Za starých časů...

3. srpna 2017 v 0:47 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Na vrcholku menšího kopce, ukrytého mezi horami a zdánlivě odříznutého od okolního světa, stojí starý hrádek. Ze všech stran je obklopen hustými lesy a vede k němu jen jediná příjezdová cesta. Bývala to skoro zřícenina, ale nedávno se obec rozhodla, že ho opraví. Zrekonstruovali hlavní věž a základní prostory, včetně ložnic. Dokonce objevili v komorách různé stříbrné nádobí, svícny, starý nábytek a ještě k tomu šaty po nějaké šlechtičně. Umně to nechali rozmístit po halách a do místností, načež zavedli veřejné prohlídky. Lákali na úžasné vyhlídky na okolní hory, tajemnou atmosféru a co víc, na možnost prožít jednu noc přímo na hradě. Trhák to zrovna nebyl, zvlášť kvůli zapadlé pozici celé obce, ale počet návštěvníků stačil. Tak akorát na zaplacení nákladů, pracovníků, a nějaké další drobné opravy. To všem přišlo k duhu, především když se mohli hrdě plácat do hrudi se slovy, že "mají historickou památku.".
Bohužel, Vincent James Aliastar byl jiného názoru. Tento šarmantní padesátník žil ve sklepení hradu, které nikdo nikdy neobjevil. Dalo se do něj dostat pouze odsunutím stěny v krbu, a ta místnost byla pro špatnou statiku uzavřená. Ve sklepě měl svůj stůl, svíčky, kamenný teatrální podstavec, a rakev, do které ho pohřbili. Vincent byl totiž upír. A ne jen ledajaký, kdepak, byl to poslední člen šlechtického rodu, kterému tento hrad patřil. A nějaké zavedení veřejných prohlídek jej zrovna příliš nenadchlo. Desítky smrtelníků, šmatlajících po prastarých podlahách, ukazující si prsty na jeho pečlivě schraňované židle, které dovezl-no považte, až z Francie! Za jeho časů, byli poddaní mnohem zdrženlivější, pro jejich vlastní dobro. Jaká hanba padnula tento hrad, lamentoval ve své rakvi. Šedé oči upíral do minulosti, vzpomínal, jak kdysi dávno sedával pyšně na své věži a shlížel z výšky na své podřízené. A poté, přestože jej postihl tento osud, tak zde stále žil, přes den pěkně lehával ve své vyřezávané rakvi, a v noci spokojeně zaséval strach do srdcí měšťanů. Ztrápeně zavrtí hlavou. Teď už to není ono. Za jeho časů, lidé věděli, čeho se bát.
Nejdřív se musel přestěhovat do sklepa, aby unikl zrakům těch… úředníkům od obce, jak si říkali. Otřepe se při té vzpomínce. A teď, ještě horší. Po jeho majetku se promenádují obyčejní lidé! Farmáři! Dělníci! Prosté ženy! Ty proklaté veřejné prohlídky. Složí obličej do dlaní a ve svém soužení si nepřirozeně povzdechne. Spí v jeho ložnicích, procházejí se po jeho kobercích, sedí na jeho, ach, na jeho židlích. Jak potupné.
Prohne ježaté obočí do zamračeného oblouku. Ale však on si to s nimi ještě vyřídí. Aby takhle využívali jeho sídlo, kdepak, on, Vincent James Aliastar, jim opět ukáže, čeho se po nocích děsit! A nikdo ho v tom nezastaví, ani… nějací úředníci od obce, ať jsou kdokoli. Vypne se jako luk, pevným pohledem šedých očí vyzývá polorozteklou svíčku k odporu. Vyleze z rakve a pečlivě si upraví zaprášený, mírně roztrhaný oblek. Sice je mrtvý, ale na to se nehledí. I při zasévání strachu musí člověk vypadat příslušně svému postavení, ať dá na vědomí své oběti, s kým má tu čest a jak se má chovat. Promne si ruce, spokojeně si to plánuje v hlavě. Budou děsem lapat po dechu, strach jim bude kolovat v žilách, budou plakat, snažit se uprchnout jeho smrtonosným tesákům-ale ne moc, aby neponičili nábytek. Jenom tak trochu. Ano, trochu bude stačit.
Rozhodně vykročí k chodbě, jež vede k odsuvné desce. Až po pár krocích se zarazí, když si uvědomí, že ještě není noc. Vrátí se do své rakve, uloží do starého, saténového polstrování, a přiklopí na sebe víko. Ruce si založí do kříže na prsou. Široce se usměje. Ach ano. A v noci, jim ukáže teror.

Po probuzení okamžitě zvažuje, že by mohl své velké vítězství nad slabomyslnými smrtelníky odložit až na další noc, protože ho začaly bolet záda. Že by měl v rakvi průvan? Prohlédne ji a hledá nějakou škvíru, kterou by mohl vánek proklouznout, ale nic nenajde. Možná už má jednoduše sležené polstrování. Uraženě si poupraví oblek. "Nejvyšší kvalita, věčný komfort…" Mumlá si pro sebe uraženě, zatímco si snaží srovnat kosti. Měl v ní toho tesaře pohřbít zaživa, a pak se zeptat na jeho pohodlí, pomyslí si potměšile.
Ale ne, musí to být dnešní noc. On je šlechtic, a co víc, on je Ten šlechtic, poslední vlastník tohoto místa. A taky ten, který ho skoro zbankrotoval, ale tomuto nepodstatnému faktu už dávno přestal přikládat důležitost. Ho neskolí žádná malicherná fyzická překážka, jako skoro nefunkční záda. Za jeho časů, by se o něj staralo deset služebníků, aby se mu opět vrátila tělesná svěžest.
Při cestě do ložnic si připravuje proslov. Musí to být něco dramatického, děsivého, a hodno jeho postavení. A aby byl jeho příchod co nejvíc účinný, měl by přijít oknem. Tiše jako duch prochází svým setmělým domovem, sentimentálním pohledem občas ulpí na vyřezávaných židlích, vyvolává si vzpomínky na svou někdejší slávu a váženost jeho šlechtického postavení. Poté poněkud nešlechticky hekne, když se musí sklonit před sníženými dveřmi, a ostrá bolest mu vystřelí do zad, ale hrdě pokračuje dál.
Dostane se na rozbořenou terasu, která je před veřejností uzavřena, kvůli odpadávajícím kamenům. Za jeho časů, by ji opravovalo dvacet dělníků ve dne v noci, aby byla spravena do data jeho spokojenosti. Upír si odfrkne. Ale on ví, jak se po ní pohybovat. On není jako ti nemotorní-jeho nemrtvé srdce skoro postihne posmrtný infarkt, když se boční kamenná deska odlomí a on musí opět zcela nešlechticky uskočit bokem, přičemž vydá ještě více nešlechtický výjek. Nocí se nese zvuk lámajícího se kamene, jenž se valí po kopci a obíjí se o kmeny stromů. Poslední vlastník hradu se rychle rozhlédne, upraví si oblek a rozmrzele přidá do kroku.
Zastaví se před oknem do ložnice jedné z jeho bývalých manželek. Je pootevřené, což činí jeho plán ještě jednodušším. Promne si ruce. Konečně. Konečně napraví tu hříšnou křivdu na svém jméně, zpraží ty hloupé smrtelníky svým hněvem a zároveň ukojí svou žízeň. Ach, jak nádherná noc.
Naposledy si prohmátne záda, poté se promění na netopýra a malou škvírou proklouzne oknem dovnitř. Dosedne na parkety, jež pod jeho vahou zavržou. Nasaje nosem vůni starého nábytku a koutky úst se mu zkroutí do jemného úsměvu, když si vzpomene na dávné časy své vlády. Pak přesune pohled k posteli, na které někdo spí. Tento pokoj je jen pro jednoho člověka, boční dveře vedou do druhé ložnice. Přimhouří oči. Tak, je čas.
Rychle zkontroluje závěsy, jestli jsou souměrně roztažené, a jestli on stojí uprostřed. Pak svou temnou mocí přinutí mraky uvolnit místo na obloze, aby na něj dopadal měsíční svit a on tak tvořil na podlaze obludný stín. Narovná si plášť a nařasí na ramenou, aby vypadala větší. Ještě jednou se rozhlédne, jestli je už všechno nachystané, a po krátkém promýšlení se rozhodne přidat trochu mlhy-pro efekt. Vyzkouší několik póz, až se rozhodne pro klasiku, ruce překřížené na hrudi, načež je pak pomalu bude roztahovat do stran. Trochu skloní hlavu a zamračí se. Rozhýbe ústa, odkašle si, a pak zaujme výchozí pozici. Poté silou vůle človíčka probudí.
Ten zamručí ze spaní, otočí se, a pak pomalu posadí. Rozespale na upíra zírá. A ten spustí.
"Zdravím tě, smrtelníku. Vítej do mé noci děsu a hrůzy, která nikdy nepřechází v den. Budeš týrán, mučen, tvá mysl bude trhána na kusy a pálena v pekle, zatímco tvé tělo se bude škvařit ve vroucím oleji. A až budeš litovat svého ubohého života, nezapomeň, že ses k tomu odsoudil dobrovolně sám, ve chvíli, kdy sis zakoupil vstupenku." Dokončí svůj proslov a sníží hlas, co nejníže to jde. Poté pyšně vyčkává, až jeho kořist zareaguje, bezpochyby v panické hrůze. Ta řeč se povedla, pochvaluje si. Po dlouhé době se cítí zase mladý a ve formě.
Človíček pořád zírá, pak si protře oči. Nakonec hmátne vedle sebe na noční stolek a něco si zastrčí do ucha, chvíli s tím manipuluje, až mu to zřejmě přijde v pořádku. Pak si znova protře oči. "Co? Mám blbý sluch." Hlesne tupě smrtelník, ještě napůl spící. A v tu chvíli mu několik set let starý upír Vincent James Aliastar, šarmantní padesátník a poslední dědic malého hrádku na kopci, věnuje prázdný pohled, rezignovaně zavrtí hlavou, a poté beze slova vyleze oknem zpět na terasu.
Za jeho časů...
Při dosednutí se odlomí další kámen a skutálí po kopci mezi stromy.
...bylo všechno lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama