Září 2017

Motivace zlatem

22. září 2017 v 23:59 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Plácnu sebou na pohovku. Zaryju obličej do polstrování a vydám otrávený mručivý zvuk, když se holeněmi praštím do opěrátka. Chvíli tak zůstanu ležet, zatímco polemizuju o svém bídném životě.
"Co se děje?" Zeptá se.
"Umírám." Zabručím nesrozumitelně. Povzdechne si.
"Jsi dramatická."
Zamračím se do pohovky. "Jsem demotivovaná." Odseknu umíněně.
"Tak začni něco dělat."
Chci efektně rozhodit rukama, ale místo toho jimi jen napodobím zoufalé mrsknutí ryby na suchu. "Vidíš jak je venku? Celý týden prší. Jak mám něco dělat, když je pořád tma, a tma, a do třetice všeho dobrého, tma?"
"Rozsviť." Odpoví suše. Zasténám, polstrování to skoro utlumí.
"Nic se mi nechce dělat, když je pořád takhle zamračeně. Nemám energii." Argumentuju lítostivě.
"A slunci se snad chce být vidět každý den?"
Znovu se zamračím, když si nejsem úplně jistá, jestli na to má vůbec cenu odpovídat. "Ale pro něj to je povinnost." Řeknu nakonec trochu nejistě.
"Tak si to vem taky jako povinnost. A začni něco dělat."
"Ale mně se nechce. Nemá to cenu."
"Co zase nemá cenu?"
"Nic nemá cenu."
"Nic nemůže mít cenu. Je to nic."
Vydám podrážděný zvuk, stáhnu ruku a při marném pokusu zmlátit polštář se praštím o stolek vedle pohovky. Zaúpím. Dneska není můj šťastný… týden.
Vítr zalomcuje okny a za zběsilého šumění poseje dešťová smršť balkón ostrými kapkami. Slyším, jak buší do listů rostlin, které ještě nejsou schované na zimu domů. Mám ráda déšť. Hlavně večer. Líbí se mi, jak jsou po něm věci lesklé, jak se od nich odráží světlo lamp, a jak voní. Ano, většinou si ho užívám. Ale ne týden v kuse.
"Jsem hrozně unavená." Postěžuju si.
"Tak jdi spát. "
"Ale já nemůžu. Den je příliš krátký."
"Stejně nic neděláš."
"Ale měla bych."
"Ale neděláš."
Chvíli nad tím přemýšlím, rytmicky kopu do opěrátka. Přestanu. "Je to dilema." Usoudím po zvážení.
"Musíš něco začít, pak ti bude líp." Poznamená učitelsky. "Motivace nepadá do klína."
"Ale občas jo."
"Ale teď ne."
Zhluboka si povzdechnu. "Měla bys ji jít hledat." Dodá ještě, když cítí, že získává převahu.
"K dělání věcí mě motivují věci, které mi dělají radost. Slunce mi dělá radost. Venku není slunce." Odmlouvám.
"Slunce pořád existuje. Jen ho nevidíš."
Znova si povzdechnu, změní se to v zívnutí. Zavírají se mi oči, padá na mě únava. Nedá se to popírat. Musím ukrojit kousek dne. "Tak nakonec půjdu spát."
Odfrkne si. "Když myslíš."
Posunu se na pohovce, líně přes sebe přetáhnu deku a zabalím se do ní. Netrvá to dlouho, a v nohách se mi usalaší tichý, předoucí návštěvník. Chvíli poslouchám rytmické tikání hodin, než se mi podaří usnout.
Po probuzení chvíli hledím před sebe a zjišťuju, jestli se mi náhodou nechce spát ještě více, než předtím. Pak si toho všimnu. Prudce se posadím, zatímco kočka dostane menší infarkt a za škrtání drápků po linoleu zmizí kdesi v komoře. Pokoj je zalitý zlatým světlem. Vymotám se z deky, plantavě dojdu ke dveřím, a vyjdu na balkón. Po tváří se mi rozlije blažený úsměv. Nebe je bledě modré, jakoby ho někdo namaloval nevýraznými vodovkami, zatímco za domy zrovna zachází zářící slunce. Mokré chodníky se lesknou jako zrcadla, z listů odkapávají diamanty a tvoří drobné vlnky v kalužích pod nimi. Asi minutu se tetelím radostí. Pak se proženu pokojem, popadnu pár věcí a hodím na sebe první oblečení, co uvidím, abych se vzápětí rozutíkala po schodech paneláku dolů, a spěchala do parku, plná nové energie. Už se nehádám, ani neodmlouvám, už jsem za jedno. Slunci se zachtělo ukázat se, a mě tak spadla motivace přímo do klína. A to se přeci často neděje.

Honba za dítětem (2)

2. září 2017 v 20:08 Šeravé údolí
Ozve se zavytí. Vlci zvednou hlavu a zavětří. Potom se omluvně podívají na dívku, která postává vedle nich. Ta smutně pokrčí rameny a usměje se na ně. Oba dva záhy odběhnou za svým vůdcem, který je znovu začne svolávat. Čarodějka se sama vydá na cestu. Už tu malou copatou dívenku hledali asi čtvrt hodiny. Nemá ponětí, jak se dostala tak daleko. Ani nevěděla, že děti umí utíkat. Neměly by při tom padat? Kdo ví. Možná už prostě příliš dlouho neviděla žádné dítě. S povzdechem nahlíží pod všechny možné květiny, kam se mohlo to potřeštěné stvoření schovat. Ale to nejspíš zmizelo ze světa. "Claire? Claire!" Ozve se odněkud zprava. Čarodějka ztuhne. Další člověk? Vydá se po hlase a snaží se zahlédnout, kdo to volá. Volání se ozve ještě několikrát. Nakonec se za stromem vynoří chlapec. Kluk. Muž. Čarodějka moc neví, jak by ho nazvala. Někde na pomezí kluka a muže. Tak nějak. Má světle hnědé vlasy, které až hraničí s blond a podobně světle hnědé oči. Na sobě má šedivé tričko a džíny. Vypadá zmateně a ustaraně. Čarodějka se schová za strom a zvědavě ho pozoruje. Mohl by to být nejspíše její bratr? Asi. Jak na něj má mluvit? Už je to dlouho, co si povídala s nějakým chlapcem. Klukem. To je jedno. Je z toho trochu nervózní. Nakonec si načechrá vlasy rukou, odkašle si a vyskočí zpoza stromu. Sebevědomě vykročí ke zmatenému návštěvníkovi a dívá se přímo na něj. Takže ve chvíli, kdy si jí všimne, se jí noha zamotá do ležící větve a natáhne se na zem. Uslyší kroky, jak k ní kluk rychle přiběhne a potom jí začne zvedat na nohy. "Jsi v pořádku?" Zeptá se ustaraně. Čarodějka strnule přikývne. Zrudne. Ale ne. Kluk se na ni usměje. Potom natáhne ruku. "Já jsem Nick." Představí se. "Ahoj." Přijme jeho ruku s úsměvem. Na chvíli se rozhostí ticho, kdy on zřejmě čeká, až se mu představí. To jí ale nedojde. Jenom se na něj mile a trošičku tupě usmívá. Nick si rozpačitě odkašle. "Ehm, neviděla jsi tu někde takovou malou holku? Dítě, culíčky, modré šatičky, neustále někam utíká." Podá jí stručný popis. Čarodějka přikývne. "Před chvíli jsem ji ztratila." Přizná zklamaně. "A kde byla?" Zeptá se kluk rychle. "No... tady. Všude." Odpoví neurčitě. Zamračí se. "Tady všude?" Zeptá se zmateně. "Ona... utekla..." Koktá čarodějka. Je z něj hodně nervózní. Nakonec to vzdá, prostě ho popadne za ruku a táhne ho směrem, kterým se Claire ztratila. Překvapeně klopýtá za ní. "Hej, vlastně jsem se chtěl zeptat... kde to vůbec jsme? Byl jsem se setrou projít do parku ve městě, a najednou jsem tady." Začne znovu rozhovor. "Tohle je... Asi ses..." Rychle vymýšlela nějakou výmluvu. Někdy bylo prostě lepší říct lidem drobnou lež. "Nejspíš si došel do rekonstruované části." Vyřeší to nakonec spokojeně. Už otevírá pusu, aby něco odpověděl, ale čarodějka ho rychle zarazí. "A kdy jsi byl se setrou naposled?" Zeptá se. "No..." Začne, ale pak si povzdechne. "Mamka mi řekla, ať se s ní jdu projít, že prý to potřebuje. A to jsem měl jít do kina. V parku jsem na ni trochu ječel... a potom jsme se ztratili... a ona mi utekla." Vysvětlí. Pak si znova povzdechne. "No a teď je kdo ví kde, může se jí kdo ví co stát, a jestli ji nenajdu, mamka mě zabije." Shrne to. Čarodějka jen potichu poslouchá, zatímco společně procházejí lesem. "Určitě ji najdeme. A pak se jí budeš moct omluvit." Uklidní ho. Zmateně se na ni podívá. "Omluvit? To jí spíš zabiju za to, že mi utekla." Rozhodne. Čarodějka se nechápavě zamračí, ale pak to nechá být. Už ji hledají nějakou chvíli, ale po copatém děvčeti ani stopa. Na rozdíl od Nicka nepochybuje o tom, že je v pořádku. Nikdo tady by jí neublížil. Nejspíš. Spíš se bojí o obyvatele. Takové malé dítě je zcela nevyzpytatelné. Jestli k něčemu dojde, tak nedorozuměním. Už se dokonce dostanou až ke stříbrnému jezeru. Mohla dojít až tady? Nick vypadá zmateně. "Proč je ta voda stříbrná?" Zeptá se nechápavě. "Ono... ona... je to... nevím." Vykoktá čarodějka. Jenom doufá, že se tady někde nevynoří jezerní drak. To už by se opravdu špatně vysvětlovalo. A tak se radši rozhlíží po nějakém znamení, že tudy proběhla malá pohroma. To se za chvíli dostaví. Ozve se zmatené řehtání koní, kteří pijí nedaleko u jezera. Stojí přímo u průhledné říčky. Čarodějka má pocit, že je to přímo ta z té mýtiny. Stádo pobíhá kolem dokola a mezi nimi se míhá osůbka v modrých šatičkách. "Tam!" Ukáže zcela zbytečně Nick, ale čarodějka se tváří, jako že ji neviděla, aby neublížila jeho pocitu užitečnosti. Rozběhnou se za ní. Když jsou blíže, ukáže se, co je problém. Claire neustále honí jedno šedivé hříbě, které se snaží společně s ostatními koňmi prchnout, ale nijak se mu to nedaří. "Claire!" Zavolá na ni Nick. Claire zpozorní a otočí se na něj. V ručičkách stále něco svírá. Koně se rychle ztratí. Nick se k ní zničehonic rozběhne s tolika emocemi ve tváři, že se čarodějka na chvilku obává, že to myslel vážně a opravdu ji na místě uškrtí. Toho se zřejmě obává i holčička, a tak začne rychle couvat. Vlastně i utíkat. Čarodějka zpozorní a zrychlí pro jistotu, že by musela znovu zahájit pátrání. Ale Nick se přihrne k sestře a popadne ji do náruče. "Ty pitomá! Tohle už nikdy nedělej." Dává jí přitom kázání. "Nicku přestaň, udusíš mě." Začne reptat Claire. To už k nim čarodějka dojde a postává bokem. Nick pustí holčičku a trochu poodstoupí. Ta udělá to samé a podrážděně si ho měří. "Už na mě nebudeš řvát?" Zeptá se ho tiše. Kluk zavrtí hlavou. Čarodějka se usměje. To je tak milé. "Řeknu to všechno mámě!!!" Zaječí najednou Claire a začne plakat. Zdá se, že celý svět ztuhne v šokovaném tichu. Stejně tak Nick. "No to se opovaž, nebo ti už nikdy nepůjčím svůj mobil!" Začne s vydíráním. "Tak jestli mi ho nepůjčíš, tak jí to povím!" Pokračuje Claire. Dívka vedle začne trochu zmatkovat. "Ale no tak, přece se to dá vyřešit..." Snaží se je uklidnit, ale ani jeden ji neposlouchá. "Ty jsi tak otravná." Zavrčí Nick. "Neříkej mi, že jsem otravná!" Zaječí na něj Claire plačtivě. "Podívejte, měli byste se uklidnit..." Zkouší to znova čarodějka. Pak jí pohled padne na Clairiny sepnuté ručičky. Zdá, že v nic svírá něco živého. "Claire, co to máš v rukou?" Zeptá se opatrně, a vychytá pauzu v hádce, kdy se oba dva nadechují na další salvu. Holčička se zarazí a podívá se na čarodějku. Potom se podívá na svoje dlaně. Potom zpátky na čarodějku. "Nic." Zalže. Nick je zmatený. "Ty tam něco máš, Claire?" Zeptá se taky. "Nemám!" Zakřičí na ně umíněně. Teď si je čarodějka stoprocentně jistá, že v nich něco má. Pomalu k ní dojde a vezme její dlaně do svých. Snaží se jí vytrhnout, ale zadívá se jí do očí a mile se usměje. "Neboj se. Chci jenom vědět, co tam schováváš." Vysvětlí přívětivě a jemně jí otevře prstíky. V dlaních jí sedí malá, pochroumaná myška. Vyděšeně se rozhlíží. Claire si ji přitáhne blíže. "Ona je moje." Řekne rozhodně. Čarodějka si povzdechne. Je jí jasné, že tohle bude těžké. Pak si ale všimne, že myšička má zlomenou nohu, nejspíš, jak ji děvče drtilo v dlaních. "Claire, podívej, je zraněná." Poukáže na to. Claire se na ni pomalu podívá. "To už měla předtím." Vysvětlí umíněně. Čarodějka přikývne. "Ale prosím tě, všem nám je jasné, žes to udělala ty." Předběhne ji Nick podrážděně. Vrhne na něj zamračený pohled. "Já jsem to neudělala!" Zaječí na něj Claire a asi začne zase plakat. "Samozřejmě, že ne. My ti věříme." Uklidní ji Čarodějka rychle. "Ale musíme se o ni postarat. Aby se jí už nic nestalo." Navrhne. "Souhlasíš?" Dodá potom. Claire pomalu přikývne. Čarodějka něžně vezme myšku do svých prstů a položí si ji na dlaň. Myška ji pozoruje černýma očkama a občas pohne hnědýma ušima. Vlastně vypadá trošku jako křeček. Čarodějka ji jemně pohladí hřbetem prstů a pak přejede po zraněné nožičce. Myška vypískne a trhne sebou. Pak se zavrtí. "Už je to dobré, maličká." Zašeptá čarodějka a položí ji na trávu. Myška trochu popoběhne a zastaví se. Podívá se na tři osoby nad sebou a pak se s konečnou platností rozběhne pryč. Claire posmutní. "Je pryč." Pípne. Oči jí začnou vlhnout. Čarodějka se optimisticky zazubí. "Ale už je jí mnohem lépe." Ubezpečí ji. "Ale ona se mi líbila!" Protestuje Claire. V tu chvíli zasáhne Nick. "Tak přesvědčíme mámu, aby ti koupila křečka. Chceš?" Navrhne. Claire se na něj s nadějí podívá. "Ale máma mi to nedovolí." Nevěří mu. "Když ji slíbíme, že se o něj postaráme, tak určitě ano." Přesvědčuje ji. "A ty se o ni budeš starat se mnou?" Zeptá se ho. "No, když jí o tomhle neřekneš, tak jo." Široce se na ni usměje. Čarodějka si povzdechne. No samozřejmě. Claire to chvíli zvažuje, pak se zazubí a přikývne. "Tak už pojďme domů." Navrhne Nick a nabídne sestře ruku. Ta ji přijme. Nick se otočí na čarodějku. "Nevíš, kudy dojdeme zpátky do města?" Zeptá se. "Pořád rovně." Odpoví s úsměvem. "Tak jo. Určitě se ještě uvidíme. Zatím čau." Rozloučí se rychle. Čarodějka jenom zamává nazpátek a spokojeně sleduje, jak vcházejí do lesa. Pak vyčerpaně klesne na kolena. Tak tohle už dlouho nezažila. Právě strávila skoro celý den hledáním malého děvčete. Začíná se stmívat a pomalu zapadá slunce. Čarodějka klečí na trávě a sleduje, jak se malá říčka pomalu vlévá do jezera. Jak se křišťálová voda míchá s tou stříbrnou. V tom si všimne, jak na hladině plave vínový kabátek. Pomalu splývá s vodou a dostává se do středu jezera. Tam se zastaví. Drak ho nejspíše potom vyloví. Nemá rád, když něco plave na hladině. Povzdechne si. Zvedne se na nohy a zamíří domů. Jak stoupá do kopce, slunce naprosto zapadne a na obloze se rozsvítí hvězdy. Vzduchem se začnou míhat neonoví ptáci. Díky bohu, že stihli odejít před západem slunce. Neuměla si ani představit, jaké by to bylo Claire přesvědčovat, aby nechala na pokoji zářivé ptáčky. Konečně se dostane až k lavičce před svým domem a tam se posadí. Pozoruje barevnou hladinu jezera a pohrává si s nápadem jít spát. Dnešek byl celkem unavující. Po lavičce přeběhne černý tvoreček, podobající se veverce. Skoro ani není vidět, a tak se rychle ztratí ve tmě na stromech. Čarodějka se pyšně usměje a ucítí uspokojení. Měla pravdu. Je to noční tvor.