Sama doma

11. října 2017 v 21:33 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Zase jsem sama doma. Nenávidím, když jsem sama doma. Dům ztichl, jenom z kuchyně se ozývají tikající hodiny. Sedím na pohovce v obýváku a přemýšlím, co tak zapnout. Rádio? Aspoň by mi tu něco mluvilo. Necítila bych se tak osamělá. Ale co kdyby se vysílání změnilo na nějaký hluboký, děsivý hlas, co mi bude říkat, abych se podívala z okna a tam bude… Ne, tak rádio ne. Takže televize? To bych se mohla zabavit na dlouhou dobu. Ale co když se objeví takový ten šum a pak se mi začnou samy od sebe přepínat programy, a pak… Přitáhnu k sobě kolena a stulím se do klubíčka. Všude kolem je tma, rodiče zhasli, než odešli. Zhluboka se nadechnu. Možná by pomohlo, kdybych rozsvítila všechna světla. Ale co když začnou zničehonic blikat a praskat žárovky? Zatnu roztřesené prsty. Nejsem v hororu. Půjdu rozsvítit. Přece tady takhle nemůžu prosedět celou noc, že? To přece nejde.
Pomalu se zvednu, přičemž se strašně snažím si pod každým stínem nepředstavovat monstrum z hlubin pekel. Moc mi to nejde a srdce mám až v krku. Vydám se do chodby, kterou osvětlují lampy z ulice. Většina domu je orientovaná na východ, s výhledem na náš dvorek s altánkem, jenom okna z chodby a kuchyně míří na západ. A tak mě vždycky, vždycky když vycházím z obýváku, přepadne strach, že za oknem bude někdo stát. Proto taky chvíli stojím za stěnou a přemlouvám své dřevěné nohy k pohybu. Když konečně opatrně vykouknu, skoro dostanu infarkt, protože se za sklem houpe černý obrys. Až po pár sekundách si uvědomím, že je to náš malý stromek, povlávající ve větru. S oddechnutím se natáhnu a rozsvítím světlo. Hned to vypadá veseleji. O něco dál, na ulici, uvidím procházet pár lidí. Jejich přítomnost mě uklidní, najednou si nepřipadám tak sama. Dokonce dojdu k oknu a otevřu ho. Vítr mi ovane tvář a na chvíli zmizí i strach. Tady se přece nic nemůže stát. V předzahrádce stojí pár stromků a pod nimi se rozprostírají máminy opečovávané záhony. Mezi květinami se vlní cestička ke dveřím, lemovaná kameny. Pod jedním se schovává náhradní klíč. Tady to znám, tady mi nic nehrozí, ujišťuju se.
Zavřu okno a vydám se do kuchyně. Teď už se skoro nebojím, ale i tak rozsvítím, a s tím opravdu zmizí poslední zbytky strachu. Pochvaluju si, jak dobře jsem situaci zvládla, a vracím se zpátky do obýváku, abych jako vrchol svojí odvahy mohla zapnout televizi. A za oknem v chodbě přejde stín. Mihne se tam a zmizí z mého zorného pole.
V tu chvíli se mi nohy změní v rosol, záda polije studená sprcha, srdce se rozezvoní jako poplašný zvon a v hlavě mi hučí krev. Celý můj strach se mi posadí na ramena a táhne mě dolů, zatímco klopýtám za zeď obýváku. Tam se opřu a třeštím oči do protějšího okna. Ztratím schopnost pohybu. Ach bože ach bože ach bože já tady umřu. Ozve se zaklepání na sklo. Klesnu na kolena a snažím se pořádně nadechnout. Klid, klid, žádný strach, třeba je to jen soused, nebo podomní prodejce, nebo elektrikář, nebo vrah co mě přišel zabít. Klepání ustane.
Tak, teď vykouknu, podívám se kdo to je, a bude to nějaký normální člověk. Nikdo nebezpečný, nikdo…
Na druhé straně pokoje, za oknem obýváku, na dvorku, někdo stojí. Chvíli mi trvá, než si to uvědomím, ale když mi to dojde, krev se mi změní na ledovou tříšť. Dokonce se i přestanu třást. Je tam tma, takže vidím jen obrys, jen stín, který se proboha který se přibližuje. Zatnu zuby. Srdce mi vyskočí do krku a už tam zůstane. Jde blíž a blíž a vztahuje k oknu ruku a má dlouhé bílé prsty které groteskně září ve světle pokoje a ještě blíž a už skoro tiskne dlaň na sklo a už vidím jak se ze tmy vynořuje po kouscích matná tvář - moje nohy zareagují dřív než já, vyhodí mě nahoru, aniž bych nad tím měla nějakou vládu, vláčí mě kolem stěny až ke vstupním dveřím, kde moje ruce samy od sebe začnou bojovat se zámkem. Lomcuju klikou, nejradši bych ji urvala, vytrhla i celé dveře z pantů a dostala se pryč, na ulici, za procházejícími lidmi.
A pak se ozve odemykání zámku, a dveře se hladce otevřou. Uskočím bokem, napůl očekávám vraha se sekáčkem v ruce. Stojím tam… můj bratr. A překvapeně na mě zírá. "Čau Helen, co to vyvádíš? To chceš rozbít dveře, nebo co?"
Vrhnu se mu kolem krku. Chvíli nechápavě stojí. "Jsi v pohodě?" Zeptá se mě opatrně. Zavřu za ním dveře.
"Někdo byl venku za oknem." Vysvětlím roztřeseně, když se udýchaně opřu o zeď. "A klepal na okno."
Rozesměje se. "No jasně, to jsem byl já." Mávne rukou a zamíří do kuchyně. "Vypadla mi elektřina, a mamka říkala, že jsi doma. Udělám si tu večeři, jo?" Informuje mě ledabyle a vytáhne chleba. Tupě na něj hledím.
"A tys… klepal na okno?"
"No jo, chtěl jsem použít náhradní klíč, ale nemohl jsme ho najít. Mohlas mi teda otevřít, hledal jsem ho skoro deset minut. Je tam celkem zima, víš?"
Cítím, jak ze mě všechno spadne. Sesunu se na židli. Je to půl roku, co se odstěhoval do pronajatého bytu asi o ulici dál. Prý si chtěl vyzkoušet, jaké to je, žít sám. Přirozeně sem chodí kvůli každé prkotině a mamka mu pravidelně pere prádlo. "Aha. Promiň. Já myslela…" Rozesměju se nad svou přebujelou fantazií. Bratr to odmávne rukou a nandá si další tunu salámu.
"A proč jsi byl vůbec na dvorku?" Napadne mě najednou. "Tam přece klíč nikdy nebyl. K smrti si mě vyděsil."
Zavře ledničku a vrátí máslo. "Bydlel jsem tu dvacet let, snad vím, že není na dvorku, ne? Co bych tam dělal? Byl jsem jen před domem. Asi se ti něco zdálo, ne?"
Druhý den ráno mě rodiče našli spát zabarikádovanou pod postelí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 12. října 2017 v 19:35 | Reagovat

Super článek, který si dovolím navrhnout do výběru na téma týdne. Zasloužíš si to.

2 Kristin Kristin | 12. října 2017 v 21:08 | Reagovat

[1]: Moc děkuju, jsem ráda, že se líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama