Na cestě k tchýni

12. září 2016 v 21:14 |  Šeravé údolí
Nervózně se podívám na hodinky. K čertu. Patnáct minut zpoždění. Do háje. Už teď si dokážu představit ten proslov, co od tchýně dostanu. Protočím zorničky. Nejradši bych se otočila a odešla pryč. Ať si tu pitomou buchtu udělá sama. Protřu si oči. Rychle toho nechám, protože mi dojde, že jsem si asi úplně rozetřela řasenku. Skvěle. Dnešek už nemůže být lepší. Od chvíle, co jsem vstala, se něco děje. Auto přestalo fungovat, takže jsem přišla pozdě do práce. Cestou na oběd s kamarádkou jsem si zlomila podpatek a tak jsem taky přišla pozdě. Spadla jsem na schodech, roztrhla si silonky a zašpinila si košili. Nakonec jsem se doma pohádala s Mikem o dnešní návštěvě jeho matky. Zničehonic si vymyslel, že jde do hospody s kamarády a tak tam budu muset jít sama.
A tak teď jdu přes menší hustý lesík, který vypadá jako skvělé místo na znásilnění a lituju rozhodnutí zkrátit si cestu. Moje nohy trpí na jehličí, po kterém se mi smekají podpatky. Jestli se mi zničí další boty, bude to už opravdu špatný den. Ale kdybych si je nevzala, tchýně by mi dala půlhodinové učení o tom, jak se žena musí umět oblékat. Z toho důvodu mám na sobě úplou sukni, sáčko a lodičky, všechno sladěné do jedné barvy.
Zastavím se a upravím si drdol. Spěšně se snažím vzpomenout, jestli jsem úspěšně zamaskovala kruhy pod očima. Když se ještě v zrcátku ujistím, že je tomu tak, pokračuju v cestě. Zívnu. Poslední dobou jsem toho moc nenaspala. Asi pět hodin každou noc. Někdy míň. Prostě nemůžu usnout. Ani přes den to nejsem schopná dospat. Mikeova matka po mně neustále něco chce. Udělej to. A udělej to. Zajdi mi pro to. Potřebuju do obchodu. Pojď se mnou. A Mike to samozřejmě všechno přijímá se shovívavým úsměvem a jemným citovým vydíráním mířeným mým směrem. Kdybych měla trochu víc kuráže, oba bych je vyfackovala. Dám se zase do kroku. Předem si zoceluju nervy. Ještě pár minut a měla bych tam být.
Ale z nějakého důvodu ten lesík nekončí. Po chvíli si všimnu, že stromy se mění a jsou z nich šedivé buky. Zastavím se. Asi jsem zabloudila. Zmateně se rozhlédnu. Netušila jsem, že je tady taková část. Jdu tady už poněkolikáté, a nikdy jsem ji neobjevila. Zkouším zmapovat cestu, kterou jsem přišla. Ale vysoké smrky ani zem plnou jehličí nikde nevidím. To mi tak ještě chybělo. Už jenom čtvrť hodiny bylo moc, a teď jsem ještě zabloudila? Opravdu úžasné.
Nakonec dojdu k názoru, že zpátky sama nedojdu, takže vytáhnou mobil a začnu hledat Mikeovo číslo. Bydlel tady, tuhle část musí znát. Až o chvilku později si uvědomím, že nemám signál. Teatrálně zaklapnu mobil. Co na to říct. Skvěle. Můj úžasný den pokračuje. Otočím se čelem vzad a snažím se jít nazpátek. Jenže známý lesík nikde. Postupně si taky všímám odlišností. Všechno je tady v elegantní šedé. Rostliny různých barev se plazí po kmenech stromů, mezi kterými panuje neuvěřitelné ticho. Ani ptáček se neozve. Jen občas zafouká vítr. Připadám si jako v jiném světě. Zastavím se. Nemá smysl chodit dál. Nejspíš jdu úplně jiným směrem. Povzdechnu se. Znovu zkontroluju signál. Pořád nic. Podrážděně rozhodím rukama. Tohle se mi snad zdá. Nikde kolem mě nevidím nic známého. Nic, čeho bych se mohla zachytit. Jsem ztracená. Naprosto, úplně. Zhluboka se nadechnu. Potom se znova rozejdu. Někam časem dojít musím. Nic není nekonečné. Podívám se na oblohu. Slunce stojí vysoko. Zdá se, že je něco po poledni. Zamračím se. Že bych si špatně nastavila hodiny na mobilu? To není možné. I když možná jenom trpím nedostatkem spánku. Kdyby mi aspoň doktorka už předepsala ty prášky, co jsem chtěla. Zatímco jdu prapodivným lesem, v hlavě mi vyskakují všechny povinnosti, které musím ještě dneska a zítra udělat. Konečně se dostat k tchýni, vydržet několik hodin jejího blábolení o tom, jak špatná jsem manželka, i když je fakt, že po tom už mi asi bude všechno jedno. Doma musím vyprat a pověsit prádlo, vysát, a asi bych měla i vytřít. A zítra na osm do práce. Vlastně mám ještě Mikeovi udělat oběd. A zítra je pátek, což znamená velký nákup. Jsem zvědavá, jak to udělám bez auta, ale něco vymyslím. Protože jsem silná nezávislá žena. Jak říká Mike. Promnu si spánky. Dneska se zase nevyspím. Takže bych si měla koupit další korektor na kruhy pod očima.
V hlavě mi vyskakují další a další úkoly, na které nesmím zapomenout. Ne, takže tenhle týden se k té knížce od sestry zase nedostanu. A její dcera bude mít narozeniny. Kolik že to? Sedmnáct? Šestnáct? Musím se nějak nenápadně zeptat. Jak je to vůbec dlouho, co jsme spolu někde byly? Už pár let. Jako malé jsme hodně jezdily na koních. Bezděčně se usměju. To už je doba. Až budu mít čas, musím jí zavolat. Všimnu si, že mezi stromy přede mnou probleskuje mýtina. Trochu zrychlím a začnou mě bolet šlapky. Pitomé podpatky.
Dostanu se na volné prostranství a rozhlédnu se. Je to nevelká mýtinka, na jejíž jedné straně protéká říčka. Před ní stojí dřevěná lavička. A kolem průhledné říčky postává stádo koní. Když zůstanu vyjeveně stát, jeden obrovský bílý kůň, pravděpodobně hřebec, zvedne hlavu. Postupně to samé udělá celá skupinka asi deseti černých klisen a dvou šedých hříbat. Všichni nehybně stojí a hledí na mě. Na chvíli mám dojem, že ze mě nejsou nijak nadšení, ale na jemné zafrkání hřebce se začnou klisny zase pást. Samotný bílý kůň se ke mně volným krokem vydá. Nikdy jsem se koní nebála, ale k tomuhle mám opravdu respekt. Nejenže vypadá větší, než koně co znám, ale taky vyzařuje podivnou vznešenost. Skloní se ke mně a začne do mě drbat čumákem. Lechtá to. Pohladím ho na krku. "Ahoj chlapče." Zašeptám mu naprosto neoriginálně. Uvolním se. Necítím žádné nepřátelství. Spíše mírnou náklonnost a zvědavost. Potom se pomalu otočí a vrátí se ke stádu, přičemž se na mě několikrát otočí. Opatrně ho následuju k říčce, kde si vedle stáda kleknu do trávy, tak, abych si neušpinila silonky, a podívám se na sebe do vody. Je neuvěřitelně čistá. Můžu vidět každý kamínek, který je na dně. Nakloním se ještě více, protože mám dojem, že jsem zahlédla rybu.
Tak tak udržuju balanc na kamenech u břehu, když mě někdo jemně postrčí. S výjekem přepadnu dopředu a zřítím se do vody. Je to hlubší, než jsem čekala. Hádám, že ta voda zkresluje. Okamžitě se opřu o dno a postavím se. Stojím po pás ve studené vodě a mračím se na bílého hřebce, který se na mě rozpustile dívá ze břehu. Upravím si vlasy tak, abych přes ně viděla, protože můj drdol definitivně vezme za své, a snažím se vyškrábat zpátky na břeh. Stačí jeden nepatrný špatný pohyb, kdy se zapřu botou, a jeden podpatek povolí. Žuchnu na kolena. Silonky se roztrhnou. Už je mi všechno jedno. Po čtyřech vylezu na trávu a zhroutím se do sedu. Koně mě pobaveně sledují. Zkontroluju škody. Jeden podpatek zlomený, druhá bota brutálně odřená. Po silonkách se táhne velká díra. Sukně je špinavá. Jediné, co jakž-takž přežilo, je kabátek. Tak jako tak jsem celá mokrá a řasenku mám pravděpodobně všude po obličeji.
Potom si vzpomenu svůj mobil a rychle ho vytáhnu. Kupodivu funguje. Vlastně se nedivím. I kdyby ho přejel parní válec, neměl by ani škrábnutí. Je nezničitelný. Pomalu se postavím. V odraze zjistím, že vypadám jako groteskní postavička z nějaké tragické hry. Roztrhané a špinavé oblečení, rozbité boty, vlasy trčící do všech stran, kolem očí černé obtisky řasenky a vzhledem k tomu, že se mi smyl korektor, tak mi pod očima vyskočily tmavé kruhy. Přijde mi to směšné. Hodně. Začnu se smát. Dám si dlaň před pusu a vesele se chichotám. Koně začnou znepokojeně zvedat hlavy. Nakonec spustím ruku a jenom se tlemím na svůj smutný odraz. Přitom cítím, jak mě pomalu opouští stres. Protáhnu se. Rozepnu kabátek a položím ho na trávu. Sundám si boty a postavím je vedle. Potom si sednu ke břehu a dívám se do vody. Tchýně počká. Nejspíš tady bude ještě déle, než já. A stejně jsem ztracená. Pod hladinou se objeví drobné stříbrné rybky. Míhají se ve vodě a háží odlesky. Koně po mojí levici pomalu vstoupí do říčky a pijí vodu. Hříbata pobíhají kolem. Sleduju je a přemýšlím, jak dlouho už tady tohle místo je. Že by to někomu patřilo? Doufám, že nejsem na cizím pozemku. Smočím nohy ve vodě a pomalu jimi máchám. Odpočívám. Uslyším ptáčky. První za celou dobu, co tady jsem. Zvláštní. Pak je i uvidím. Na stromech, co jsou poblíž, posedávají ve větvích, skoro splývají s šedými listy, a popěvují. Budu si je potom muset najít na internetu. Několik větších ptáčku přilétne blíže, na druhou stranu říčky a zvědavě si mě prohlíží. Oplácím jim pohled. Jaktože se nebojí? Překvapuje mě to. Ještě se mi nestalo, že by se mě nějaké divoké zvíře nebálo. Poskakují na kamíncích a štěbetají. Je to uklidňující. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem v nějakém parku. Prostě to potom najdu na mapách. Sesunu se na trávu a hnětu ji prsty. Natáhnu je a prohlédnu. Musím si udělat manikúru. Zívnu. Začnou se mi zavírat oči. Promnu je. Potom se nahnu nad vodu a začnu si oplachovat obličej. Ptáčci z druhé strany se na mě pořád zvědavě koukají.
Zvednu se a hledám nějaké místo, kde bych se mohla pěkně natáhnout. Stádo koní postává u řeky a už mi nevěnuje žádnou pozornost. Nakonec si lehnu na záda do trávy vedle svých rozložených věcí. Složím si ruce pod hlavu a hledím na modrou oblohu. Slunce pomalu klesá. Kolem něj jsou bělavé mráčky. Zamračím se a vytáhnu mobil. Hodiny hlásají, že je pět hodin odpoledne. Jenže slunce mi říká, že je po poledni. To je zvláštní. Myslela jsem, že čas umím číst celkem dobře. Asi ne. Mhouřím oči a naprosto se uvolním. Takový klid. Žádná auta, zvuk tramvají, nic. Začichám. Necítím ani smog. Pomalu zavírám oči. Slunce mě hřeje. Stejně neusnu. Nikdy nespím přes den.
Pomalu otevřu oči. Na tvářích mě lechtá tráva. Ležím na boku. Připadám si jako praštěná pytlem. Mžourám a rozhlížím se. Stádo koní je pryč. Slunce se pomalu blíží k obzoru. Jsem hrozně zpomalená. Já jsem… spala? Páni. Byla jsem schopná usnout ve dne. Byla jsem schopná usnout. Stačilo se jenom uvolnit. Tohle místo je podivně uklidňující. Postavím se. Trochu zavrávorám. Podívám se na mobil. Pět hodin odpoledne. Zůstanu zírat na mobil. Takže jsem nespala? Ne. Slunce se pohnulo. Takže se mi jenom seknul mobil. Hádám, že voda na něj měla přece jenom nějaký účinek. Protáhnu se a pokusím probrat. Moc mi to nejde. Tak. Ale teď už opravdu musím domů. Prázdniny skončily. Škoda.
Zvednu se a zamířím do lesa. Všimnu si stop kopyt, takže tudy nejspíš prošli koně. Pomalu jdu po trávě a proplétám se mezi stromy. Mýtina mi zmizí z očí. Jdu rovně a už se neohlížím. Snad někam dojdu. Začnu šlapat na jehličí. Mezi buky se začnou objevovat srnky. Až teď si uvědomím, že nemám boty. Ne že by mi k něčemu byly, ale teď jsem bosá. A bez kabátku. A bez korektoru. Do háje. Otočím se, napůl rozhodnutá, že se vrátím. Ten kabátek byl v pořádku. Ale buky nikde. Všude, kam se podívám, jsou jen vysoké smrky. Nic víc. Ani stopy po šedivé trávě, stromech a zvláštních květinách. Koních. Podívám se na mobil. Už mám zase signál. Pět hodin a šest minut. Takže se nesekl? Další příklad toho, že já a technika se nemáme rády. Je to zákon přírody. Pokračuju v cestě k tchýni. Zlomyslně se usměju při pomyšlení, co mi na tohle řekne. Vidím před sebou její pohoršený výraz. Dělá mi to radost. Začne mi zvonit mobil. Zmateně přijmu hovor. "Mikeu?"Oslovím ho. "Zlato, kde jsi? Mamka mi už několikrát volala, že už jsi tam měla být. Stalo se něco?" Ptá se ustaraně. "Už jdu. Zabloudila jsem. Kolik je hodin prosím tě? Nějak se mi rozbil mobil." Poprosím ho. "Je čtvrt na šest. Šla jsi přes les? Jak jsi tam mohla zabloudit? No, hlavně už dojdi. Zatím zlato." Rozloučí se a vypne mi to. Pomalu schovám mobil do kapsy. Čtvrt na šest? Mračím se na jehličí. Cože? Tohle nedává smysl. Promnu si spánky. Potom se rozejdu na sídliště. Protáhnu si prsty. Dnešek nedává smysl. Je to hrozný den. Ale to je jedno. Poskočím si jako malá a usměju se sama pro sebe.
Přišel čas nandat to tchýni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama