kde není jiného společníka, nežli větru a toho nejkrásnějšího z bohů. A pod jeho krutou vládou nic neroste, nic nevzniká, nic nežije, jenom se mění. Vše co zde kdy bylo, zastavené v čase jediným okamžikem. Den, který nikdy nepřejde v noc, strom, který se nikdy neohne ve větru, květina, jež nikdy nevykvete, slunce, jež nikdy neuhasne, a zář, ničící, vábící a přenádherná zář, jež nikdy neustane. Jaká katastrofa se to stala, copak se přihodilo, že se v tomto světě už nic nenadechne? Co přivolalo slunečního krále, aby svou přísnou rukou ztrestal celý svět? Kdo opustil vysoká města, zanechal štíhlé věže prázdné jako skořápky, čekající věrně na své majitele, jež se nikdy, už nikdy, nikdy nikdy nevrátí? Ulice, hráze, řeky, mosty, domy, pokoje, vše zachované, přesně v ten den, kdy odešli, zmizeli, utekli…
Na povrchu je smrt, nic víc, jen krásná a nebeská smrt, jež přilétá na zlatých křídlech. Ale tam dole, hluboko a hluboko v zemi, tam kde se hlína nezměnila na sluneční kov, kde se tma skrývá před svitem, v nikdy nekončící noci, tam je chladno, tam je vzduch vlhký a ostrý jako čerstvě nabroušený nůž, jenž hladce projede hrdlem. Tam je zvuk. Neobvykle hlasitý, bořící veškerá stavidla ticha, a jasný, jako by byl zažehnut poslední plamen svíčky. Sklouzne po jeskynním zubu, chvíli tancuje na jeho špičce, a pak padá a padá, dokud se neroztříští o skálu pod ním. A pak se přelévá, slévá, utíká po kameni, až dosáhne zrcadlově hladké hladiny vedle něj. Nepatrné narušení se rozběhne po neviděném skle, když se připojí, ale pak se vše ustálí.
Nad zemí vane vítr a sluce navždy spaluje zlato, zatímco pod ní klouže další drobná kapka po krápníku…
"Tak, tu to máš. Moc toho není, nechci to psát dvě hodiny." Podám mu papír a opřu se o zeď. Upiju si čaje a čekám, až to dočte. Tváří se neuvěřitelně vážně.
Asi po pěti minutách ke mně zvedne obličej. "A co kdyby, jsi to prostě napsala za mě?"

Pokladnice

9. prosince 2017 v 15:31 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Malá holčička stojí na rozcestí. Před ní jsou tři místnosti, přičemž každá skrývá jiná tajemství. Podlaha chodby je ze zašlých kusů mramoru, ušpiněných dlouhými léty a vyhlazených chozením. Šedavé stěny se u stropu trošku loupou.
Holčička přešlápne a rozhlédne se. Je nervózní a natěšená zároveň. Už měla to štěstí do těch místností párkrát nahlédnout, ale přímo to tam prozkoumat? Netrpělivě si poskočí na místě.
Za ní se ozvou kroky, a stará archivářka sejde ze schodů. "Tak pojď." Pobídne ji vlídně a zavede do místnosti nalevo. Archivářka se stará o pokladnice, to holčička moc dobře ví. Stará se, aby tam nebylo moc prachu, vytírá podlahy, a taky má přehled o všem, co je tam ukryté. Proto je to archivářka.
Holčička otevře pusu údivem. Jaký velký pokoj! A tolik pokladů! S posvátnou bázlivostí prochází mezi starými stoly, pokrytými všelijakými rozličnými nástroji, opatrně se jich dotýká a láme si hlavičku nad tím, k čemu by asi mohly sloužit. Archivářka něco hledá v rohu, vytahuje krabici, a s hekáním ji pokládá na stůl. Holčička se k ní přitočí.
Je tady další stroj, krásný a vyleštěný, černě lakovaný. Obdivně na něj ukáže. "Co je to?" Zeptá se udiveně. Stařenka zrovna vytahuje z krabice nitě a látky. "To je můj nejlepší pomocník. Když ho nakrmíš nití, tak za odměnu spraví všechno oblečení."
"Oooh." Hlesne holčička a znova odběhne zkoumat nové prostředí. Na policích jsou pořadače, v nich spousta železných šroubků, kladívek, rukavic, dřevěných desek a podivná věc s držátkem.
"Pojď, musíme se podívat ještě dál." Zavolá na ni archivářka a malá průzkumnice ji zvědavě následuje do prostřední místnosti. Ta je malá, zastavěná poličkami a skříněmi, na zemi se válí krabice a pytle.
"Co je v tomhle?" Zeptá se holčička a ukáže na jednu krabici. Stařenka ji otevře a vyndá ven několik věcí zabalených do papíru. Chvíli je pečlivě odbaluje, až se z nich vyloupnou skleničky. "Ty jsou na šampaňské." Poučí ji. "Ooooh, a ty jsou z křišťálu? A ze zlata?" Vyptává se holčička. "Ale jistě, z čeho jiného by byly?" Odpoví archivářka a schová je zpátky. Pak vytáhne další, tentokráte s malováním, potom ještě další, se zlatým lemováním. "A z nich všech pijete?" Zeptá se holčička.
Stařenka se rozesměje. "Ale co tě nemá, jak bychom to stihli? Tyhle jsou jen slavností." Vysvětlí a otočí se ke skříni.
"Tak, podívej." Vyloví z ní několik papírů. Jsou to staré listiny, pomyslí si holčička. Pozorně si list prohlédne. Je už zašedlý, ale pořád se dá přečíst. "To je vysvědčení! Ale takové prastaré…" Podivuje se.
"A tady." Ukáže archivářka na další papír. Je to starověký nákupní seznam.
"A co je tady?" Otevře holčička další křídlo skříně. Knížky, spousty a spousty ušmudlaných knížek. Chtivě je bere do rukou a zběžně prolistovává. V jedné najde několik slov napsaných tužkou, ale písmo je kudrlinkaté, takže ho nemůže přečíst. Archivářka zavře skříň a přesunou se k další poličce. Tam jí ukazuje porcelánové hrníčky, staré pánve, hrnce, sešity, žárovky, svícny a květináče a věci, které holčička ani neumí pojmenovat.
Když za sebou zavřou dveře a stařenka ji odvede do poslední místnosti, je děvčátko už zcela okouzlené. S doširoka otevřenýma očima se rozhlíží a hltá pokoj vyplněný zavařovacími sklenicemi, konzervami a lahvemi. Archivářka vezme z police jednu sklenici, dá ji holčičce do rukou a zase ji vyvede ven. Vyjdou po schodech nahoru, zhasnou, zavřou dveře, a najednou se objeví v chodbě vedoucí do obýváku. Z něj je slyšet praskání ohně, zatímco z kuchyně zvuk chystaného nádobí.
Holčička se obrátí ke stařence. "Babičko, ty tam máš tolik pokladů, ty jsi hrozně bohatá."
Babička se rozesměje. "Až ti bude tolik jako mě, beruško, taky budeš takhle bohatá." Zaťuká prstem na sklenici, kterou děvčátko pevně svírá. "A tohle zanes dědečkovi, ať nachystá kompot." Pobídne ji bodře, a holčička se rozutíká do kuchyně.