Dilema správnosti

10. června 2017 v 22:53 |  Co mě tak napadá
Jsou chvíle, kdy jde člověk do sebe, sedí, zírá, a zvažuje všechna svoje dosavadní rozhodnutí. Převaluje je v hlavě, drbe do nich ze všech stran, odůvodňuje, argumentuje, pře se sám se sebou. Udělala jsem to dobře? Byla to správná cesta? A co když ne? Ale určitě… nebo…? Ach, nejistota. Její trpká chuť dokáže člověka pořádně potrápit, a ještě k tomu stvořit pár vrásek na čele. Člověk se mračí, vrtí hlavou, kolečka se točí a vybírají svou daň v energii. Jak jednoduše může spadnout nálada, a jak prostě se můžeme zaplést sami do sebe, až si nejsme ani jisti, jestli narodit se byl dobrý nápad. Nepřítomně si čmáráme na papír, mneme kořen nosu, či ťukáme prsty do stolu. Svoje zpochybňování rozšiřujeme na další a další rozhodnutí, je to jako rychle šířící se infekce, která by se měla ošetřit hned na začátku, jinak rozežere celou síť voleb, kterou jsme doteď učinili. Takové chvíle zažívám vcelku často. Konkrétně tak jednou za dva až tři týdny, v pátek, kolem deseti hodin dopoledne. V hodině matematiky, při písemce.
Nic nedokáže zázračně vykouzlit tolik pochyb, jako více významové zadání, nevinně položené ve dvou řádcích a se zdánlivě jednoduchým řešením. Hledím, přepočítávám, škrtám, znovu a znovu sčítám dva plus tři, jen tak pro jistotu, co kdybych někde udělala náhodou nějakou chybu, že? Vzápětí přejedu agresivně ostrým hrotem po papíře, skoro ho rozervu, jsem si jistá, že celý příklad byl špatně. Anebo… ne? Nebo jen podceňuju sama sebe, a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vykutat z mysli schopnost vytvořit správné řešení? Ach, nejistota. Už ji zase cítím na jazyku. Nervózně pokoukávám po ostatních, poměřuju jejich popsané místo a pak to své. Mají toho víc než já? Najednou mi po zádech přejede mráz a cítím, jak se mi za krkem směje smrt, srdce mi vynechá úder. Můj spolusedící si jde pro další papír. Třeba… má větší písmo. S rezignovaným povzdechem ještě jednou zaškrtám obsah svého výpočtu. Zkusím to znova. Vyjde mi naprosto odlišný výsledek, na který koukám s nedůvěřivě přimhouřenýma očima. Vůbec mu nevěřím, navíc se mi zdá, že se mi vysmívá. Jako celá matematika. Samozřejmě, vždyť jsou z jedné rodiny. Skrze škrtance ještě vidím ten původní, který mě svádí k dalším pochybám. Třeba byl správně ten první. Anebo ne? Zhluboka se nadechnu, zavřu propisku, a ignorujíc svého spolusedícího, jenž zálibně kontroluje své dvě popsané A4, odnáším ten svůj, protrhaný, přeškrtaný a ohvězdičkovaný poklad pyšně učiteli. Ke konci totiž vlastně ani moc nezáleží na tom, který výsledek zvolím. Můžu si být totiž stoprocentně jistá, že správný bude ten druhý.
Ale čas je omezený, takže se nemůžu do nekonečna zabývat všemi pro a proti, a prostě něco zvolit. Náhoda je potvora zákeřná, ale i tak se může někdy vyplatit. A pokud se člověk nechce utopit ve vlastní hlavě a pochybách, je třeba si vydechnout, provést poslední objektivní zhodnocení, či prostě nakonec intuitivně zvolit. Navíc většina věci nebývá nikdy úplně špatná, ani úplně dobrá, takže pád při té horší volbě bývá alespoň trochu zmírněn polštářkem.
Takže kdo ví, třeba dostanu nějaké body za postup. Navíc jsem si jistá, že první část výpočtu je správně. Anebo…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 GVKB GVKB | E-mail | Web | 11. června 2017 v 5:37 | Reagovat

Centrální regulace z tebe udělali ubožáka
..
Ryba smrdí od pyšné a sobecké elitní hlavy co zde dělá; krále, šlechtice, papeže, prezidenta, ministra, ředitele, podnikatele, obchodníka, celebritu, atd. rozhodovat díky výhodám a jistotám z centra o druhých bez druhých, to je pro elitní parazity návykovou drogou. Mnohokráte zde byli snahy tento chybný řídicí systém změnit tak, aby ti co jsou v centru, neparazitovali sobecky na těch, co nejsou v centru, měnil se ale jenom povrch a po povrchem se nic nezměnilo.

Klíště tak dlouho přisáto bude, dokud se dosyta nenasaje krve, o tom centralizace je, v centru jsou parazitující mocná a bohatá klíšťata, co vysávají svého hostitele, který pracuje za malou mzdu a má veliké dluhy. Mediálně je vám tvrzeno, že prý polovinu roku pracujete pro centrum zadarmo díky; daním, clu, poplatkům, atd. jenže pravda je jinde, pro centrum pracujete zadarmo 90% roku a jenom 10% roku pracujete na sebe.

Jste všichni ekonomickými otroky centrálních systémů, v centru je horních sto tisíc milionářů a ostatní jsou jenom ubohými ekonomickými otroky. Většina z horních sto tisíc milionářů, nežije na našem Českém území, a parazituje na nás pomocí svých zástupců, v tom je veliký problém, že od nás peníze takto mizí do ciziny a následkem je veliký státní dluh.

Vlastníkem České republiky jsou cizinci, místní obyvatelstvo je zde jenom levnou pracovní silou, se kterou si mohou cizinci dělat, co je napadne, naše politická vláda to je loutkové divadlo, které ovládají bohatí cizinci, co na nás parazitují. Naivně jste věřili, že bude zde díky politickým změnám lépe, lépe je zde jenom těm co jsou v centru, a mohou svoje zisky ukrývat v daňovém ráji.

2 Eliss Eliss | Web | 11. června 2017 v 7:38 | Reagovat

Takové situace moc dobře znám a jsou opravdu nepříjemné :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama