Červen 2017

Ošoupané střevíčky

14. června 2017 v 17:37 Co mě tak napadá
Ačkoliv to u sebe často nepozoruju, zcela ojediněle budu mít článek přímo k tématu. Je to divné, až mě z toho bolí u srdce.
Nadšení začíná chystáním. Je to nádherná záležitost, téměř obřadní. Drobná euforie, zachvění z očekávání, jemný úsměv. Všechno by mělo být dokonalé, a ještě lépe, já bych měla být dokonale spokojená. Silonky škrábou při natahování po kůži. Složité vybírání šatů, ale nakonec na tom nezáleží. Když je člověku dobře, na šatech moc nesejde. Kulmování či rovnání vlasů, přemýšlení nad účesy, krocení neposlušných vln. Pinetka sem, nebo raději sem? Potom zkrášlování obličeje, zamalovat nesrovnalosti, vykreslit linky nad oči. Jedna je šikmější než druhá, člověk se nad tím mračí, tvoří se mu nespokojené vrásky na čele. Ale času není dostatek, proto nad tím mávám rukou, popadnu přehoz a vylovím střevíčky. Obřad je u konce, může se vyrazit. Očekávání krásné zkušenosti je povznášející zážitek, rozvíjející lidskou fantazii. Vždycky se snažím krotit, protože pokud si člověk představí to nejkrásnější, co může být, co potom zbude na život? Pouze zklamání. A proto se těším, provinile nechávám hlavu vznášet se v oblacích, ale stále se pevně vážu k zemi.
Samotný tanec je nádherná věc, probouzející jen tu nejlepší náladu. Ať je to standart, latinsko-americké tance, swing, či něco jiného (přiznávám, já sama toho ještě moc nevyzkoušela), vlévá to energii do žil. Pro někoho těžký, pro někoho jednoduchý, pro někoho něco mezi tím, řízený pohyb po parketu v rytmu je osvobozující zážitek. Jak se na začátku předpovídalo, najednou nezáleží už na těch nejkrásnějších šatech, na perfektních vlasech nebo na nerozlišitelných linkách, ale pocitu spokojenosti, jenž nabíjí každou buňku těla. Hudba je omamná, pohyb taktéž, energie vířící po parketu opíjí. Dech se zrychlí, tvář protne úsměv, oči září štěstím.
Je to až v noci opět doma, kdy člověk většinou objeví zákeřně schovanou díru na silonkách, zcela nové boty shledá ošoupanými a ušlapanými od ostatních tanečníků, a nohy si začnou stěžovat na náhle vynucenou akci. Rychlá sprcha, opláchnutí obličeje všemi možnými odličovači (jak by to správně mělo být-bůh ví, že to většinou provinile obcházím) a vděčné padnutí do postele. A tam jenom ležím, rozpitě se usmívám na strop a než usnu, přemýšlím, kdy asi budou má lýtka natolik v pořádku, abych je mohla takhle zničit znovu.
Tohle je přibližně popis mých milovaných protančených nocí. Předpokládám, že poměrně moudře jsem vynechala ty, ve kterých figuroval alkohol, ono, aby byl rytmický pohyb po parketu krásný, měl by být i smysluplný-což se s alkoholem trochu vylučuje navzájem. Každopádně, tanec je úžasný výmysl-elegantní, zábavný, vzrušující, a je ho tolik druhů, že to snad ani nejde spočítat. A ještě k tomu člověk může říct, že se nějak hýbe. No prostě ideální záležitost.

Dilema správnosti

10. června 2017 v 22:53 Co mě tak napadá
Jsou chvíle, kdy jde člověk do sebe, sedí, zírá, a zvažuje všechna svoje dosavadní rozhodnutí. Převaluje je v hlavě, drbe do nich ze všech stran, odůvodňuje, argumentuje, pře se sám se sebou. Udělala jsem to dobře? Byla to správná cesta? A co když ne? Ale určitě… nebo…? Ach, nejistota. Její trpká chuť dokáže člověka pořádně potrápit, a ještě k tomu stvořit pár vrásek na čele. Člověk se mračí, vrtí hlavou, kolečka se točí a vybírají svou daň v energii. Jak jednoduše může spadnout nálada, a jak prostě se můžeme zaplést sami do sebe, až si nejsme ani jisti, jestli narodit se byl dobrý nápad. Nepřítomně si čmáráme na papír, mneme kořen nosu, či ťukáme prsty do stolu. Svoje zpochybňování rozšiřujeme na další a další rozhodnutí, je to jako rychle šířící se infekce, která by se měla ošetřit hned na začátku, jinak rozežere celou síť voleb, kterou jsme doteď učinili. Takové chvíle zažívám vcelku často. Konkrétně tak jednou za dva až tři týdny, v pátek, kolem deseti hodin dopoledne. V hodině matematiky, při písemce.
Nic nedokáže zázračně vykouzlit tolik pochyb, jako více významové zadání, nevinně položené ve dvou řádcích a se zdánlivě jednoduchým řešením. Hledím, přepočítávám, škrtám, znovu a znovu sčítám dva plus tři, jen tak pro jistotu, co kdybych někde udělala náhodou nějakou chybu, že? Vzápětí přejedu agresivně ostrým hrotem po papíře, skoro ho rozervu, jsem si jistá, že celý příklad byl špatně. Anebo… ne? Nebo jen podceňuju sama sebe, a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vykutat z mysli schopnost vytvořit správné řešení? Ach, nejistota. Už ji zase cítím na jazyku. Nervózně pokoukávám po ostatních, poměřuju jejich popsané místo a pak to své. Mají toho víc než já? Najednou mi po zádech přejede mráz a cítím, jak se mi za krkem směje smrt, srdce mi vynechá úder. Můj spolusedící si jde pro další papír. Třeba… má větší písmo. S rezignovaným povzdechem ještě jednou zaškrtám obsah svého výpočtu. Zkusím to znova. Vyjde mi naprosto odlišný výsledek, na který koukám s nedůvěřivě přimhouřenýma očima. Vůbec mu nevěřím, navíc se mi zdá, že se mi vysmívá. Jako celá matematika. Samozřejmě, vždyť jsou z jedné rodiny. Skrze škrtance ještě vidím ten původní, který mě svádí k dalším pochybám. Třeba byl správně ten první. Anebo ne? Zhluboka se nadechnu, zavřu propisku, a ignorujíc svého spolusedícího, jenž zálibně kontroluje své dvě popsané A4, odnáším ten svůj, protrhaný, přeškrtaný a ohvězdičkovaný poklad pyšně učiteli. Ke konci totiž vlastně ani moc nezáleží na tom, který výsledek zvolím. Můžu si být totiž stoprocentně jistá, že správný bude ten druhý.
Ale čas je omezený, takže se nemůžu do nekonečna zabývat všemi pro a proti, a prostě něco zvolit. Náhoda je potvora zákeřná, ale i tak se může někdy vyplatit. A pokud se člověk nechce utopit ve vlastní hlavě a pochybách, je třeba si vydechnout, provést poslední objektivní zhodnocení, či prostě nakonec intuitivně zvolit. Navíc většina věci nebývá nikdy úplně špatná, ani úplně dobrá, takže pád při té horší volbě bývá alespoň trochu zmírněn polštářkem.
Takže kdo ví, třeba dostanu nějaké body za postup. Navíc jsem si jistá, že první část výpočtu je správně. Anebo…