Listopad 2016

Srdce z kovu

27. listopadu 2016 v 11:19 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Uprostřed osiřelé pláně stojí stará, polorozpadlá továrna. Obrovská, pootevřená vrata zarostla drny zelenkavé trávy, velká okna jsou vybitá větrem a prohnilé dřevo opadalo. Omítka spadla na zem a obnažila červené cihly. Z mohutné budovy zůstala jen kostra dřívější majestátnosti. Kolem hučí větřík, bzučí hmyz, a po polní cestě jen sem tam projede auto.
Uvnitř dřívější továrny zůstalo skoro vše, velké, masivní kotle, zastavené linky se stále visícími díly, zaprášené židle a udusaná hlína, ze které jen sem tam něco vyroste. Všechno ošumělé, polozničené, pohřbené ve tmě snad na věky věků. Pod stále (nejspíš zázrakem) držící střechou se plazí plíseň, pozůstatek nedávných dešťů. Opuštěné zbytky součástek jsou naházené do jednoho rohu, už nikdo je nepotřebuje. Prach na ně sesedl a zalepil je v neprodyšném obalu. Zatuchlost se plíží místem a ticho následuje po špičkách. Kamínek by bylo slyšet spadnout.
A o kousek dál, za potrhanou plentou, je pohřebiště, či snad masový hrob. Poházené údy, torza, některé ani nejdou rozpoznat. Všechna vypadají stejně. Prožrané rzí, kdysi z krásně naleštěného kovu, teď se rozpadají při dotyku. Pozůstatky lidské touhy stvořit někoho sobě rovného, a přece ho převyšovat. Předtím oslavované, vyzdvihované, pohleďte, ono to myslí! Ale s uspokojením jednoho toužení přichází další, staré ustupuje novému.
A tak tady leží, nechaní na pospas zubu času, aby je postupně srovnal se zemí.
Příšeří přeruší slabé světýlko. Přes tuhý nános prachu skoro nejde vidět. Jedno skleněné oko zabliká. Paže se zachvěje. Kovová hlava se nadzvedne. Možná zásobní energie, možná náhoda, možná něco v obvodech, možná náhlé vnuknutí vůle.
Pláty zaskřípou, když se posadí. Zvuk se rozlehne tichem a naruší hrobovou atmosféru. Na těla jeho sourozenců se sesype odrolená rez. Ztěžka a trhavě otočí hlavu doleva, kus železa vydá táhlý, naříkavý zvuk. Zacuká prsty, které mu zbyly. Čtyři se úplně rozpadly a z dutých pahýlů trčí jen přerušené dráty. Další jsou děravé a tváří se jako sýr. Pomalu ohne koleno. Jeden šev pukne a kolenní kryt odpadne na hromadu těl. Vrátí hlavu do rovné polohy a skrčí druhou nohu. Chvíli tak zůstane, pak se pokusí postavit. Zbytky šlapek se zaboří mezi torza a musí chytat balanc. Najednou zvedne obě dvě paže, aby se udržel vzpřímeně. Další šev to nezvládne, levá dlaň zůstane viset na jednom šroubu a kýve se ve vzduchu. Jeden opatrný krok, na pevnou zem. Druhý. Hlava se otočí napravo. Tam se na chvíli zasekne, když zapadne do díry vyžrané časem. Další pár kroků, už se dostal zpoza plenty. Vrátí hlavu zpátky, zadní strana krytu se zaduněním odpadne na zem a obnaží malý, popraskaný displejek s červenou čárkou. A on jde dál.
Jeho kroky za sebou nezanechávají žádné stopy, jako by se země nikdy nedotkl. Zastaví se přede dveřmi a mezerou mezi křídly zírá ven. Na nic se neptá, nad ničím nepřemýšlí, přijímá věci na potkání. Venku je světlo, tráva září ve slunci, stébla se klaní větru. Světýlko v oku se zmenšuje a zvětšuje, počítá, jak moc se bude muset přizpůsobit změně prostředí. Skloní hlavu dolů a podívá se na tu míhající se zelenou věc. Jeho systém umí pojmenovat každou maličkost tady v továrně, ale za jejími stěnami je marný. K čemu by to taky bylo, nikdy ji neměl opustit. Udělá krok, noha se zaboří do trávy. Chvíli tak zůstane, sleduje, jak rez pojídá sluneční paprsky a nechává je zmizet, pak se postaví ven celý a továrna se opět propadne do mrtvolné nehybnosti. Nevypočítá dobře prostor, jeho ruka narazí do rámu dveří. Ten náraz je příliš, celá paže odpadne a zůstane ve dveřích. Dráty zajiskří. Další pár kroků, načež se zcela zastaví a obrátí svou bezvýraznou tvář k modré obloze. Červená čárka na displeji zabliká.
Zafouká vítr, rozhoupe visící plát z dlaně a ten měkce spadne do trávy. Světýlko září bezostyšně k mrakům vysoko nad hlavou a nedává znát nic o procesech, dějících se uvnitř drátové změti. Že by snad první otázka, první údiv, rodící se tam někde v kovovém srdci? Kdo ví. Stojí tam nějakou dobu, zcela nehybný, sleduje mraky plovoucí na nebi, takovou banální věc, zcela běžnou a jednoduchou. Červená čárka se rozbliká rychleji. Obrovské dveře zaskřípou v silnějším větru.
Skloní hlavu zpátky, nohy se mu podlomí a spadne na znak na záda, do trávy jako do peřin. Jedna noha se odlomí, zůstane ležet kousek dál. Světýlko se rozšíří, když zaměří celou bezmeznou oblohu. Jeden ze zbývajících prstů sebou zacuká. Možná překvapení. Možná uvědomění. Možná… Na kovovou hruď sedne malý motýlek. Chvíli střídavě otvírá a zavírá křidélka, zvědavě zkoumá plochu, na které přistál. Nakonec je zavře. Červená čárka zmizí. Světýlko pomaličku zeslábne a zhasíná. Zůstanou jenom prázdné skleněné oči v kovové lebce.
Louku provane další větřík, a staré dveře se znovu ozvou. Slunce stále svítí, mraky neúnavně putují po nebi. Ve staré továrně dál rezivějí osamělé zbytky těl.
Den začal stejně jako každý jiný. Stejně taky skončí. Jenom železné torzo, postupně zarostlé rostlinami, bude jedinou stopou toho, že jeden ztracený robot dostal příležitost rozehřát své kovové srdce.

Modré dny

12. listopadu 2016 v 15:51 Co mě tak napadá
Když se překulí druhá půlka října a přijde řada na listopad, změní barvu i dny. Ráda jim říkám "Modré dny", protože, no, zcela očividně, mají modrý nádech.
Začíná to nevinně. Konec září a první polovina října se tváří slunečně, dny jsou pokryté zlatem věčně odpoledního slunce, které hřeje na kůži jako pokrývka. Svět nemůže být krásnější, jemnější a zdánlivě přívětivější. Dokonce, i když se objeví první vlezlé ranní mrazíky, které donutí člověka vzít si jeden svršek navíc, odpoledne bývají krásná. Zima je ale stále více a více urputná, postupně si přivlastňuje větší části dne, slunce mizí z oblohy a zbloudilé paprsky ztrácí svoje teplo. Často prší, nejdřív jenom tak romanticky, kdy je nebe temné, vítr skoro nefouká a od kaluží se odráží světlo pouličních lamp, které dodává na magické atmosféře. Člověk má pocit, že v takovýhle chvílích se může stát cokoliv. Mezi provazci deště bude tančit poloprůhledná drobná víla, přivolaná silou živlu, z nebes sestoupí bůh deště, aby vykoupal celý svět, stíny tvořené světlem se prodlouží, až vznikne obrys tajemného cizince, který nám bude s jemným úsměvem plným tajemství hledět do oken a lákat nás ven, nebo se ozve zvuk tříštícího se skla a rychlý kroků, a ty tlumené zvuky postupně vyzní do prázdna, aniž by kdokoliv zjistil, jaký příběh skrývaly.
Jenže pak se ten déšť změní. Mraky jsou světle šedé, jako stará košile, zima proslídila každou skulinku a ostrý vítr trhá poslední barevné okrasy stromů. Prší neustále, neúnavně den za dnem. Slévá všechno do nevýrazné, ušmudlané barvy a kreslí lidem do hlavy pochmurné myšlenky. Voda, která předtím očišťovala, teď utápí v denní jednotvárnosti.
A posledním hřebíčkem do rakve je posunutí času. Už od půl osmé ráno to vypadá na sedm večer, a sedm večer na jednu v noci. Ranní chlad dostává namodralou barvu a jako mlha se vznáší nad chodníkem. Pomalu obalí budovy a osamělé chodce, jakoby se připravoval na první sníh. Což, jak se tak koukám z okna, je právě teď.
Tak jako tak, Modré dny v sobě přinášejí předzvěst nastávající barevnosti Vánoc, jsou takovou šedavou, ospalou prolukou mezi září (jsem v pokušení napsat září září, ale potom bych se nemohla ubránit potměšilému chichotání pokaždé, když bych to slovo slyšela) babího léta a jasem nadcházejících svátků.
Taky mě napadá, že název Modré dny není úplně adekvátní. Lepší by asi bylo Šedomodré dny, nebo Namodralé dny, nebo Ne-tak-úplně-modré dny, nebo… je třeba vůbec nepojmenovávat. Ale tak, hlavní je, že vím co tím myslím a že to nezní úplně nejhůř, a zbytek je nepodstatný.

Honba za dítětem (1)

12. listopadu 2016 v 14:52 Šeravé údolí
Tráva se leskne ve slunci. Čarodějka na ni opatrně našlapuje, aby ji nebylo slyšet. Je jí jasné, že citlivým kočičím uším stejně neunikne, ale pokusit se může. Rozhlíží se kolem sebe a hledá jakékoliv známky života. Po chvíli uslyší šustnutí ve křoví. Rychle se otočí a pomalu se k houští připlíží. Přikrčí se a chvilku vyčkává. "Mám tě!" Vyjekne najednou a vrhne se vpřed. Vpadne mezi husté větvičky a ruce vystrčí před sebe, aby mohla kočku popadnout. Ale hmátne do prázdna. Tvrdě dopadne na zem. Se zaskučením vzhlédne. Přímo před ní se podrážděně zvedá jasně žlutý had a nevrle si ji prohlíží. Dívka vytřeští oči. "Jejda." Pípne překvapeně, načež had vystrčí rozeklaný jazyk a ochutná vzduch. Zasyčí. "Kdo by to mohl čekat." Dodá ještě čarodějka, načež se rychle odplazí na volný trávník. Tam se posadí na zem a znovu se začne rozhlížet. Kde by ta kočka jen mohla být. Odpověď se brzy sama nabídne. Velká huňatá šelmička k ní sama líným krokem přijde a láskyplně se jí otře o obličej. Děvče si povzdechne. Podrbe ji na hřbetě a pak zaboří tvář do její srsti. Kočka začne příst. Z houští vykoukne had a spěšně zkontroluje situaci. Když se ujistí, že jsou všichni zaměstnání, rychle se vyplazí ven a zmizí mezi stromy. Čarodějka se pomalu zvedne a otřepe. Další hra na schovávanou, kterou její společnice vyhrála. Povzdechne si. Zdá se, že její smysly kočkovité šelmy stále špičkově fungují. Naposledy ji pohladí a pak se vydá po svahu dolů. Mohla by se podívat, jak se daří koním. Už je nějakou dobu neviděla. Přeskakuje po kamenech a po nějaké době vejde do lesa. Prochází po cestě, kterou vidí jen ona, a jiní by se hned ztratili. Šla tudy už tolikrát, že by klidně mohla jít po slepu. Mine pařez ztrácející se pod listy kapradí a překročí spadlý kmen, který se pomalu rozpadá. Možná, až tu půjde příště, už tady nebude. Nedivila by se. Pak její pozornost upoutá pár očí, které ji pozorně sledují z dutiny rozložitého stromu. Zastaví se, a trochu se přiblíží. Černý tvoreček se přikrčí a trochu vypískne. Huňatý ocásek stočí kolem sebe a vycení zoubky. Čarodějka si ho prohlédne. To je zvláštní. Viděla jej tady vlastně vůbec? Nejspíše ne. Stvoření zamrká. Vypadá ospale. Potom jí to dojde. Nejspíše je to noční tvor, který se na chvilku probudil. Rozesměje se, zvedne ruce dlaněmi nahoru a pomalu couvá. Zvířátko se trochu uklidní a zaleze zpátky do dutiny. Čarodějka se ještě chvíli usmívá a pokračuje v cestě. Už před sebou vidí probleskovat mýtinu. Za chvíli je tam. Uslyší jemné šumění říčky. V hlíně mezi trávou si všimne otisků kopyt. Bohužel celkem starých. Teď tady stádo nenajde. Trochu jí to pochroumá náladu a zvažuje, že se obrátí a vrátí, třeba by mohla uspořádat odvetu na její kočičí přítelkyni, ale nakonec pokračuje v cestě. Na trávě zahlédne něco ležet. Zvědavě zrychlí krok a vpadne na louku. U říčky, vedle lavičky, někdo nechal oblečení. Klekne si k němu. Kabátek, zničené boty. Sladěné do jedné barvy. Vezme kabátek do rukou a zkusí si ho obléct. Jak postupně zapíná knoflíky, zjišťuje, že nemůže dýchat. Vtáhne se do sebe co nejvíc a chvíli se tak snaží pohybovat. Jak v tom může někdo chodit? Vždyť to dusí. Rychle to sundá. Podívá se na boty. Než se zničily, musely být velice pěkné. Ale i tak by si na tom nejspíš zvrtnula kotník. Vezme věci do rukou a vydá se s nimi zpátky domů. Zdá se, že tady byl nějaký návštěvník, o kterém nevěděla. Zvláštní. Někdy se to stává, ale moc často ne. Podle otisků kopyt všude kolem, by hádala, že se tady s nimi ta osoba potkala. Uvidí i nějaké stopy přímo na břehu průhledné říčky. Ráda by věděla, co se tady stalo. Už se skoro zase vrací do lesa, když se ozve ohlušující jekot. Čarodějka sebou trhne a potlačí nutkání si zacpat uši. Netrvá to dlouho, a les utichne. Úplně. Dívka se zmateně rozhlíží. Znělo to jako malé dítě. Najednou se na druhém konci mýtiny vynoří holčička. Asi sedmiletá. Vletí na mýtinu plnou rychlostí a řítí se k naprosto šokované čarodějce. Zdá se, že se vůbec nedívá na cestu. Což je pravda. Nabourá do ní a srazí na zem. Kabátek s botami odletí do stran, když se marně rozmáchne rukama, aby se něčeho zachytila. Čarodějce se podaří zvednout na lokty a podívat se na svého útočníka. Holčička na ní leží a široce se tlemí. Má dva blonďaté copečky a velké zelené oči. Světle modré šatičky má umazané. V dlaních něco svírá. Za ní se objeví dva vlci, kteří se podezíravě plíží při zemi a opatrně podivného človíčka sledují. V tu chvíli se děvčátko překulí a neohrabaně zvedne na nožky. Čarodějka na ni nepokrytě zírá. Holčička jí věnuje ještě jeden úsměv a začne si to mašírovat k druhé straně mýtiny. Dívka, která je stále dost mimo, se pomalu zvedne na nohy a nechápavě se podívá na dvojici vlků, kteří nervózně postávají bokem. Pak se zase rozejdou za dítětem a očividně jsou z toho stejně na větvi, jako čarodějka. Ta je opatrně následuje. Samotné dítě? Proč by tady bylo samotné dítě? Zmateně vrtí hlavou, zatímco se rozběhne, aby malou slečnu dostihla. Podaří se jí to až za chvíli, když se snaží pohladit laň, kterou nachytala ve spánku, a ta teď nemá kam utéct. Čarodějka si odkašle. Už je to tak dlouho, co mluvila s dětmi. "Ehm, ahoj." Pozdraví přívětivě. Holčička se na ni otočí. "Dobrý den." Odpoví slušně. Laň využije situace a okamžitě prchne do křoví. Čarodějka se usměje. Tak to asi nebude tak strašné. "Ztratila ses, maličká? Nemáš tady někoho sebou?" Začne se vyptávat. Děvčátko přikývne. Stále něco svírá v pěstičkách. "Vážně, a koho?" Zeptá se se zájmem dívka. "Brášku." Odpoví tiše. Čarodějka vážně pokývne hlavou. Takže musí najít brášku. Dobře. Zatím je celkem spokojená s vývojem situace. "Tak co kdybychom se šly po něm podívat, co ty na to?" Navrhne jí. Holčička se zakření. "Ne!" Vyprskne najednou a rozběhne se pryč. Čarodějka zůstane hledět do prázdna. Pomalu zamrká. Co to…? Vlci za ní posedávají a začnou se štěkavě smát. Pomalu se narovná a otočí směrem, kudy dítě odhopkalo. Povzdechne se. Děti. Rychle přidá do kroku, aby ji zase dostihla. Vlci ji posměšně následují. Přitisknou čumáky k zemi a sledují děvčátkův pach. Čarodějka nechápe, kam se mohla tak rychle ztratit. Vždyť ji ani ne před minutou měla před sebou. Musela zmizet ve křoví. Odkdy umí děti tak rychle utíkat?