U jezera (2)

3. září 2016 v 18:56 |  Šeravé údolí
Cesta do kopce mě zcela vyčerpá. Na vrcholku se předkloním, opřu se o stehna a ztěžka dýchám, jako starý pes. Dívenka vedle mě není ani trochu zadýchaná. Jenom postává bokem a čeká, až zase budu moct fungovat jako člověk. Nakonec se postavím rovně a rozhlédnu se. Kolem mě je několik stromů, stejných jako v lese pod námi a svými korunami kryjí velký bílý dům. Je to přízemní zděný domek, s jedním obrovským oknem přes celou zeď. Je otevřené a na parapetu stojí květináče s květinami. Zdá se mi, že rozpoznám několik orchidejí, které má máma doma. Před domem rozpoznám stejné květiny, jako rostly v oné… jak to říkala? Božské zahradě? Asi. Otočím se na druhou stranu. Vykulím oči.
Přede mnou je neuvěřitelný výhled. Vidím odsud obrovské jezero, jako velkou louži rozlitého stříbra, kolem něj se vlní pásy šedivého lesa a občas v něm zahlédnu nějakou mýtinku. Za několika kopci začíná zapadat slunce. Za chvíli bude tma. Dívka mezitím zmizela do domu a zase se objevila, nesoucí hnědou huňatou deku. Posadí se na dřevěnou lavičku před domem a poklepe na místo vedle sebe. Poslušně si na něj sednu. Přehodí mi deku přes ramena. Zabalím se do ní. Hned je mi tepleji.
Vyčkávavě se na ni podívám. "Jak se jmenuješ?" Zeptá se mě. "Viki." Odpovím netrpělivě. Spokojeně přikývne. "Já jsem čarodějka." Představí se mi. Povytáhnu obočí. Ale po dnešku je tohle asi to nejméně udivující. Otočí se ke mně čelem, dá nohy na lavičku a obejme si kolena. Zkoumá mě pohledem. Chvíli je ticho, kdy se cítím jako na trní. Nakonec to nevydržím. "Co je tohle za místo?" Zeptám se. Pousměje se. "Říkalo se tomu Šeravé údolí. Ale to už je dlouho. Je to místo, které je mezi časy a světy." Objasní mi to. "Aaaaha." Hlesnu suše. Rozesměje se. "Nevadí, že nerozumíš. Prostě a jednoduše, nedojdeš tady po… jak to jen je… turistické stezce? Myslím, že ano…" Tázavě se na mě podívá. Zmateně přikývnu. "Musíš se tady dostat… náhodou. Tak jako ty. A stejně můžeš i odejít." Povzdechnu si. Kdyby mi tohle začala vyprávět v centru města, asi bych se rychle vypařila a označila ji za člověka s hodně bujnou fantasií. Ale teď nemám jediný důvod jí nevěřit. Je to bláznivé, ale je to tak.
"Takže tady nejsou jiní lidé, než ty?" Zeptám se opatrně. Zavrtí hlavou. "Občas se tady někdo dostane, ale vždycky zase odejdou." Vysvětlí trochu posmutněle. "A proč tady teda zůstáváš?" Zeptám se nechápavě. Trochu se zamračí. Doufám, že jsem nepřestřelila. "Líbí se mi tady." Řekne nakonec, ale zdá se to přehnaně veselé. "A navíc, nejsem nijak osamělá. Mám tady přátele, a občas, jak jsem řekla, tady někdo zabloudí, jako ty." Dodá statečně. Zatvářím se trochu mimo. "Říkala jsi, že tady jiní lidé nejsou." Upozorním ji. Při tom si dám ruku z boku před hlavu, protože mi začne svítit do očí. Koutkem oka zahlédnu, jak se ohnivé slunce odráží od hladiny jezera. "Taky nejsou. Ale jsou tady další inteligentní tvorové, kteří ve vašem světě nejsou." Řekne nadšeně. V mysli se mi vybaví stříbrný drak. "Třeba draci…?" Zeptám se nejistě. Přikývne. Pak se rozesměje. "Říkal mi, že tě potkal. Byl z tebe celkem vyplašený." Směje se. Na chvíli zvažuju, že jí z té samoty přeskočilo. "Takže… ty jsi čarodějka. To znamená, že, ehm, kouzlíš?" Změním téma.
Široce se usměje. Potom šáhne dolů na zem a utrhne malou květinku. Je to jenom stonek, pravděpodobně příliš mladý, než aby na něm vyrostl květ. Drží ho mezi dvěma prsty a zaměří na něj pohled. V tu chvíli se stonek prodlouží, na konci vyroste pupen, který se postupně zvětšuje a nakonec rozkvete malým bílým kvítkem. Je to jako sledovat zrychlený dokumentární film. Beze slova na to hledím. "Páni." Vydechnu nakonec. Položí květinku zpátky na zem a ta znova zakoření. Všimnu si, že už se opravdu setmělo. Ale ani se to nezdá.
Svět jakoby ožil jiným životem. Jezero začne zářit. Zespoda. Pod hladinou se míhají barevné čáry a proplétají se mezi sebou. Předehnu se na lavičce a zírám. Pootevřu pusu. Čarodějka se mi začne smát. Před mýma očima se kolmo k jezeru spustí neonový pták. Na louce se rozsvítí spousta kvítí. Stejně tak i na stromech. Je noc, ale celý svět září. Žije. Čarodějka se znovu rozesměje. Podívám se na ni. Oči se jí lesknou a odrážejí okolní barvy. "Jsi legrační." Prozradí mi. Uchechtnu se. Opřu se o opěradlo a zakloním hlavu. Na nebi jsou hvězdy. Mezi nimi září obrovský měsíc. Nepoznám žádná souhvězdí. Najednou se ke mně dívka přisune. Trochu posmutněle se na mě podívá. "Chtěla bys jít domů?" Zeptá se mě potichu. Zarazím se. Panebože. Nad tím jsem vůbec nepřemýšlela. Rychle se postavím. Ztratím rovnováhu a trochu zavrávorám. "No jo. Musím jít domů." Uvědomím si. Postaví se naproti mě. Pomalu mi sesune deku z ramenou. Poskládá ji a položí na lavičku. Usměje se. Chytne mě za ruku. "Tak pojďme." Rozhodne s úsměvem a začne mě vést z kopce.
Za chvíli jsme na břehu. Hledím do vody, která se jen hemží barevnými tvory. Čarodějka postává vedle mě.
"Zpátky musíš stejnou cestou, jakou jsi přišla." Informuje mě. Rozhlédnu se. Není tu odkud skočit. Asi bude muset stačit, když se ponořím. Otočím se na mou průvodkyni. Zaváhám. "Můžu se někdy vrátit?" Zeptám se na chvíli. Pokrčí rameny. "To já nevím. Řekla bych, že to závisí na tobě. Nebo na náhodě." Odpoví tajemně. Potom se zachmuří. "Ale bylo by hezké, kdyby ses vrátila." Dodá. Přikývnu. Tak dobře. "No, díky. Za pomoc." Řeknu jí a nervózně se usměju. Pomalu se rozejdu do jezera. Voda je chladná. Otočím se a čarodějka mi zamává. Zamávám nazpátek.
Krok po kroku se nořím do jezera a za chvíli v něm stojím po pas. Kolem mě plavou zářící stvoření, občas se mi propletou mezi nohama a zase zmizí. Nalevo uvidím krčícího se draka, který mě ostýchavě pozoruje. Pobaveně zavrtím hlavou. Najednou už nedosáhnu na dno. Plavu dál, až jsem si jistá, že je pode mnou dostatečně velká hloubka. Chvilku jenom zmateně šlapu vodu, ale pak se zhluboka nadechnu a zamířím ke dnu. Mám zavřené oči, ale když ucítím, že už nemůžu níž, otevřu je. Kolem mě je temná stříbrná voda. Přede mnou se mihne jasně modrá ryba. Je neuvěřitelně dlouhá a v klidu by mohla nahradit žárovku. Pár sekund na mě jenom zírá, pak sebou mrskne a odplave pryč. Vedle mě prosvítí vodu další. Skoro se mi ani nechce domů, ale co se dá dělat. Musím se vrátit. Jen doufám, že to bude fungovat. Chvíli na to urputně myslím. Snad to tomu nějak pomůže. Přestanu levitovat uprostřed vody a začnu plavat k hladině. Voda kolem mě začne světlat. Stane se průzračně modrou. Nad hladinou uvidím slunce.
Zhluboka se nadechnu. Prudce se začnu rozhlížet. Potom se spokojeně usměju. Jsem zase doma. Ta pravá skála tam zase je, stejně jako jehličnatý les. Ze břehu uslyším hlasitý smích. Otočím se tím směrem. Mí přátelé se o něčem baví. Zřejmě od chvíle, kdy jsem se ponořila, neuběhl žádný čas. Začnu plavat směrem k nim. Unaveně vyjdu po břehu. "Teda, Viki, to jsem nečekal. Dobrá práce!" Přiřítí se ke mně Dan a natáhne ruku, abychom si mohli plácnout. Nechápavě se na něj podívám. "Cože?" Jsem zmatená. Rozhodí rukama. "No skočilas to, ne? Bylo to super. I když, musím říct, když ses nevynořovala, trochu jsi nás vyděsila." Vysvětlí. Docvakne mi to. Ta sázka. "Jo. Jasně." Souhlasím jednoduše. Dojde ke mně Alice a Tomasem. "No, tak hádám, že mi nakonec nic nedlužíš." Poznamená smutně Tomas. Zazubím se. Uznale se na mě usměje. Alice si odfrkne. "Jdu se opalovat." Oznámí podrážděně a odkráčí. Protočím zorničky. Dan se zachechtá a hodí po Tomasovi blízko ležící balón. Zvrhne se to v bitku. Já je moc nevnímám. Otočím se zpátky k jezeru. Protáhnu prsty na nohou. Žádná bolest se neozve. Je to jako by se to nikdy nestalo. Jako by to byl jen výplod mého neokysličeného mozku. Projedu si vlasy rukou. Přitom se na ni podívám. Slabě pableskuje. Jako by byla posypaná stříbrným práškem. Kdepak. Usměju se. Skloním se k jezeru a naberu vodu do dlaní. Opláchnu si s ní obličej. A přitom si slavnostně slíbím, že osamělou čarodějku, a její kouzlený svět, ještě někdy navštívím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama