Leden 2017

Sázka

27. ledna 2017 v 17:39 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Ve městě, schovaná na zapadlém sídlišti mezi šedivými domy, stojí asi metr a půl vysoká zídka. Do šířky má ani ne pět centimetrů, a nahoře je krapet zaoblená. Nikdo neví, kdy, proč, ani kdo ji tam postavil. Stejně tak je zcela relevantní počet nových posprejování, kterými zídka prošla, stejně jako všichni psi, kteří si ji přivlastnili jeden přes druhého.
Já teď před ní stojím, mírně rozkročená a měřím si ji pohledem. Musím zmapovat každý její kousek, jestli mám tohle zvládnout. Je to otázka života a smrti, největší vážnosti. Protáhnu si ruce a prsty.
"To nedáš." Ozve se vedle mě kamarád a přezíravě na mě kouká.
Pyšně pozvednu hlavu. "Rozluč se s nimi." Zazubím se na něj vítězoslavně a postavím se před zídku. Celý problém spočívá v přejití sem a tam, aniž bych spadla. Zůstanu nahoře a dostanu jeho brýle. Sletím na zem a měsíc mu kupuju svačiny ve škole. Domluvili jsme to už asi týden zpátky, jenže celou dobu lilo jako z konve. Pršet přestalo asi před hodinou, tak jsme toho využili a rozhodli se rozseknout náš uzel sváru. Bohužel, za celou tu dobu jsem nevymyslela, jak se dostanu nahoru.
"Ehmm… Pomůžeš mi?" Zeptám se trochu neochotně.
Rozesměje se. Pak se sehne a udělá mi stoličku. Šlápnu mu do dlaně, až za sebou zanechám mokrou stopu a vyhoupnu se nahoru. Využiju malého sloupku, který je k zídce připojený, a pomalu se na něj postavím. Kamarád ustoupí a zvědavě mě pozoruje. "Spadneš." Směje se mi. Chvíli chytám rovnováhu, rozpřáhnu ruce do stran a narovnám se.
Potom pomalu vykročím po zdi. Nejdřív se to zdá jednoduché. Prvních pár kroků mám rychle za sebou, jenže pak jako bych ztratila grif a trochu se zakymácím. Moje trasa není dlouhá, v celku asi metr a půl, to se dá zvládnout. Pod sebou si všimnu, že kamarád skoro ani nedýchá, jak moc si přeje, abych spadla. Ty brýle má fakt rád.
Opravdový problém přijde, když se mám otočit. Zůstanu stát na místě, což je snad ještě horší, než kdybych se pořád pohybovala, a přemýšlím co dál. "Na otočku nemáš šanci, "posmívá se mi, "to můžeš rovnou skočit dolů."
Zhluboka se nadechnu, přenesu váhu na svoji přední nohu a rychle se přetočím, takže v předu je teď v praxi ta druhá.
Chvíli se potácím a horko těžko chytám ztracenou rovnováhu, ale nakonec to ustojím a sama pro sebe se usměju. Zezdola mi odpoví uznalé zamručení.
Do cíle už je to jen pár kroků. Přejdu je o něco rychleji, abych to už měla za sebou a zase se nezasekla. Těsně před sloupkem došlápnu trochu bokem, podrážka se smýkne na mokrém povrchu zíťky a moje rovnováha vyletěla oknem. S výjekem čirého překvapení a šoku sletím na chodník a nabiju si zadek. Dolehne ke mně rozjařený smích, přesně ten, který má člověk z cizího utrpení. Já jen sedím a snažím se pořádně pochopit, co se v minulých pěti sekundách stalo.
"Tak to byla bomba, škoda, že to nikdo nenatočil!" Chechtá se kamarád a dojde ke mně.
Pomalu se zvednu a čistím si kalhoty. Au, zatraceně. A ještě jsem prohrála sázku.
"Hej, žiješ?" Zeptá se mě, pořád se záškuby koutků, jak se strašně snaží nepropuknout znova ve smích.
"Jo, v pohodě." Odpovím mrzutě, když se snažím odstranit z džín trochu bláta.
"Tak, a teď mám měsíc co jíst." Pochvílí si spokojeně. "No tak to teda ne, už jsem to v praxi měla!" Obořím se na něj okamžitě. "Ale sázka byla tam i zpátky!"
"Byla jsem tam i zpátky! Jen… ne úplně." Připustím trochu.
"Ha! To je aspoň týden svačin."
"Tak nanejvýš den."
"Fajn, tak zítra." Uvolí se nakonec a rozejdeme se na zastávku, zatímco já se snažím neskuhrat při každém pohybu. I tak jsem na sebe ale pyšná. Když to totiž zkoušel před měsícem on, skoro na to ani nevylezl, a ještě si rozbil koleno. Mise splněna.

Když jsem si přečetla téma týdne, měla jsem hrozné nutkání napsat o provazochodectví. Jenže o tom nevím ani ň, a nechtěla jsem pobouřit žádné provazochodce ani provazochodkyně svou nevědomostí, tak jsem místo toho zplodila tuhle potrefenou věc, která mě napadla v nějakém stavu vyčerpání po příchodu domů. Občas mě udivuje, nad čím to přemýšlím.

To se jen zdá

7. ledna 2017 v 20:36 Co mě tak napadá
Svět je plný zvuků, které neslyšíme. A teď nemluvím o těch existujících, jako spíš o těch, které nutíme existovat. O těch, o kterých jsme přesvědčení, že jsme je zrovna slyšeli, určitě se zrovna před chvílí ozvaly. Záda nám přejde zima, srdce se zrychlí a oči těkají po místnosti, zatímco hledají zdroj toho strachu.
Nevím co je horší, jestli když zvuk slyším já, a druzí ne, nebo naopak. V prvním případě si je člověk v praxi jistý, že něco slyšel, nepochybuje o svých smyslech do chvíle, než se zeptá: "Slyšel jsi to? Co to bylo?" A na to přijde ta strašná odpověď: "Co myslíš? Já nic neslyšel." Načež nastane mohutné vysvětlování, popisování všemi možnými výrazy ze slovníku, připodobňování, které se dotýká až poetického rázu. Když nám dojde, že jsme jediní, kdo záhadný zvuk slyšel, mozek logicky usoudí, že nic nepřirozeného ticho nikdy nepřerušilo a náš zdroj paniky jsme si prostě vymysleli. Takové to, to se mi jen zdálo. Mozek si omlouvá a překrucuje spoustu věcí. Je to úžasná věc, to v naší hlavě.
I když je první otázka mířena na nás, a ne naopak, končí to přibližně stejně. Člověk v mysli projíždí poslední dvě minuty, hledá cokoliv, co by jeho smysly zachytily. Vyslechne si podrobný popis podezřelého zvuku, vrtí hlavou a přemýšlí, jestli mu něco uniklo, nebo jestli má jeho známý prostě jen… slyšiny. Postupně to přepracovává, rozhoduje se, čemu věřit. A nakonec zvítězí samozřejmě pocit bezpečí, který láká teplým komfortem. A je to tu zase. To se ti asi jen zdálo.
Pro mě je nejhorší, když je tou první osobou kočka. Nejenže se mě ani nezeptá, jestli jsem něco slyšela, kdepak, ona je v tom tvrzení zcela sebejistá. Ale co je nejhorší, ona ty věci i vidí. A vůbec nereaguje na nějaké zdání, zcela ji to nezajímá. Naopak. Jakoby se mě snažila vyděsit ještě víc. V jednu chvíli leží stulená v krabici, která je už dva týdny určená na vyhození (ale kdo by bral kočičce tu radost, že), tři hodiny v kuse spí a tiše chrapká. Člověk mrkne, a najednou je kočka čile vzhůru, oči třeští někam do bílé zdi, ani nemrkne. Pak znova trhne hlavou, očividně slyšíc něco, co já ne. Chodím kolem, zkoumám, na co tak pořád hledí, snažím se zaslechnout cokoliv, co mohlo vzbudit její pozornost, ale ať je to jakákoliv tajemná věc, pro mě je skrytá. A kočka si pak stejně zase lehne a spí dál, moje tichá panika se jí nijak nedotýká. A co víc, v následující minutě si můj mozek vysvětlí i tohle. Kočky mají přece mnohem lepší sluch, a v paneláku se pořád něco děje. Proč koukala do stěny, na jejíž druhé straně je můj pokoj, odkud se rozhodně nic nemohlo ozývat? No, tak… třeba tam lítala moucha. A moje kočka je utajený Superman.
Člověka i tak občas napadne, co když jsem to vážně slyšel? Co když mě nepomýlila fantasie, a moje smysly zafungovaly lépe než rozum? Odkud by mohly všechny ty zvuky pocházet? Duch? Prolínající se jiný svět? Neviditelní lidé? ...Blázním?
Před… no, pro mě celkem hodně lety jsem spala v ložnici s rodiči. A tehdy bych přísahala, že na parapetu za oknem sedí dvě holky a o něčem si povídají. Asi pět minut jsem ležela bez hnutí, mezi klidně oddechujícími dospělými, poslouchala, o čem se baví. Technicky vzato by člověk mohl říct, že to bylo reálně možné. Prakticky vzato se ale vyskytuje vcelku malý, ale docela podstatný problém v tom, že bydlím ve třetím patře. A počítaje s tím, že pravděpodobnost, že bych potkala člověka, který si jen tak pro radost bere sebou po nocích žebřík, aby mohl vysedávat lidem na parapetech, je celkem malá, můj zdravý rozum to zavrhl jako snění před spánkem.
Kdo ví, třeba jsou nakonec všichni ti lidé, co slyší věci "navíc", jen o něco citlivější, a daří se jim zachytávat signály odněkud jinud. Anebo všichni skončíme v blázinci. Možnosti jsou nekonečné.