Srdce z kovu

27. listopadu 2016 v 11:19 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Uprostřed osiřelé pláně stojí stará, polorozpadlá továrna. Obrovská, pootevřená vrata zarostla drny zelenkavé trávy, velká okna jsou vybitá větrem a prohnilé dřevo opadalo. Omítka spadla na zem a obnažila červené cihly. Z mohutné budovy zůstala jen kostra dřívější majestátnosti. Kolem hučí větřík, bzučí hmyz, a po polní cestě jen sem tam projede auto.
Uvnitř dřívější továrny zůstalo skoro vše, velké, masivní kotle, zastavené linky se stále visícími díly, zaprášené židle a udusaná hlína, ze které jen sem tam něco vyroste. Všechno ošumělé, polozničené, pohřbené ve tmě snad na věky věků. Pod stále (nejspíš zázrakem) držící střechou se plazí plíseň, pozůstatek nedávných dešťů. Opuštěné zbytky součástek jsou naházené do jednoho rohu, už nikdo je nepotřebuje. Prach na ně sesedl a zalepil je v neprodyšném obalu. Zatuchlost se plíží místem a ticho následuje po špičkách. Kamínek by bylo slyšet spadnout.
A o kousek dál, za potrhanou plentou, je pohřebiště, či snad masový hrob. Poházené údy, torza, některé ani nejdou rozpoznat. Všechna vypadají stejně. Prožrané rzí, kdysi z krásně naleštěného kovu, teď se rozpadají při dotyku. Pozůstatky lidské touhy stvořit někoho sobě rovného, a přece ho převyšovat. Předtím oslavované, vyzdvihované, pohleďte, ono to myslí! Ale s uspokojením jednoho toužení přichází další, staré ustupuje novému.
A tak tady leží, nechaní na pospas zubu času, aby je postupně srovnal se zemí.
Příšeří přeruší slabé světýlko. Přes tuhý nános prachu skoro nejde vidět. Jedno skleněné oko zabliká. Paže se zachvěje. Kovová hlava se nadzvedne. Možná zásobní energie, možná náhoda, možná něco v obvodech, možná náhlé vnuknutí vůle.
Pláty zaskřípou, když se posadí. Zvuk se rozlehne tichem a naruší hrobovou atmosféru. Na těla jeho sourozenců se sesype odrolená rez. Ztěžka a trhavě otočí hlavu doleva, kus železa vydá táhlý, naříkavý zvuk. Zacuká prsty, které mu zbyly. Čtyři se úplně rozpadly a z dutých pahýlů trčí jen přerušené dráty. Další jsou děravé a tváří se jako sýr. Pomalu ohne koleno. Jeden šev pukne a kolenní kryt odpadne na hromadu těl. Vrátí hlavu do rovné polohy a skrčí druhou nohu. Chvíli tak zůstane, pak se pokusí postavit. Zbytky šlapek se zaboří mezi torza a musí chytat balanc. Najednou zvedne obě dvě paže, aby se udržel vzpřímeně. Další šev to nezvládne, levá dlaň zůstane viset na jednom šroubu a kýve se ve vzduchu. Jeden opatrný krok, na pevnou zem. Druhý. Hlava se otočí napravo. Tam se na chvíli zasekne, když zapadne do díry vyžrané časem. Další pár kroků, už se dostal zpoza plenty. Vrátí hlavu zpátky, zadní strana krytu se zaduněním odpadne na zem a obnaží malý, popraskaný displejek s červenou čárkou. A on jde dál.
Jeho kroky za sebou nezanechávají žádné stopy, jako by se země nikdy nedotkl. Zastaví se přede dveřmi a mezerou mezi křídly zírá ven. Na nic se neptá, nad ničím nepřemýšlí, přijímá věci na potkání. Venku je světlo, tráva září ve slunci, stébla se klaní větru. Světýlko v oku se zmenšuje a zvětšuje, počítá, jak moc se bude muset přizpůsobit změně prostředí. Skloní hlavu dolů a podívá se na tu míhající se zelenou věc. Jeho systém umí pojmenovat každou maličkost tady v továrně, ale za jejími stěnami je marný. K čemu by to taky bylo, nikdy ji neměl opustit. Udělá krok, noha se zaboří do trávy. Chvíli tak zůstane, sleduje, jak rez pojídá sluneční paprsky a nechává je zmizet, pak se postaví ven celý a továrna se opět propadne do mrtvolné nehybnosti. Nevypočítá dobře prostor, jeho ruka narazí do rámu dveří. Ten náraz je příliš, celá paže odpadne a zůstane ve dveřích. Dráty zajiskří. Další pár kroků, načež se zcela zastaví a obrátí svou bezvýraznou tvář k modré obloze. Červená čárka na displeji zabliká.
Zafouká vítr, rozhoupe visící plát z dlaně a ten měkce spadne do trávy. Světýlko září bezostyšně k mrakům vysoko nad hlavou a nedává znát nic o procesech, dějících se uvnitř drátové změti. Že by snad první otázka, první údiv, rodící se tam někde v kovovém srdci? Kdo ví. Stojí tam nějakou dobu, zcela nehybný, sleduje mraky plovoucí na nebi, takovou banální věc, zcela běžnou a jednoduchou. Červená čárka se rozbliká rychleji. Obrovské dveře zaskřípou v silnějším větru.
Skloní hlavu zpátky, nohy se mu podlomí a spadne na znak na záda, do trávy jako do peřin. Jedna noha se odlomí, zůstane ležet kousek dál. Světýlko se rozšíří, když zaměří celou bezmeznou oblohu. Jeden ze zbývajících prstů sebou zacuká. Možná překvapení. Možná uvědomění. Možná… Na kovovou hruď sedne malý motýlek. Chvíli střídavě otvírá a zavírá křidélka, zvědavě zkoumá plochu, na které přistál. Nakonec je zavře. Červená čárka zmizí. Světýlko pomaličku zeslábne a zhasíná. Zůstanou jenom prázdné skleněné oči v kovové lebce.
Louku provane další větřík, a staré dveře se znovu ozvou. Slunce stále svítí, mraky neúnavně putují po nebi. Ve staré továrně dál rezivějí osamělé zbytky těl.
Den začal stejně jako každý jiný. Stejně taky skončí. Jenom železné torzo, postupně zarostlé rostlinami, bude jedinou stopou toho, že jeden ztracený robot dostal příležitost rozehřát své kovové srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. listopadu 2016 v 15:09 | Reagovat

To je úžasné...

2 Chiméra Chiméra | 18. března 2018 v 20:14 | Reagovat

Milujem takéto príbehy. Krásne napísané.

3 Kristin Kristin | 21. března 2018 v 16:24 | Reagovat

[2]: Děkuji, snad se mi podaří pokračovat v alespoň podobném duchu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama