Poslední krásný den

4. září 2016 v 0:13 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Odfrknu si, když začnu stoupat do kopce. Vlasy se mi uvolní z copku a spadnou na ramena. Nedbale je stáhnu zpátky. Popadané listí mi křupe pod nohama a záludně pod sebou schovává kamení. Zapackám, ale stihnu znovu získat rovnováhu. Koruny stromů šumí ve studeném větříku a mě dochází, že jsem se měla lépe obléct.
Na vrcholku se zastavím a zhluboka se nadechnu. Rozhlédnu se. Stezka, po které jsem přišla, je zarostlá a prakticky neviditelná. Jediný člověk, kdo po ní za posledních pár let šel, jsem já. Skoro každý den. Nikdo jiný nemá žádný důvod tady jít. Les je nebezpečný. Není naším královstvím, ale územím lesních lidí. A nemáme s nimi ty nejpřátelštější vztahy.
Vydám se dál. Obejdu několik set let staré stromy a přejedu prsty po kůře. Tohle mi bude chybět. Zahlédnu třpyt hladiny jezera. Zpomalím krok. Koneckonců, jdu tudy naposledy, musím si to užít. Zelené rostliny mě šlehají do lýtek, ale to mi nevadí. Dneska mi nic nevadí. Dneska, je totiž krásný den. Slunce sice nesvítí a je zamračeno, ale ocelové mraky jsou krásné, větřík je studený, ale osvěžující, stromy potřásají nádherně barevnými korunami. Po větvích pobíhají veverky a jiné potvůrky.
Jak nádherný musí být les o něco dále. Vždycky jsem byla jenom na okraji, to je víceméně neutrální území. Brzy už nebude ani to. Nebude žádná zem nikoho. Budou jen vítězové, a poražení.
U jezera spatřím obrys postavy. Nejsem si jistá, jestli jsem za to ráda. Nesnáším loučení. Scházím z kopečku a na tváři se mi rozlije úsměv, když se ke mně postava obrátí. Ještě pár kroků, než k němu dojdu, obejmu kolem krku a políbím. Žádný pozdrav, ani slovo. Posadíme se na trávu a hledíme na jezero. Odráží se v něm okolní stromy a tmavé siluety ptáků. V hlavě mi vytane vzpomínka na nedávné koupání. Bohužel jezero není tak hluboké, jak se zdá.
"Budeš tam zítra?" Zeptá se mě po několika minutách mlčení. Přikývnu.
"Říkala jsi, že nejsi v armádě." Připomene mi s nuceným smíchem. Hořce se uchechtnu.
"A ty tam budeš?" Zeptám se na oplátku. "Budu." Připustí.
"Taky jsi říkal, že nebojuješ."
"Zdá se, že jsme oba lháři." Věnuje mi polovičatý úsměv. Rozesměju se. Samozřejmě, že jsme lhali. Je docela možné, že tohle je jedna z mála pravd, co jsme si řekli. A stejně tu spolu sedíme, jako bychom byli nejupřímnější lidé na světě.
"Nikdy mě nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít." Poznamená najednou. "Spíš jsem čekal, že se budeme pořád takhle hašteřit." Dodá. Hašteřením myslel větší i menší boje, které se odehrávaly na okraji lesa. Někdy končily tak, jindy onak. Záleželo na tom, jestli jsme tam měli naši bojovnici. Asi myslel na to samé, protože se na mě opatrně podíval.
"Předpokládám, že tam bude bojovat i ta vaše maskovaná válečnice."
"Přirozeně." Pokývnu hlavou. Povzdechne si. Žduchnu do něj ramenem. "Neřešme to. Nezáleží na tom." Věnuju mu povzbudivý úsměv. "Jeden z nás pravděpodobně umře." Pozvedne obočí.
"Pravděpodobně." Souhlasím. A když ne, stane se otrokem toho druhého. Anebo umřeme oba dva. Kdo ví, jak to nakonec dopadne. Ne, že by na tom záleželo. Už to nebude jako dřív.
Slunce se blíží k lesu. Máme asi ještě půl hodiny. Položím mu hlavu na rameno.
"Připadám si jako hlupák." Hlesne najednou. "Taky se tak chováš." Uznám na oko.
Zatahá mě za pramen vlasů. "Připadám si jako hlupák, protože jsme tohle vůbec začali."
Zamračím se a podívám se na něj. "Lituješ toho?" Zeptám se trochu uraženě. Rozesměje se. "Samozřejmě, že ne. Jen to bylo hloupé. Bylo jasné, že to jednou skončí. Ať tak, nebo tak."
Zase si odložím hlavu na jeho rameno. Má pravdu. Tady u jezera jsme žili podivný sen, předstírali jsme, že okolní svět neexistuje. Bylo to pěkné. A hloupé. Protože realita nikdy nezmizí. Zešedne, skryje se, ale vždycky se vrátí. Jediné, co nám zůstane, budou vzpomínky, které pomalu vyblednou.
Vzpomínky. "Pojďme se vykoupat." Navrhnu a rychle se postavím. Překvapeně zamrká. "Teď? Je skoro noc. Za chvíli se musíme rozejít." Připomene mi nechápavě. "Tak se zpozdíme." Vyhrknu. Začnu si svlékat oblečení. Když jsem skoro nahá, natáhnu k němu ruku jako pozvání. Ještě chvíli váhá, ale nakonec ji přijme, zvedne se na nohy a popadne mě do náručí.
"Hej, nech toho, pusť mě!" Rozkřiknu se se smíchem, zatímco se rozběhne přímo do jezera. Hodí mě do vody, svleče se a vrhne se za mnou. Voda je ledová, ale to nevadí. Protože dneska je krásný den. Poslední ze všech.

Stojím u stolu a poslouchám postaršího velitele, jak rozdává rozkazy jednotlivým vojákům. Bubnuju prsty o dřevo. Očima propátrávám místnost, občas se zastavím na obrazech znázorňující různé významné bojovníky. Mladí, staří, muži, ženy. Na jednom z nich je dívka se světle hnědými vlasy, v kroužkové zbroji, vyrobené přesně pro ni. Přes oči má úzkou, kovovou masku. Nepotřebuje žádné jiné krytí. Je naše nejlepší. Naše maskovaná bojovnice.
Velitel se obrátí na mě. Známe se už hodně dlouho. Prakticky od mala. Dokonce ví o mých lesních vycházkách.
"Samozřejmě budeme potřebovat bojovnici." Řekne mi vážně. Přikývnu. "Zařídím to."
Usměje se na mě a otočí se čelem k ostatním přítomným. Odkašle si. "Na zítřejším dni záleží všechno. Jak praví dohoda i nepsané pravidlo, vítěz bere vše. Když vyhrajeme, les i jeho okolí je naše. Už nebudou žádná přepadení, žádné boje. Když prohrajeme, zemřeme. A naše město zmizí. Proto, zítra oslavíme vítězství." Není to bůh ví jaký proslov, ale všichni souhlasně zamručí. Zhasínají se svíce a já vyjdu z místnosti. Protáhnu se. Bojujeme s lesem už několik desítek let. Není to boj o to, kdo je zlý, nebo dobrý. Je to jednoduchá válka mezi dvěma národy, které se nedokážou dohodnout na míru, ale jedině na poslední bitvě. A tam každý bojuje za svůj lid. I já.

Obloha je šedá stejně jako předchozí den. Ale tenhle den není krásný. Kdepak. Je odporný, až se mi z něj chce zvracet.
Sedím na koni, vedle mě je velitel, za mnou pár tisíc vojáků. U lesa stojí seřazení naši nepřátelé. Nepřátelé. Jak pochybné slovo. Zavane ledový vítr, a oproti včerejšku se zdá vlezlý a nepříjemný. Otřepu se.
Velitel na mě kývne. Povzdechnu si. Na dnešku nezáleží. Svážu vlasy do copku. Popotáhnu dýku. Do očí stáhnu masku.
Poslední krásný den skončil, a na ničem už nezáleží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama