Březen 2017

Znát budoucnost?

26. března 2017 v 20:20 Co mě tak napadá
Budoucnost, podobně jako minulost, v sobě skrývá něco tajemného, cosi nejasně daného a stále proměnlivého. Je to jako vzdálený obraz, který si člověk může sám namalovat, ještě stále má možnost ho pozměnit. Minulost už byla odehrána, ale i tak má něco romanticky tragického, kdy každý příběh musí končit už jasně daným koncem. Zato přítomnost jako by všechno kouzlo pozbyla svou skutečností, kterou zažíváme na vlastní kůži hned v tomto momentu. Proto je budoucnost vlastně ještě nikým nepřečtenou knihou, kterou by každý chtěl znát jako první.
Je to jeden z největších lidských cílů, poznat budoucnost. Pročpak? Protože lidé touží po ujištění, po poznání konce, protože zvědavost je neúprosná a nedá si pokoje? Vědět co nás čeká, co se na nás chystá, na co se máme těšit a čeho se bát. Snad je to dáno v naší povaze, neustále chtít něco, co nemůžeme mít. Snažíme se zjistit, jestlipak se naše životy budou vyvíjet lépe, zdali se naše problémy vyřeší a smutky přejdou. Dobré zprávy člověka povzbudí, dodají odvahy a jistotu, ukojí zvědavost a snad přijde pocit, že život je naplánován, a tudíž má nějaký účel a cíl. Ale na druhou stranu, pokud člověk ví, že se všechno vyvíjí skvěle, jakou má pak motivaci k dotažení svého snažení do konce? Nejistota z výsledku, jedna z věcí, která nás žene kupředu. Ale samozřejmě, jsou zde i špatné zprávy. Neboť v dalších letech nás nečekají pouze věci šťastné, povznášející a samým veselím pozvedávající koutky, ale taktéž i události tragické, táhnoucí k zemi a ničící lidský organismus. Tváří v tvář blížící se katastrofě lidé upadávají do apatie, rezignují nad svým osudem, nebo, naopak, bojují za jeho změnu. Znalost budoucnosti je nebezpečná a uklidňující zároveň, plná štěstí i zklamání, pomáhá ve víře v lepší zítřky, ale i láme pod tíhou lidských trablů. No, tak jako tak, co je nejlepší? Snad znát jenom nepřesnosti a pouhé náznaky věcí budoucích. Podle mě se život podobá improvizaci na jevišti. Vědět hrubé mantinely může být nápomocné, ale každý člověk je svého štěstí strůjcem a měl by hrát svou roli podle vlastního uvážení tak dlouho, jak jen může, a ne podle předem stanoveného scénáře. Protože ačkoliv těšit se na radosti nadcházejících dnů a měsíců je krásné, vědět dopředu, jak příběh končí, člověku jeho velké finále neusnadní.


Poslední dobou mi nějak chybí pořádná inspirace, tak jsem částečně využila svoji školní úvahu. Občas přemýšlím nad tím, jestli vůbec existuje něco jako možnost znát budoucnost. Spousta lidí v to věří, spousta lidí tím pohrdá, takže kdo vlastně ví. Rozhodně je to zajímavá myšlenka, stejně jako dilema, které tím člověk získává. Já si nechala jednou číst budoucnost z ruky, ale bylo to tak vágní, že to možná vyšlo, možná ne, ani sama pořádně nevím. Ale vzhledem k tomu, že jsem hrozně zvědavý tvor, nejspíš bych to udělala znovu. Koneckonců, člověk si nikdy nemůže být jistý, že?

Nebezpečná akce

24. března 2017 v 22:05 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Je to nebezpečné, všichni jsme to věděli. Bylo jasné, že někdo z nás může úplně jednoduše padnout do rukou nepřítele. Vlastně to bylo padesát na padesát, jestli se nám to podaří. A i kdyby byla akce úspěšná, nemůžeme si být do poslední minuty jisti, jestli přece jenom nebudeme prozrazeni. Ale udělat, se to musí. Protože to potřebujeme ke zvládnutí následující zkoušky. Je to nutné.
Pootevřu dveře a vykouknu ven. Rychle zkontroluju terén a kývnutím dám znamení mé společnici ve zločinu.
"Je tam?" Zeptá se mě trochu vyjukaně. Znovu mrzutě přikývnu. Její hlava se natlačí vedle mé, když se snažíme škvírou ve dveřích zmapovat veškerá nebezpečí. Podrážděně zasyčí, když spatří našeho nepřítele. Stojí tam, jako vždycky v tuhle dobu. V tmavě šedém kostýmku, s bílou, nařasenou košilí, silonkami a černými lodičkami, jejichž zvuk se pokaždé děsivě odráží od stěn, jako zlovolná předzvěst jejího příchodu. Tmavě hnědé vlasy nosí stažené do přísného drdolu, úzké rty semknuté do uzoučké linky a ty ostré oči probodávají každého na potkání. Všichni se jí straní. Všichni se jí bojí. Nikdo se jí nikdy nepodívá do očí. Kdo to udělá, už nebývá jako dřív. Prý v nich spatřil něco temného. Je jako nikdy nekončící noční můra. Vždycky se vrátí.
Naše učitelka zeměpisu.
"Sakra. Tak jak to uděláme?" Zeptá se mě kamarádka. Dramaticky si odkašlu a stáhnu ji zase dovnitř. Spolužáci sedí na lavicích vedle nás a napjatě nás poslouchají. "Takže." Začnu, a dám si ruce v bok.
"Jakmile zazvoní, všichni se vyhrnou ven ze tříd, takže bude plná chodba. Já odchytnu někoho z řady u okna, ty u dveří. Tak získáme áčko i béčko. Ostatní nás musí krýt." Oznámím a vyčkávavě se rozhlédnu, co na můj plán říkají. Vážně pokyvují hlavami a začnou to rovnat mezi sebou. "A s nimi jsme domluvení, ne?" Zeptá se mě ještě kolegyně. Znovu přikývnu. "Příště jim dáváme otázky my." Odpovím a zkontroluju hodiny. Za minutu zvoní. "Už to bude." Zašeptám a všichni se vypnou. Nachystáme se u dveří. Věnujeme si poslední pohled. Kdo ví, třeba už se ve zdraví neuvidíme.
Pak zazvoní. Ve chvíli, kdy uslyším první otevření dveří, rozrazíme ty naše a vyhrneme se na chodbu. V proudech se vedle nás valí ostatní třídy, mířící do jiných učeben nebo na oběd. Z místnosti, kterou hlídá ta proklatá dozorkyně, vyjdou další žáci a už se po nás rozhlíží. Vmísíme se do davu a míříme k nim. Koutkem oka zahlédnu, jak jde učitelka s nimi a dělí tak naše proudy, pozorně se rozhlížejíc, jestli se náhodou nebavíme. Když se jí zdá, že jsme nějak moc blízko, ječivým hlasem nás napomene a rukama odhání. Už nemáme moc času, za pár metrů chodba končí. Zhluboka se nadechnu, srdce mám až v krku. Přiblížím se ještě víc, už mám na dohled vyhlédnutou osobu. Pořád kontroluju tu potvoru, jestli mě náhodou nevidí. Pak popadnu za ruku holku, se kterou jsem domluvená a táhnu ji k těm nejvyšším lidem, za kterými se můžeme schovat. "M-máš to?" Vykoktám, protože adrenalin mi nedovoluje mluvit pořádně. Kolem je takový hluk, že mě nejspíš ani pořádně neslyší. Vypadá stejně vyděšeně jako já, ale rychle přikývne a podstrčí mi papírek. "Dík." Zastrčím poklad do kapsy a rychle se oddělíme, než nás stihne někdo zpozorovat. Hrozně se mi potí ruce, když se snažím prodrat zpátky ke své třídě a zabočit do správné učebny. Trochu klopýtám a modlím se, aby to vyšlo. Prosím prosím prosím… Vletím do místnosti a schovám se za stěnu. Většina lidí už tam je a dychtivě mě pozoruje. "Tak co?" "Viděla tě?" "Dala ti to?" "Že to máš?" Zní na mě ze všech stran. Než stihnu odpovědět, vletí za námi kamarádka se zářícím úsměvem na tváři. Rychle za ní zabouchnu dveře. Pak obě dvě suverénně vytáhneme papírky z kapes a dramaticky je ukážeme spolužákům. Ozve se všeobecný jásot, znásobený tím, že začnu předčítat napsané otázky. Jenom se dmu pýchou a vyplavenými endorfiny, když na mě obdivně hledí a žvatlají o tom, jak jsme odvážné, že ta fúrie nemá ani páru, že bychom mohly v klidu dělat špiony, že teďka ten test dáme levou zadní, že jsme je všechny zachránily. Páni. Cítím se jako nějaký hrdina.

Minuty klidu

5. března 2017 v 18:20 Co mě tak napadá
Chvilky před usnutím jsou moje minuty největší fantasie. Jak tak ležím zabořená v peřinách, užívám tepla a měkkosti, moje mysl kreslí nejrůznější nesmysly. Asi je to tím, že člověk v posteli nikam nepospíchá. Došel na konec cesty jednoho dne a jediné, co mu zbývá, je ho ukončit. Nemusí nic. Nemusí nic vymýšlet, nemusí nic psát, nemusí ani s nikým mluvit. Jenom leží na místě a vše se odehrává v jeho hlavě. Teď už nezáleží na tom, co bude zítra. Všechny trable a překážky zmizí ve chvíli, kdy se člověk rozhodne jít spát. A tak se rozjede představivost, dělá si, co chce, a jak se pomalu nořím do sladkého spánku, vymýšlí stále a stále neuvěřitelnější věci. Pryč je soudnost a logika, odejde i důležitá posloupnost a zdravý rozum. Myšlenkové mantinely povolí a všechno dostává nový význam. Přítomnost ztrácí tvar a rozmazává se. Najednou se zdá, že mysl může opustit tělo, je jí dovoleno odplout a vznášet se nad městem, navštívit jiné kraje a dimenze.
Je to povětšinou někdy v tuhle dobu, kdy se mi zdá nějaký z těch skvělých snů, kdy člověk jde ze schodů a najednou mu jeden uhne. Když se mi to stalo naposled, vykopla jsem nohou, srazila lampičku na stolku a moje kočka skoro dostala infarkt. Jeden z mých dalších problémů při usínání, je právě můj chlupatý společník. Ta potvora totiž chrápe. A je opravdu úžasné, když usínáte se stočenou koulí u hlavy, která vás skoro vytlačí z polštáře a zároveň vydává nepravidelné, podivné zvuky. Ale když zrovna tráví noc někde jinde, jsou chvilky před spánkem dokonalým klidem. I když chvilky je asi poněkud slabý výraz, protože moje usínání zabírá nejmíň dobrou půl hodinu. Každopádně je to zlatý čas a postel svatým místem, kam nepatří žádné starosti ohledně budoucnosti či minulosti. Protože odtud člověk stejně nic nezmění, a jediné, co za to v tu chvíli stojí, je se oddat sladkému spánku. A navíc, spánek je úžasná věc. Kdybych mohla, spím a spím, až by mi z toho bylo špatně.