Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...

26. května 2017 v 16:39 |  Co mě tak napadá
Někdy v deseti letech, se u mě vyvinula úžasná úchylka na cukr. A tím nemyslím, že by mi stačily bonbóny, či snad čokoláda, kdepak, já šla rovnou ke zdroji. U babičky jsem často škemrala o kostku cukru navíc, jen tak do ruky, kterou jsem mohla okusovat a systematicky si tím kazit zoubky. A když byli prarodiče bezpečně se zapnutou televizí v obýváku, vplížila jsem se jako na nejtajnější misi do kuchyně, napůl vylezla na linku, abych dosáhla na skříňky na stěnách (moc jsem od té doby nevyrostla, takže to dělám v menší míře ještě pořád) a tam loupila svůj vysněný poklad.
Doma to bylo složitější, protože v našem malém bytečku je všechno slyšet a vidět, proto to musela být rychlá a tichá akce. A nebo, naopak, člověk musel dělat velký rámus a nejlépe ještě předtím veřejně oznámit, že si jde do kuchyně něco vzít. Potom spěšně vylovil lžičku ze šuplíku, otevřel špajzku, našel tu správnou nádobu, a pokud se mu potom ještě podařilo neslyšně zavřít dveře, měl vyhráno. A nejlépe si po cestě vzít jablko nebo banán, třikrát se projít před udivenýma očima rodičů, a s hlavou hrdě vztyčenou se tvářit jako největší svatoušek a propagátor zdravé stravy.
Ovšem, jednou přišla zrada. Jak už jsem se zmínila, na poličce ve špajzce máme vedle sebe ve stejných, matně skleněných nádobách, vše od cukru přes mouku až po musli. A tak jednou, hnána opět mlsným jazýčkem, jsem využila prázdného bytu a vylovila jednu sklenici s bílým práškovitým obsahem uvnitř. Obvykle na nich bývají nálepky, ale čas od času se jedna ztratí, takže nebylo kdo ví jak zvláštní, když zrovna tam chyběla. A nikdo neměl žádný důvod těm sklenicím měnit místa, že? Popadla jsem polévkovou lžíci, už asi po sté se zapřísáhla, že tohle je poslední provinilá návštěva, a zabořila ji do nádoby. A strčila celou do pusy.
Je to zvláštní, jak krystalový cukr, a sůl, vypadají podobně. Samozřejmě, vůně je jiná, ale kdo by k tomu čichal, to přece nikdo nedělá, že? Já už ano. Už vždycky.
Zatímco jsem do dřezu plivala sůl, snažila se ji vydřít z jazyka a ještě si utírala slzy, ozvalo se klapnutí zámku. Během sekundy převážil touhu dostat tu pitomou sůl pryč pud sebezáchovy, popadla jsem nádobu a zastrčila ji do špajzky, jednou rukou stírala krystalky z linky a druhou vytahovala skleničku, abych si mohla napustit vodu. To už mě z chodby vesele zdravil táta, kterému jsem odpovídala nesouvislým huhláním, zatímco jsem chlemtala jednu sklenku za druhou. Když došel do kuchyně, chvíli mě udiveně pozoroval, načež spokojeně poznamenal: "To jsem rád, že si tak doplňuješ pitný režim." Mohutně jsem přikyvovala, s asi šestou skleničkou vody v puse.
Ale aspoň jeden dobrý následek to mělo. Moje cukrová úchylka zmizela v nenávratnu.
Po čase se mi stala ale ještě jedna podobná věc, kuchyně je pro mě asi prokletým místem. Ačkoliv jsem se dušovala, jak moc jsem už teď opatrná, že jsem přece starší a více mi to myslí, ani to mě nezachránilo. V tu dobu jsem zrovna milovala kandovaný ananas a zjistila jsem, že ho máme ve špajzce. Neměli. Ale kandovaný zázvor ano.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 26. května 2017 v 17:27 | Reagovat

Dobrý způsob převýchovy, rodiče to určitě nastražili schválně :D

2 D D | Web | 26. května 2017 v 18:49 | Reagovat

Jsem si říkal jestli z toho vyleze článek o hubnutí, ale byl jsem příjemně překvapen a dobře jsem se zasmál. Myslím, že cukr a sůl si už v životě popletl asi každý. Mně se to před pár lety také stalo, ale naopak, kdy jsem si pocukroval chleba a nebyl jsem dvakrát nadšený. :D

3 Kristin Kristin | 27. května 2017 v 14:22 | Reagovat

[1]: No ani bych se nedivila :D

[2]: Pravda, cukr na chlebu taky není zrovna výhra :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama