Duben 2017

Mýdlová bublinka

29. dubna 2017 v 15:05 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Na plastovém kroužku bublifuku sedí malá, mýdlová bublinka. Je drobná, sotva viditelná, ne jako její mohutné sestry, které teď zmizely za roh domu. Sedí jemně, vlastně se zdá, že se kroužku skoro ani nedotýká. Najednou přijde další fouknutí, silnější, než předtím, a bublinka se odlepí od svého domova. Lehne si na vítr, nechá se unášet, chvilku stoupá, chvilku klesá, nejednou se jen tak tak vyhne záludné větvi. Na jejích stěnách se odrážejí všechny barvy duhy, prolínají se, míchají, lesknou se a vrhají odlesky na kolemjdoucí. Střed malé bublinky zkresluje, zakulacuje okolní svět, překrucuje kolmice a rozdává nové barvy. Slunce ji prosvěcuje, dává všechny možné šaty, mraky na ni hází stíny, vytvářejíc tak podivuhodné tvary zvláštní abecedy. Bublinka si letí, tak lehoučká, že by snad mohla létat navždy. Stačí jí jen jemný závan větru, nic víc, a už to s ní trhá a posílá novým směrem. Přeletí nad trávníkem, do kterého sesedli někteří její větší sourozenci, a dostane se nad šedý chodník. Září proti němu, jako poloprůhledná bublina čirého štěstí, která kouzlí úsměvy na tváře lidí. Pár se jich zastaví, zvedne zrak, třeba jen na malou chvíli, vzpomínky dětství jim problesknou hlavou.
Ale ani taková malá bublinka nemůže létat věčně, neboť i na ní se podepisuje čas. Objeví se místo, kde barvy začnou ustupovat, mizet, a nahrazuje je prázdnota. Bublinka to neví, nic ji netrápí, kdepak, ona letí dál, jakoby zvědavě a lehce, ztělesnění všech radostí světa. A místo se rozšiřuje, olejovitý povrch se rozplývá, už skoro není…
Bublinka se ztratí ve spršce mýdlové vody, která zkrápí chodník. Člověku na balkóně zvadne úsměv, když se jeho fascinace rozplyne. Chvíli hledí dál do slunného dne, pátrá očima po nějaké bublince, která mohla uniknout svému osudu. Když žádnou nenajde, oči mu posmutní, ale hned namočí bublifuk do nádobky, a znovu foukne.
A tady sedí. Na plastovém kroužku, malá, mýdlová bublinka.

Pouštění bublin z bublifuku patří k mým nejoblíbenějším kratochvílím. Ono není nic krásnějšího, než když člověk sleduje tu křehkou, tak nějak nadpozemskou věc se vznášet vzduchem. A nejlepší část? Když člověk potom musí prchat před mamkou, protože pouštěl bubliny na balkóně, když tam viselo čerstvě vyprané prádlo.

Děs a hrůza, čechrání peří

14. dubna 2017 v 0:15 Co mě tak napadá
"A nyní přenechám slovo mé drahé kolegyni. Prosím, je to vaše." Máchne rukama v teatrálním gestu a ustoupí.
Nervózní odkašlání. Úprava límečku košile. Protření zpocených dlaní. Další odkašlání. Sál naplněný zvědavými a dychtivými tvářemi, toužících po originálním, vtipy napěchovaném proslovu. Z druhé strany místnosti tikají hodiny. Tik. Tik. Tik. Stisknutí dlaně. Přešlápnutí. Sucho v krku. Krev ve tvářích. Těžký jazyk. Volná dolní čelist. Svědění nosu. Ztráta schopnosti mluvit mateřským jazykem. Slova se rozutekla pryč. Tik. Tik. Tik. Odkašlání z davu.
"D-dobrý d-den-n…"
Kdybych měla nějak popsat jeden z mých největších strachů, stačila by na to dvě slova: veřejný projev. Děsím se chvíle, kdy mě někdo postaví před více než deset lidí, které jsem nikdy v životě neviděla, a přikáže mi: mluv. Samotné mluvení možná ani není takový problém, ale ta tréma, ta tréma… Recitace před lidmi? Přednes z paměti? Připravená řeč k prezentaci? Apokalypsa. A nic nepomůžou předchozí zkušenosti, které říkají, že minule to přece nebylo tak hrozné, kdepak, přesvědčení si stojí za tím, že řeč před cizinci je nejhorší z mučení. Obdivuju lidi, co se chovají před neznámými stejně přirozeně, jako před přáteli. Tiše zírám, jak prostě mluví, ledabyle vtipkují a ví přesně, co mají říct. A pokud jsou nervózní, pěkně to skryjí pod načechraným peřím kohouta baviče, vykračujícího si po pódiu a házejícího oslňující odlesky svých per.
Ačkoliv mě řeč před cizími lidmi budí s křikem ze spaní, i tak se ráda nechávám poslouchat, hlavně těmi, které dobře znám. Hádám, že kousek toho "showmana" má v sobě každý. Ono, není snad nikdo, kdo by se nerad trochu načepýřil a nechal se na chvíli obdivovat. Všichni máme svoje malé divadlo, ve kterém hrajeme a kde si chceme ukrást hlavní roli. Někdo ji drží déle, někdo to má "jen tak na zkoušku", někdo si ji prohlíží z bezpečné dálky, ale nikdo z nás jí úplně neujde.
Prý se na to dá zvyknout, postupem času, na tu nervozitu a třes rukou, ale obávám se, že tak dlouhý můj život nebude. Takže asi nezbude nic jiného než jen zatnout zuby, vyždímat co nejvíc z toho jednoho roku dramaťáku, co jsem měla na základce, dopředu koupit kýbl zmrzliny, a pak to celé vyprávět s co největší lehkostí přátelům, jako kdyby šlo jen o další z mých běžných, s grácií zvládnutých zážitků, a rozhodně ne o tři minuty vyděšeného zírání před sebe a náhlého příklonu k náboženství, při těch všech modlitbách, které jsem ze sebe stihla vysypat.

Teplá letní noc

6. dubna 2017 v 18:29 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Byla teplá letní noc. Sametové nebe bylo poprášeno milióny světýlek, většími i menšími, napravo blikalo světlo nějakého letadla a pomalu cestovalo vpřed. Měsíc byl schovaný za mrakem a jen některé jeho paprsky dopadaly na střechy domů, a barvily je do stříbrna. Vanul mírný větřík, který mě nutil neustále si přitahovat tenký svetřík k tělu. Kostel odbíjel dvě hodiny. Občas se ozvalo projíždějící auto, po chvilce mizející za rohem. V prostoru se míhali netopýři. Lampy vrhaly kruhy žlutého světla, ve kterých se shromažďovaly noční můry.
Střecha byla studená, cítila jsem to i přes bundu, na které jsme seděli. Mlčeli jsme.
Dokud jsem do něj nežduchla loktem. "Hmm?" Reaguje a trochu se ke mně nakloní.
"Myslíš, že bude padat hvězda?"
"Kdo ví. Třeba budeme mít štěstí." Pousměje se. Přitáhnu k sobě kolena a obejmu je.
"Budeš tam mít taky takové nebe?"
I ve tmě vidím, jak povytáhne obočí. "Samozřejmě, že tam bude, ty pako."
Napružím se. "Neříkej mi pako."
Z výšky se na mě usměje. "Jak chceš. Pako."
Protočím oči. Mlčíme.
"Je to jako pole rozsypaných diamantů." Rozplývám se, s pohledem na nebe.
Rozesměje se. "Měli bychom si je nasbírat. Do kapsy."
"A potom bychom mohli cestovat. Anebo si udělat náhrdelník. A náušnice."
"Dáváš cestování na stejnou úroveň jako náušnice?" Kriticky zavrtí hlavou.
"Ale víš, jak by byly krásné?"
"Ale prosím tě. Pako."
Zase chvíli ticho. Žduchnu do něj loktem.
"Hmm?"
"Uvědomuješ si, že tohle je naše poslední společná noc?"
"No tak to jsme ji mohli teda využít jinak. Nějak… zábavněji."
Dám mu malý pohlavek, a on se tlumeně zachechtá.
"Víš, technicky vzato tam nemusím jet." Poznamená váhavě. Prudce se k němu otočím.
"Jasně že tam musíš jet, neblázni. Je to úchvatné. A hlavně, konečně mám příležitost se tě zbavit." Založím si ruce na prsou. Zamračí se na mě. "Popravdě, ten tvůj odjezd je vlastně dar z nebes. Nejmíň půl roku tě neuvidím, to je prostě krásné." Hravě se rozmachuju rukama a snažím se udržet svůj herecký výstup.
Začne mě škrtit.
"Dobře, už se nevrátím." Prohlásí potom. "Slibuješ?"
Rozesměje se. "Stejně se mi tam bude tak líbit, že i tvoje maličkost mi bude ukradená."
Sice vtipkuje, ale mým uším to zní poněkud krutě. Žduchnu do něj loktem.
"Hmm?"
"Že se vrátíš?"
"Samozřejmě, že se vrátím. Bude mi chybět mámino vaření."
"Hej."
Další výbuch smíchu. "Vrátím se."
"Jéé, podívej, padá hvězda!" Vyjeknu a vystřelím ruku do vzduchu. "Kde?"
"No tam! Už spadla, nestihls ji."
"Nemohla jsi to říct dřív?"
"Ty ses pozdě podíval."
"Ale nepovídej."
"Víš, že pokud se nevrátíš, způsobíš mi tím hodně problémů?"
Povytáhne obočí.
"Nemáš ani ponětí, jak je těžké sehnat si nejlepšího kamaráda. Musela bych sepsat dotazníky, vymýšlet záludné otázky, vyhradit si konzultační hodiny…" Blábolím se zarmouceným výrazem.
Pokrčí rameny. "Já udělám internetovou anketu."
Podrážděně našpulím rty a sednu si na kolena, abych byla vyšší. "Já se budu patlat s dotazníky, a ty uděláš jenom anketu?!" Vyštěknu na něj. Zazubí se. "Musíš na to jít jednoduše, pako."
"Neříkej mi pako."
"Jak chceš. Pako."
Už se k tomu nevyjádřím. Chvíli mlčíme. Před námi se mihne netopýr. Světýlko letadla se mi ztratilo mezi hvězdami.
"Kdy se vrátíš?"
Zamyslí se. "Ještě nevím, asi za dlouho. Podle toho, jak se mi bude dařit, kolik si vydělám. Prý tam lidé zůstávají kolem toho jednoho roku, pak jedou na chvíli domů, a pak se vrátí. Ale, určitě se vrátím, než uvidíš spadnout další hvězdu."
Zamračím se. "A co když ne?"
Vrhne na mě jemný úsměv. "Tak zavřeš oči, budeš dělat, že jsi ji neviděla, a počkáš na další. A do té se už určitě vrátím."
Uchechtnu se. Další chvíle ticha.
"Ale to nebude třeba." Prohlásí najednou.
"Hmm?"
"Za rok, tady budeme sedět, stejně jako teď. A ty nebudeš muset zavírat oči. Protože ji uvidíme spolu."
Hodiny odbily půl třetí. Foukal vlahý větřík. Po nebi někdo vysypal diamanty. Ale ten nejvzácnější, jsem měla já.
Tuhle teplou, letní noc.


Výsledek útoku nostalgické nálady.