Nebezpečná akce

24. března 2017 v 22:05 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Je to nebezpečné, všichni jsme to věděli. Bylo jasné, že někdo z nás může úplně jednoduše padnout do rukou nepřítele. Vlastně to bylo padesát na padesát, jestli se nám to podaří. A i kdyby byla akce úspěšná, nemůžeme si být do poslední minuty jisti, jestli přece jenom nebudeme prozrazeni. Ale udělat, se to musí. Protože to potřebujeme ke zvládnutí následující zkoušky. Je to nutné.
Pootevřu dveře a vykouknu ven. Rychle zkontroluju terén a kývnutím dám znamení mé společnici ve zločinu.
"Je tam?" Zeptá se mě trochu vyjukaně. Znovu mrzutě přikývnu. Její hlava se natlačí vedle mé, když se snažíme škvírou ve dveřích zmapovat veškerá nebezpečí. Podrážděně zasyčí, když spatří našeho nepřítele. Stojí tam, jako vždycky v tuhle dobu. V tmavě šedém kostýmku, s bílou, nařasenou košilí, silonkami a černými lodičkami, jejichž zvuk se pokaždé děsivě odráží od stěn, jako zlovolná předzvěst jejího příchodu. Tmavě hnědé vlasy nosí stažené do přísného drdolu, úzké rty semknuté do uzoučké linky a ty ostré oči probodávají každého na potkání. Všichni se jí straní. Všichni se jí bojí. Nikdo se jí nikdy nepodívá do očí. Kdo to udělá, už nebývá jako dřív. Prý v nich spatřil něco temného. Je jako nikdy nekončící noční můra. Vždycky se vrátí.
Naše učitelka zeměpisu.
"Sakra. Tak jak to uděláme?" Zeptá se mě kamarádka. Dramaticky si odkašlu a stáhnu ji zase dovnitř. Spolužáci sedí na lavicích vedle nás a napjatě nás poslouchají. "Takže." Začnu, a dám si ruce v bok.
"Jakmile zazvoní, všichni se vyhrnou ven ze tříd, takže bude plná chodba. Já odchytnu někoho z řady u okna, ty u dveří. Tak získáme áčko i béčko. Ostatní nás musí krýt." Oznámím a vyčkávavě se rozhlédnu, co na můj plán říkají. Vážně pokyvují hlavami a začnou to rovnat mezi sebou. "A s nimi jsme domluvení, ne?" Zeptá se mě ještě kolegyně. Znovu přikývnu. "Příště jim dáváme otázky my." Odpovím a zkontroluju hodiny. Za minutu zvoní. "Už to bude." Zašeptám a všichni se vypnou. Nachystáme se u dveří. Věnujeme si poslední pohled. Kdo ví, třeba už se ve zdraví neuvidíme.
Pak zazvoní. Ve chvíli, kdy uslyším první otevření dveří, rozrazíme ty naše a vyhrneme se na chodbu. V proudech se vedle nás valí ostatní třídy, mířící do jiných učeben nebo na oběd. Z místnosti, kterou hlídá ta proklatá dozorkyně, vyjdou další žáci a už se po nás rozhlíží. Vmísíme se do davu a míříme k nim. Koutkem oka zahlédnu, jak jde učitelka s nimi a dělí tak naše proudy, pozorně se rozhlížejíc, jestli se náhodou nebavíme. Když se jí zdá, že jsme nějak moc blízko, ječivým hlasem nás napomene a rukama odhání. Už nemáme moc času, za pár metrů chodba končí. Zhluboka se nadechnu, srdce mám až v krku. Přiblížím se ještě víc, už mám na dohled vyhlédnutou osobu. Pořád kontroluju tu potvoru, jestli mě náhodou nevidí. Pak popadnu za ruku holku, se kterou jsem domluvená a táhnu ji k těm nejvyšším lidem, za kterými se můžeme schovat. "M-máš to?" Vykoktám, protože adrenalin mi nedovoluje mluvit pořádně. Kolem je takový hluk, že mě nejspíš ani pořádně neslyší. Vypadá stejně vyděšeně jako já, ale rychle přikývne a podstrčí mi papírek. "Dík." Zastrčím poklad do kapsy a rychle se oddělíme, než nás stihne někdo zpozorovat. Hrozně se mi potí ruce, když se snažím prodrat zpátky ke své třídě a zabočit do správné učebny. Trochu klopýtám a modlím se, aby to vyšlo. Prosím prosím prosím… Vletím do místnosti a schovám se za stěnu. Většina lidí už tam je a dychtivě mě pozoruje. "Tak co?" "Viděla tě?" "Dala ti to?" "Že to máš?" Zní na mě ze všech stran. Než stihnu odpovědět, vletí za námi kamarádka se zářícím úsměvem na tváři. Rychle za ní zabouchnu dveře. Pak obě dvě suverénně vytáhneme papírky z kapes a dramaticky je ukážeme spolužákům. Ozve se všeobecný jásot, znásobený tím, že začnu předčítat napsané otázky. Jenom se dmu pýchou a vyplavenými endorfiny, když na mě obdivně hledí a žvatlají o tom, jak jsme odvážné, že ta fúrie nemá ani páru, že bychom mohly v klidu dělat špiony, že teďka ten test dáme levou zadní, že jsme je všechny zachránily. Páni. Cítím se jako nějaký hrdina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. března 2017 v 9:31 | Reagovat

Takové drama to bylo, až jsem chvilkama nedýchala, a jsem ráda že vše dobře dopadlo! :)

2 Kristin Kristin | 25. března 2017 v 9:40 | Reagovat

[1]: Děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama