Prosinec 2016

Na uzdě

7. prosince 2016 v 17:58 Co mě tak napadá
Každý to zná. Člověk sedí, zírá před sebe, aniž by vlastně něco viděl, ruce má volně složené v klíně nebo na stole a mlčí. Ať je ve škole, na nudném sezení, rodinné sešlosti. Pro všechny si snad někdy přijde moment, kdy jeho pozornost odejde společně s odtikávajícími hodinami, s každou vteřinou slábne, a slábne… Slunce za okny svítí, větve se pohupují v jemném větříku odpoledního času a všechno láká ven. Okno se stává nejoblíbenější vyhlídkou, svět za ním hřištěm a fantazie stavebním materiálem. Slova mluvícího člověka se stávají stále méně podstatné, ztrácejí na síle a mysl odplouvá. Nejdřív vypadne jedno slůvko, když se člověk zamyslí nad významem druhého. Pak to je věta, když zakručí v břiše a přijdou myšlenky na oběd. A nakonec, s úplnou platností, mysl opustí svůj domov a vydá se do světa. Nejdřív zlehka dosedne na stůl, kde se trochu rozkoukává. Diář s klasickým černým obalem a stříbrným rokem 2016, to byly minulé Vánoce. To bylo fajn, jenom… ach ano, pochybělo nám cukroví. Tenhle rok by měl člověk radši začít dřív, jestli to chce všechno stihnout. Třeba ve středu? Co mám ve středu? To je napsané v tom diáři. Diář… sakra, včera jsem se měla domluvit s kadeřnicí.
Proud myšlenek je jako proud vody. Hledá si nejschůdnější cestičku a tvoří jezírka. Jakmile mysl pořádně prozkoumá ten prazvláštní objekt, pramínek se vydá dál. Pokračuje po stole, přeskočí na druhý, kde si všimne podobně zadumaného člověka. To je pěkná barva vlasů. Taková by se mi líbila. Temně hnědá, podobně… jako ten nábytek, co se mi líbil. Děda ho čerstvě natřel, takže vypadá nově. Hodí se do obýváku. Děda byl minulý týden nějak hodně akční, napadá mě…
Asociace jsou nevyzpytatelné. Přeskakují jedna na druhou, stačí uvolněný kamínek a už si razí cestu do dalšího jezera myšlenek. Mysl opustí sedícího člověka, mašíruje si to dál, dokud nedojde k parapetu. Chvíli u něj postává, pak se na něj ztěžka vyšplhá a vyhlédne ven z okna. Tady to teprve pořádně začíná. Strom naklánějící se ve větru. Minulé léto, při pikniku. Hlásili hezké počasí, prakticky bezvětří, ale ono né. Foukalo hodně, deka se skoro nedala natáhnout a větve stromu, pod kterými se sedělo, neustále bouraly láhev s limonádou. Nikdo nevěděl, jestli to bylo spíš otravné, nebo vtipné. Tehdy to asi bylo na vztek. Teď k zasmání.
Někdo běží po chodníku, zakopne a nabije si koleno. To vyvolává záblesk z raného dětství. Pět, šest let, nijak ostrá vzpomínka. Máma volá, ať neutíkám, já neposlouchám, podjíždí mi boty. Beton je vážně hrubý a tvrdý, kraťasy tomu nijak nepomůžou. Všude je plno krve, kolena zničená. Následující týden se snažím neohýbat nohy, aby mi nepopraskaly strupy. Ve školce se vytahuju, jak strašně to bolelo a že jsem vůbec neplakala. Nelžu, jen trošku ohýbám skutečnost.
Kolem okna prolétne holub. Mysl sebou trhne, na chvíli to vypadá, že vystoupí z řeky, ale zase se vrátí. Ptáci mají takové štěstí, že mohou létat. Kamkoliv chtějí, kdykoliv chtějí. Až na to, jak mi uletěla andulka. To nebylo fajn.
Mysl ještě chvíli hledí z okna, pak se otočí a unaveně přehlédne místnost. Na stěnách je několik obrazů. Příští týden mám jít do galerie na výstavu fotek. Musím se ujistit, že to platí. Měla bych zaplatit ten lístek na koncert.
Mysl seskočí zpátky na stůl a pomalu se vrací. Koneckonců, přece jenom by se měla asi trošku hlídat. Nebo ne? Zaváhá, s nožkou jemně zvednutou, že se vrátí. Ale nakonec zamíří zpátky domů. Podívá se na mluvícího člověka a snaží se odhadnout, kolik sil to bude stát, pozjišťovat všechny uprchlé informace.
Nakonec si sedne zpátky na svůj trůn. "Tak doufám, že jste si dělali poznámky. Zítra se na to budu ptát."
Zatracená toulavá mysl. Člověk aby ji na uzdě držel.