Září 2016

Podzim

27. září 2016 v 12:06 Co mě tak napadá
Podzim je moje nejoblíbenější období. Konkrétně postupný přechod z babího léta. A tím nemyslím, že ráda chytám polétavé pavouky do pusy, očí a tak podobně, ale ty vznášející se potvůrky na vlákýnkách jsou pro mě vlastně jediným mínusem na tomhle období. Jsou všude. A nedají se vidět.
Každopádně, konec léta mi připadá jako ráj. Pomiňme začátek školy, to je teď nepodstatné. Často teď volím delší cesty domů, zbytečně obcházím blok domu, jen abych si užila prozářenou trávu. Proč mám podzim tak ráda?
Samozřejmě se hned nabízí takové ty klasické odpovědi. Není dusivé vedro jako v létě, slunce nezáří s vražednou oslnivostí, zároveň není zima jako v... zimě, no, a tak dále a tak dále. Jedna z věcí, co mě nejvíce fascinuje (fascinuje, krásné slovíčko) v tomhle čase, je právě to slunce. V podzimu získává měkkost a zlatavou barvu, nedráždí oči, z lístků na stromech dělá smaragdy a celý den vypadá, jako by se máčel v odpoledních paprscích. Všechno získává zvláštní nádech jemnosti a tepla. Potom začne žloutnout listí. Koruny září novými barvami, červená, žlutá, zlatá. Člověk se najednou ocitá v jiné dimenzi. Listí popadá na zem a vytvoří křupavý, šustící koberec. Jen málo věcí mi dokáže způsobit takovou rozpustilou radost (krom skákání do kaluží), jako s nohama zabořenýma až po kotníky do hromady listí ho šoupavě odhrnovat stranou. Teda do chvíle, než se tam bude zlomyslně ukrývat kámen a zničí mi boty, ale tak to je nepodstatné.
I když začne pršet, připadá mi podzim krásný. Jak se o chodník rozbíjí první kapky, většinou si nachystám hrnek kakaa, měkkou deku, najdu buď nějakou dobrou knížku, nebo sama začnu něco spisovat, a zabalená do oné deky jen občas vystrčím hlavu jako želva, která ucítila něco k snědku. Mívala jsem želvu, kdysi dávno. Umřela. Smutný příběh.
Tak jako tak, podzim na mě působí jako období, které hřeje i na duši. Sice má takový ten otravný zvyk, kdy ráno vstává člověk do pěti stupňů a odpoledne se vrací při osmnácti, takže neví, jestli si vzít kabát, lehké triko nebo už pomalu kozačky, ale co už. Podzim je nádherný, a u toho zůstanu.

Člověka před sebou a zbraň v ruce

18. září 2016 v 21:33 Co mě tak napadá
Takže tenhle článek je takovým filozofickým výkřikem mých myšlenek, což většinou dopadá naprosto zmateně a prakticky bez výsledku. Tohle jen tak pro úvod.

Před nějakou (už celkem dlouhou) dobou jsem viděla hru Until Dawn. Nemám v plánu tu hru tady rozebírat ani nic takového, spíš mě tam zajímá jeden moment. A to když máte možnost zabít sebe nebo holku připoutanou k židli, jinak zemřete oba dva. Tak nějak mě to donutilo přemýšlet nad tím, co bych zvolila já.
Pokusila jsem se vcítit do situace toho kluka. Nad sebou nějaké cosi, co mě chce zabít a pomalu, ale neúprosně se to blíží, v ruce zbraň, kluka, do kterého jsem zamilovaná před sebou a paniku v hlavě. Ruka se musí strašně třást, mysl neví co si počít. Předpokládám, že se v člověku bije hned několik sil. Pud sebezáchovy, morálka a láska. Hmm. Teď si připadám trochu jak na hodině fyziky, ale budiž. Pud sebezáchovy je jeden z nejsilnějších instinktů, co máme (wikipedie a hodiny psychologie to jistí). Díky němu uděláme věci, které bychom normálně nezvládli, a to pro tu nejpřímější a nejjasnější věc, přežití. Například, když se naposledy nakopl pud sebezáchovy mě, úctyhodnou rychlostí (kterou ze sebe už pravděpodobně nikdy nevyloudím) a svižným krokem jsem vyběhla po strmých schodech tmavého sklepa, pronásledována tlupou pavouků, kteří mě bezpochyby chtěli zabít. V normálním případě by mi stoupání po těch schodech zabralo několik minut a ještě bych se tvářila, jako po výstupu na Mount Everest. No a pak jsou tu ty situace, jako když si člověk odřeže nohu, když je někde zaseknutý, jí hmyz, když nemá jídlo, a po pádu z obrovské výšky je schopný odplazit se pryč pro pomoc. Ale to je praktický to samé, jako můj příklad.
Morálka nám zakazuje zabít jiného člověka. Není to správné, máme to zakódované v mysli, všechno nám napovídá, že je to jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti. Samozřejmě záleží na povaze člověka, síle morálky a tak dále a tak dále, ale to je teď nepodstatné. Jenomže morálka je lidský výmysl, něco, co si lidé vytvořili. Vymysleli. A už opravdu hodně lidí dokázalo, že pro některé není nic jednoduššího, než morálku prostě vypnout, jako když vítr smete listí z chodníku. To už zase závisí na člověku. A pak je tu taky Batman, ale to je celkově zvláštní případ, tak ho necháme bokem.
No a nakonec je tady ta láska. Láska může všechno pomíchat. V tu chvíli, kdy tam člověk sedí a v hlavě si vyjmenovává deset tisíc jiných míst, kde by byl radši, jde vlastně skoro jen o jedno. A to to, jestli dokáže žít sám bez toho člověka před sebou. Kdyby to byl někdo cizí, hádám, že odpověď je tak na sedmdesát procent jistá (možná ne, možná jsem jen divná). Pud sebezáchovy ukřičí morálku a donutí ji sklapnout. Vynecháme možnosti, jako že tam před námi bude sedět malé, bezmocné dítě s panenkovskýma očima, nejpřitažlivější a nejsympatičtější člověk světa nebo kotě. Protože zabití kotěte ani pud sebezáchovy neomluví.
Ale pokud tam je někdo, kdo je pro nás celý svět, s kým máme za sebou několik společných let, jak se člověk může zachovat? Zvládl by to bez něj? Mohl by začít znova, aniž by se utopil v sebeobviňování? Nejspíš závisí na síle lásky, zamilovanosti. Takže hádám, že ke konci si už ani pud sebezáchovy nevykřičí svoje. Možná. Když tam tak člověk sedí, hledí na toho človíčka, v ruce svírá nabitou zbraň, všechno mu probíhá hlavou, panika a strach ovládla mysl i tělo, a on se to snaží nějak vyřešit, najít jinou cestu, možná si vnitřně přeje, aby mu ten druhý řekl, co má dělat. Aby ta krev nebyla na něm. Nebo úplně vypne, rozpočítá to, namíří zbraň a střelí.
Anebo je tohle všechno úplně špatně, leze na mě únava a měla bych jít spát Smějící se.

PS: Tak nějak jsem vynechala tu část, kdy jsem přemýšlela nad tím, co bych udělala já. Nu, tipuju, že ani na to není možná odpověď. Všechno závisí na situaci, nic se nedá říct určitě. Můj pud sebezáchovy je poměrně silný, adrenalin mě dostává celkem často. Ale ani to nic neříká, protože nevím, kdo by seděl naproti mně. A proto hádám, že jsem potvrdila své první tvrzení. Dopadlo to naprosto zmateně a prakticky bez výsledku.

Na cestě k tchýni

12. září 2016 v 21:14 Šeravé údolí
Nervózně se podívám na hodinky. K čertu. Patnáct minut zpoždění. Do háje. Už teď si dokážu představit ten proslov, co od tchýně dostanu. Protočím zorničky. Nejradši bych se otočila a odešla pryč. Ať si tu pitomou buchtu udělá sama. Protřu si oči. Rychle toho nechám, protože mi dojde, že jsem si asi úplně rozetřela řasenku. Skvěle. Dnešek už nemůže být lepší. Od chvíle, co jsem vstala, se něco děje. Auto přestalo fungovat, takže jsem přišla pozdě do práce. Cestou na oběd s kamarádkou jsem si zlomila podpatek a tak jsem taky přišla pozdě. Spadla jsem na schodech, roztrhla si silonky a zašpinila si košili. Nakonec jsem se doma pohádala s Mikem o dnešní návštěvě jeho matky. Zničehonic si vymyslel, že jde do hospody s kamarády a tak tam budu muset jít sama.
A tak teď jdu přes menší hustý lesík, který vypadá jako skvělé místo na znásilnění a lituju rozhodnutí zkrátit si cestu. Moje nohy trpí na jehličí, po kterém se mi smekají podpatky. Jestli se mi zničí další boty, bude to už opravdu špatný den. Ale kdybych si je nevzala, tchýně by mi dala půlhodinové učení o tom, jak se žena musí umět oblékat. Z toho důvodu mám na sobě úplou sukni, sáčko a lodičky, všechno sladěné do jedné barvy.
Zastavím se a upravím si drdol. Spěšně se snažím vzpomenout, jestli jsem úspěšně zamaskovala kruhy pod očima. Když se ještě v zrcátku ujistím, že je tomu tak, pokračuju v cestě. Zívnu. Poslední dobou jsem toho moc nenaspala. Asi pět hodin každou noc. Někdy míň. Prostě nemůžu usnout. Ani přes den to nejsem schopná dospat. Mikeova matka po mně neustále něco chce. Udělej to. A udělej to. Zajdi mi pro to. Potřebuju do obchodu. Pojď se mnou. A Mike to samozřejmě všechno přijímá se shovívavým úsměvem a jemným citovým vydíráním mířeným mým směrem. Kdybych měla trochu víc kuráže, oba bych je vyfackovala. Dám se zase do kroku. Předem si zoceluju nervy. Ještě pár minut a měla bych tam být.
Ale z nějakého důvodu ten lesík nekončí. Po chvíli si všimnu, že stromy se mění a jsou z nich šedivé buky. Zastavím se. Asi jsem zabloudila. Zmateně se rozhlédnu. Netušila jsem, že je tady taková část. Jdu tady už poněkolikáté, a nikdy jsem ji neobjevila. Zkouším zmapovat cestu, kterou jsem přišla. Ale vysoké smrky ani zem plnou jehličí nikde nevidím. To mi tak ještě chybělo. Už jenom čtvrť hodiny bylo moc, a teď jsem ještě zabloudila? Opravdu úžasné.
Nakonec dojdu k názoru, že zpátky sama nedojdu, takže vytáhnou mobil a začnu hledat Mikeovo číslo. Bydlel tady, tuhle část musí znát. Až o chvilku později si uvědomím, že nemám signál. Teatrálně zaklapnu mobil. Co na to říct. Skvěle. Můj úžasný den pokračuje. Otočím se čelem vzad a snažím se jít nazpátek. Jenže známý lesík nikde. Postupně si taky všímám odlišností. Všechno je tady v elegantní šedé. Rostliny různých barev se plazí po kmenech stromů, mezi kterými panuje neuvěřitelné ticho. Ani ptáček se neozve. Jen občas zafouká vítr. Připadám si jako v jiném světě. Zastavím se. Nemá smysl chodit dál. Nejspíš jdu úplně jiným směrem. Povzdechnu se. Znovu zkontroluju signál. Pořád nic. Podrážděně rozhodím rukama. Tohle se mi snad zdá. Nikde kolem mě nevidím nic známého. Nic, čeho bych se mohla zachytit. Jsem ztracená. Naprosto, úplně. Zhluboka se nadechnu. Potom se znova rozejdu. Někam časem dojít musím. Nic není nekonečné. Podívám se na oblohu. Slunce stojí vysoko. Zdá se, že je něco po poledni. Zamračím se. Že bych si špatně nastavila hodiny na mobilu? To není možné. I když možná jenom trpím nedostatkem spánku. Kdyby mi aspoň doktorka už předepsala ty prášky, co jsem chtěla. Zatímco jdu prapodivným lesem, v hlavě mi vyskakují všechny povinnosti, které musím ještě dneska a zítra udělat. Konečně se dostat k tchýni, vydržet několik hodin jejího blábolení o tom, jak špatná jsem manželka, i když je fakt, že po tom už mi asi bude všechno jedno. Doma musím vyprat a pověsit prádlo, vysát, a asi bych měla i vytřít. A zítra na osm do práce. Vlastně mám ještě Mikeovi udělat oběd. A zítra je pátek, což znamená velký nákup. Jsem zvědavá, jak to udělám bez auta, ale něco vymyslím. Protože jsem silná nezávislá žena. Jak říká Mike. Promnu si spánky. Dneska se zase nevyspím. Takže bych si měla koupit další korektor na kruhy pod očima.
V hlavě mi vyskakují další a další úkoly, na které nesmím zapomenout. Ne, takže tenhle týden se k té knížce od sestry zase nedostanu. A její dcera bude mít narozeniny. Kolik že to? Sedmnáct? Šestnáct? Musím se nějak nenápadně zeptat. Jak je to vůbec dlouho, co jsme spolu někde byly? Už pár let. Jako malé jsme hodně jezdily na koních. Bezděčně se usměju. To už je doba. Až budu mít čas, musím jí zavolat. Všimnu si, že mezi stromy přede mnou probleskuje mýtina. Trochu zrychlím a začnou mě bolet šlapky. Pitomé podpatky.
Dostanu se na volné prostranství a rozhlédnu se. Je to nevelká mýtinka, na jejíž jedné straně protéká říčka. Před ní stojí dřevěná lavička. A kolem průhledné říčky postává stádo koní. Když zůstanu vyjeveně stát, jeden obrovský bílý kůň, pravděpodobně hřebec, zvedne hlavu. Postupně to samé udělá celá skupinka asi deseti černých klisen a dvou šedých hříbat. Všichni nehybně stojí a hledí na mě. Na chvíli mám dojem, že ze mě nejsou nijak nadšení, ale na jemné zafrkání hřebce se začnou klisny zase pást. Samotný bílý kůň se ke mně volným krokem vydá. Nikdy jsem se koní nebála, ale k tomuhle mám opravdu respekt. Nejenže vypadá větší, než koně co znám, ale taky vyzařuje podivnou vznešenost. Skloní se ke mně a začne do mě drbat čumákem. Lechtá to. Pohladím ho na krku. "Ahoj chlapče." Zašeptám mu naprosto neoriginálně. Uvolním se. Necítím žádné nepřátelství. Spíše mírnou náklonnost a zvědavost. Potom se pomalu otočí a vrátí se ke stádu, přičemž se na mě několikrát otočí. Opatrně ho následuju k říčce, kde si vedle stáda kleknu do trávy, tak, abych si neušpinila silonky, a podívám se na sebe do vody. Je neuvěřitelně čistá. Můžu vidět každý kamínek, který je na dně. Nakloním se ještě více, protože mám dojem, že jsem zahlédla rybu.
Tak tak udržuju balanc na kamenech u břehu, když mě někdo jemně postrčí. S výjekem přepadnu dopředu a zřítím se do vody. Je to hlubší, než jsem čekala. Hádám, že ta voda zkresluje. Okamžitě se opřu o dno a postavím se. Stojím po pás ve studené vodě a mračím se na bílého hřebce, který se na mě rozpustile dívá ze břehu. Upravím si vlasy tak, abych přes ně viděla, protože můj drdol definitivně vezme za své, a snažím se vyškrábat zpátky na břeh. Stačí jeden nepatrný špatný pohyb, kdy se zapřu botou, a jeden podpatek povolí. Žuchnu na kolena. Silonky se roztrhnou. Už je mi všechno jedno. Po čtyřech vylezu na trávu a zhroutím se do sedu. Koně mě pobaveně sledují. Zkontroluju škody. Jeden podpatek zlomený, druhá bota brutálně odřená. Po silonkách se táhne velká díra. Sukně je špinavá. Jediné, co jakž-takž přežilo, je kabátek. Tak jako tak jsem celá mokrá a řasenku mám pravděpodobně všude po obličeji.
Potom si vzpomenu svůj mobil a rychle ho vytáhnu. Kupodivu funguje. Vlastně se nedivím. I kdyby ho přejel parní válec, neměl by ani škrábnutí. Je nezničitelný. Pomalu se postavím. V odraze zjistím, že vypadám jako groteskní postavička z nějaké tragické hry. Roztrhané a špinavé oblečení, rozbité boty, vlasy trčící do všech stran, kolem očí černé obtisky řasenky a vzhledem k tomu, že se mi smyl korektor, tak mi pod očima vyskočily tmavé kruhy. Přijde mi to směšné. Hodně. Začnu se smát. Dám si dlaň před pusu a vesele se chichotám. Koně začnou znepokojeně zvedat hlavy. Nakonec spustím ruku a jenom se tlemím na svůj smutný odraz. Přitom cítím, jak mě pomalu opouští stres. Protáhnu se. Rozepnu kabátek a položím ho na trávu. Sundám si boty a postavím je vedle. Potom si sednu ke břehu a dívám se do vody. Tchýně počká. Nejspíš tady bude ještě déle, než já. A stejně jsem ztracená. Pod hladinou se objeví drobné stříbrné rybky. Míhají se ve vodě a háží odlesky. Koně po mojí levici pomalu vstoupí do říčky a pijí vodu. Hříbata pobíhají kolem. Sleduju je a přemýšlím, jak dlouho už tady tohle místo je. Že by to někomu patřilo? Doufám, že nejsem na cizím pozemku. Smočím nohy ve vodě a pomalu jimi máchám. Odpočívám. Uslyším ptáčky. První za celou dobu, co tady jsem. Zvláštní. Pak je i uvidím. Na stromech, co jsou poblíž, posedávají ve větvích, skoro splývají s šedými listy, a popěvují. Budu si je potom muset najít na internetu. Několik větších ptáčku přilétne blíže, na druhou stranu říčky a zvědavě si mě prohlíží. Oplácím jim pohled. Jaktože se nebojí? Překvapuje mě to. Ještě se mi nestalo, že by se mě nějaké divoké zvíře nebálo. Poskakují na kamíncích a štěbetají. Je to uklidňující. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem v nějakém parku. Prostě to potom najdu na mapách. Sesunu se na trávu a hnětu ji prsty. Natáhnu je a prohlédnu. Musím si udělat manikúru. Zívnu. Začnou se mi zavírat oči. Promnu je. Potom se nahnu nad vodu a začnu si oplachovat obličej. Ptáčci z druhé strany se na mě pořád zvědavě koukají.
Zvednu se a hledám nějaké místo, kde bych se mohla pěkně natáhnout. Stádo koní postává u řeky a už mi nevěnuje žádnou pozornost. Nakonec si lehnu na záda do trávy vedle svých rozložených věcí. Složím si ruce pod hlavu a hledím na modrou oblohu. Slunce pomalu klesá. Kolem něj jsou bělavé mráčky. Zamračím se a vytáhnu mobil. Hodiny hlásají, že je pět hodin odpoledne. Jenže slunce mi říká, že je po poledni. To je zvláštní. Myslela jsem, že čas umím číst celkem dobře. Asi ne. Mhouřím oči a naprosto se uvolním. Takový klid. Žádná auta, zvuk tramvají, nic. Začichám. Necítím ani smog. Pomalu zavírám oči. Slunce mě hřeje. Stejně neusnu. Nikdy nespím přes den.
Pomalu otevřu oči. Na tvářích mě lechtá tráva. Ležím na boku. Připadám si jako praštěná pytlem. Mžourám a rozhlížím se. Stádo koní je pryč. Slunce se pomalu blíží k obzoru. Jsem hrozně zpomalená. Já jsem… spala? Páni. Byla jsem schopná usnout ve dne. Byla jsem schopná usnout. Stačilo se jenom uvolnit. Tohle místo je podivně uklidňující. Postavím se. Trochu zavrávorám. Podívám se na mobil. Pět hodin odpoledne. Zůstanu zírat na mobil. Takže jsem nespala? Ne. Slunce se pohnulo. Takže se mi jenom seknul mobil. Hádám, že voda na něj měla přece jenom nějaký účinek. Protáhnu se a pokusím probrat. Moc mi to nejde. Tak. Ale teď už opravdu musím domů. Prázdniny skončily. Škoda.
Zvednu se a zamířím do lesa. Všimnu si stop kopyt, takže tudy nejspíš prošli koně. Pomalu jdu po trávě a proplétám se mezi stromy. Mýtina mi zmizí z očí. Jdu rovně a už se neohlížím. Snad někam dojdu. Začnu šlapat na jehličí. Mezi buky se začnou objevovat srnky. Až teď si uvědomím, že nemám boty. Ne že by mi k něčemu byly, ale teď jsem bosá. A bez kabátku. A bez korektoru. Do háje. Otočím se, napůl rozhodnutá, že se vrátím. Ten kabátek byl v pořádku. Ale buky nikde. Všude, kam se podívám, jsou jen vysoké smrky. Nic víc. Ani stopy po šedivé trávě, stromech a zvláštních květinách. Koních. Podívám se na mobil. Už mám zase signál. Pět hodin a šest minut. Takže se nesekl? Další příklad toho, že já a technika se nemáme rády. Je to zákon přírody. Pokračuju v cestě k tchýni. Zlomyslně se usměju při pomyšlení, co mi na tohle řekne. Vidím před sebou její pohoršený výraz. Dělá mi to radost. Začne mi zvonit mobil. Zmateně přijmu hovor. "Mikeu?"Oslovím ho. "Zlato, kde jsi? Mamka mi už několikrát volala, že už jsi tam měla být. Stalo se něco?" Ptá se ustaraně. "Už jdu. Zabloudila jsem. Kolik je hodin prosím tě? Nějak se mi rozbil mobil." Poprosím ho. "Je čtvrt na šest. Šla jsi přes les? Jak jsi tam mohla zabloudit? No, hlavně už dojdi. Zatím zlato." Rozloučí se a vypne mi to. Pomalu schovám mobil do kapsy. Čtvrt na šest? Mračím se na jehličí. Cože? Tohle nedává smysl. Promnu si spánky. Potom se rozejdu na sídliště. Protáhnu si prsty. Dnešek nedává smysl. Je to hrozný den. Ale to je jedno. Poskočím si jako malá a usměju se sama pro sebe.
Přišel čas nandat to tchýni.

Poslední krásný den

4. září 2016 v 0:13 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Odfrknu si, když začnu stoupat do kopce. Vlasy se mi uvolní z copku a spadnou na ramena. Nedbale je stáhnu zpátky. Popadané listí mi křupe pod nohama a záludně pod sebou schovává kamení. Zapackám, ale stihnu znovu získat rovnováhu. Koruny stromů šumí ve studeném větříku a mě dochází, že jsem se měla lépe obléct.
Na vrcholku se zastavím a zhluboka se nadechnu. Rozhlédnu se. Stezka, po které jsem přišla, je zarostlá a prakticky neviditelná. Jediný člověk, kdo po ní za posledních pár let šel, jsem já. Skoro každý den. Nikdo jiný nemá žádný důvod tady jít. Les je nebezpečný. Není naším královstvím, ale územím lesních lidí. A nemáme s nimi ty nejpřátelštější vztahy.
Vydám se dál. Obejdu několik set let staré stromy a přejedu prsty po kůře. Tohle mi bude chybět. Zahlédnu třpyt hladiny jezera. Zpomalím krok. Koneckonců, jdu tudy naposledy, musím si to užít. Zelené rostliny mě šlehají do lýtek, ale to mi nevadí. Dneska mi nic nevadí. Dneska, je totiž krásný den. Slunce sice nesvítí a je zamračeno, ale ocelové mraky jsou krásné, větřík je studený, ale osvěžující, stromy potřásají nádherně barevnými korunami. Po větvích pobíhají veverky a jiné potvůrky.
Jak nádherný musí být les o něco dále. Vždycky jsem byla jenom na okraji, to je víceméně neutrální území. Brzy už nebude ani to. Nebude žádná zem nikoho. Budou jen vítězové, a poražení.
U jezera spatřím obrys postavy. Nejsem si jistá, jestli jsem za to ráda. Nesnáším loučení. Scházím z kopečku a na tváři se mi rozlije úsměv, když se ke mně postava obrátí. Ještě pár kroků, než k němu dojdu, obejmu kolem krku a políbím. Žádný pozdrav, ani slovo. Posadíme se na trávu a hledíme na jezero. Odráží se v něm okolní stromy a tmavé siluety ptáků. V hlavě mi vytane vzpomínka na nedávné koupání. Bohužel jezero není tak hluboké, jak se zdá.
"Budeš tam zítra?" Zeptá se mě po několika minutách mlčení. Přikývnu.
"Říkala jsi, že nejsi v armádě." Připomene mi s nuceným smíchem. Hořce se uchechtnu.
"A ty tam budeš?" Zeptám se na oplátku. "Budu." Připustí.
"Taky jsi říkal, že nebojuješ."
"Zdá se, že jsme oba lháři." Věnuje mi polovičatý úsměv. Rozesměju se. Samozřejmě, že jsme lhali. Je docela možné, že tohle je jedna z mála pravd, co jsme si řekli. A stejně tu spolu sedíme, jako bychom byli nejupřímnější lidé na světě.
"Nikdy mě nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít." Poznamená najednou. "Spíš jsem čekal, že se budeme pořád takhle hašteřit." Dodá. Hašteřením myslel větší i menší boje, které se odehrávaly na okraji lesa. Někdy končily tak, jindy onak. Záleželo na tom, jestli jsme tam měli naši bojovnici. Asi myslel na to samé, protože se na mě opatrně podíval.
"Předpokládám, že tam bude bojovat i ta vaše maskovaná válečnice."
"Přirozeně." Pokývnu hlavou. Povzdechne si. Žduchnu do něj ramenem. "Neřešme to. Nezáleží na tom." Věnuju mu povzbudivý úsměv. "Jeden z nás pravděpodobně umře." Pozvedne obočí.
"Pravděpodobně." Souhlasím. A když ne, stane se otrokem toho druhého. Anebo umřeme oba dva. Kdo ví, jak to nakonec dopadne. Ne, že by na tom záleželo. Už to nebude jako dřív.
Slunce se blíží k lesu. Máme asi ještě půl hodiny. Položím mu hlavu na rameno.
"Připadám si jako hlupák." Hlesne najednou. "Taky se tak chováš." Uznám na oko.
Zatahá mě za pramen vlasů. "Připadám si jako hlupák, protože jsme tohle vůbec začali."
Zamračím se a podívám se na něj. "Lituješ toho?" Zeptám se trochu uraženě. Rozesměje se. "Samozřejmě, že ne. Jen to bylo hloupé. Bylo jasné, že to jednou skončí. Ať tak, nebo tak."
Zase si odložím hlavu na jeho rameno. Má pravdu. Tady u jezera jsme žili podivný sen, předstírali jsme, že okolní svět neexistuje. Bylo to pěkné. A hloupé. Protože realita nikdy nezmizí. Zešedne, skryje se, ale vždycky se vrátí. Jediné, co nám zůstane, budou vzpomínky, které pomalu vyblednou.
Vzpomínky. "Pojďme se vykoupat." Navrhnu a rychle se postavím. Překvapeně zamrká. "Teď? Je skoro noc. Za chvíli se musíme rozejít." Připomene mi nechápavě. "Tak se zpozdíme." Vyhrknu. Začnu si svlékat oblečení. Když jsem skoro nahá, natáhnu k němu ruku jako pozvání. Ještě chvíli váhá, ale nakonec ji přijme, zvedne se na nohy a popadne mě do náručí.
"Hej, nech toho, pusť mě!" Rozkřiknu se se smíchem, zatímco se rozběhne přímo do jezera. Hodí mě do vody, svleče se a vrhne se za mnou. Voda je ledová, ale to nevadí. Protože dneska je krásný den. Poslední ze všech.

Stojím u stolu a poslouchám postaršího velitele, jak rozdává rozkazy jednotlivým vojákům. Bubnuju prsty o dřevo. Očima propátrávám místnost, občas se zastavím na obrazech znázorňující různé významné bojovníky. Mladí, staří, muži, ženy. Na jednom z nich je dívka se světle hnědými vlasy, v kroužkové zbroji, vyrobené přesně pro ni. Přes oči má úzkou, kovovou masku. Nepotřebuje žádné jiné krytí. Je naše nejlepší. Naše maskovaná bojovnice.
Velitel se obrátí na mě. Známe se už hodně dlouho. Prakticky od mala. Dokonce ví o mých lesních vycházkách.
"Samozřejmě budeme potřebovat bojovnici." Řekne mi vážně. Přikývnu. "Zařídím to."
Usměje se na mě a otočí se čelem k ostatním přítomným. Odkašle si. "Na zítřejším dni záleží všechno. Jak praví dohoda i nepsané pravidlo, vítěz bere vše. Když vyhrajeme, les i jeho okolí je naše. Už nebudou žádná přepadení, žádné boje. Když prohrajeme, zemřeme. A naše město zmizí. Proto, zítra oslavíme vítězství." Není to bůh ví jaký proslov, ale všichni souhlasně zamručí. Zhasínají se svíce a já vyjdu z místnosti. Protáhnu se. Bojujeme s lesem už několik desítek let. Není to boj o to, kdo je zlý, nebo dobrý. Je to jednoduchá válka mezi dvěma národy, které se nedokážou dohodnout na míru, ale jedině na poslední bitvě. A tam každý bojuje za svůj lid. I já.

Obloha je šedá stejně jako předchozí den. Ale tenhle den není krásný. Kdepak. Je odporný, až se mi z něj chce zvracet.
Sedím na koni, vedle mě je velitel, za mnou pár tisíc vojáků. U lesa stojí seřazení naši nepřátelé. Nepřátelé. Jak pochybné slovo. Zavane ledový vítr, a oproti včerejšku se zdá vlezlý a nepříjemný. Otřepu se.
Velitel na mě kývne. Povzdechnu si. Na dnešku nezáleží. Svážu vlasy do copku. Popotáhnu dýku. Do očí stáhnu masku.
Poslední krásný den skončil, a na ničem už nezáleží.

U jezera (2)

3. září 2016 v 18:56 Šeravé údolí
Cesta do kopce mě zcela vyčerpá. Na vrcholku se předkloním, opřu se o stehna a ztěžka dýchám, jako starý pes. Dívenka vedle mě není ani trochu zadýchaná. Jenom postává bokem a čeká, až zase budu moct fungovat jako člověk. Nakonec se postavím rovně a rozhlédnu se. Kolem mě je několik stromů, stejných jako v lese pod námi a svými korunami kryjí velký bílý dům. Je to přízemní zděný domek, s jedním obrovským oknem přes celou zeď. Je otevřené a na parapetu stojí květináče s květinami. Zdá se mi, že rozpoznám několik orchidejí, které má máma doma. Před domem rozpoznám stejné květiny, jako rostly v oné… jak to říkala? Božské zahradě? Asi. Otočím se na druhou stranu. Vykulím oči.
Přede mnou je neuvěřitelný výhled. Vidím odsud obrovské jezero, jako velkou louži rozlitého stříbra, kolem něj se vlní pásy šedivého lesa a občas v něm zahlédnu nějakou mýtinku. Za několika kopci začíná zapadat slunce. Za chvíli bude tma. Dívka mezitím zmizela do domu a zase se objevila, nesoucí hnědou huňatou deku. Posadí se na dřevěnou lavičku před domem a poklepe na místo vedle sebe. Poslušně si na něj sednu. Přehodí mi deku přes ramena. Zabalím se do ní. Hned je mi tepleji.
Vyčkávavě se na ni podívám. "Jak se jmenuješ?" Zeptá se mě. "Viki." Odpovím netrpělivě. Spokojeně přikývne. "Já jsem čarodějka." Představí se mi. Povytáhnu obočí. Ale po dnešku je tohle asi to nejméně udivující. Otočí se ke mně čelem, dá nohy na lavičku a obejme si kolena. Zkoumá mě pohledem. Chvíli je ticho, kdy se cítím jako na trní. Nakonec to nevydržím. "Co je tohle za místo?" Zeptám se. Pousměje se. "Říkalo se tomu Šeravé údolí. Ale to už je dlouho. Je to místo, které je mezi časy a světy." Objasní mi to. "Aaaaha." Hlesnu suše. Rozesměje se. "Nevadí, že nerozumíš. Prostě a jednoduše, nedojdeš tady po… jak to jen je… turistické stezce? Myslím, že ano…" Tázavě se na mě podívá. Zmateně přikývnu. "Musíš se tady dostat… náhodou. Tak jako ty. A stejně můžeš i odejít." Povzdechnu si. Kdyby mi tohle začala vyprávět v centru města, asi bych se rychle vypařila a označila ji za člověka s hodně bujnou fantasií. Ale teď nemám jediný důvod jí nevěřit. Je to bláznivé, ale je to tak.
"Takže tady nejsou jiní lidé, než ty?" Zeptám se opatrně. Zavrtí hlavou. "Občas se tady někdo dostane, ale vždycky zase odejdou." Vysvětlí trochu posmutněle. "A proč tady teda zůstáváš?" Zeptám se nechápavě. Trochu se zamračí. Doufám, že jsem nepřestřelila. "Líbí se mi tady." Řekne nakonec, ale zdá se to přehnaně veselé. "A navíc, nejsem nijak osamělá. Mám tady přátele, a občas, jak jsem řekla, tady někdo zabloudí, jako ty." Dodá statečně. Zatvářím se trochu mimo. "Říkala jsi, že tady jiní lidé nejsou." Upozorním ji. Při tom si dám ruku z boku před hlavu, protože mi začne svítit do očí. Koutkem oka zahlédnu, jak se ohnivé slunce odráží od hladiny jezera. "Taky nejsou. Ale jsou tady další inteligentní tvorové, kteří ve vašem světě nejsou." Řekne nadšeně. V mysli se mi vybaví stříbrný drak. "Třeba draci…?" Zeptám se nejistě. Přikývne. Pak se rozesměje. "Říkal mi, že tě potkal. Byl z tebe celkem vyplašený." Směje se. Na chvíli zvažuju, že jí z té samoty přeskočilo. "Takže… ty jsi čarodějka. To znamená, že, ehm, kouzlíš?" Změním téma.
Široce se usměje. Potom šáhne dolů na zem a utrhne malou květinku. Je to jenom stonek, pravděpodobně příliš mladý, než aby na něm vyrostl květ. Drží ho mezi dvěma prsty a zaměří na něj pohled. V tu chvíli se stonek prodlouží, na konci vyroste pupen, který se postupně zvětšuje a nakonec rozkvete malým bílým kvítkem. Je to jako sledovat zrychlený dokumentární film. Beze slova na to hledím. "Páni." Vydechnu nakonec. Položí květinku zpátky na zem a ta znova zakoření. Všimnu si, že už se opravdu setmělo. Ale ani se to nezdá.
Svět jakoby ožil jiným životem. Jezero začne zářit. Zespoda. Pod hladinou se míhají barevné čáry a proplétají se mezi sebou. Předehnu se na lavičce a zírám. Pootevřu pusu. Čarodějka se mi začne smát. Před mýma očima se kolmo k jezeru spustí neonový pták. Na louce se rozsvítí spousta kvítí. Stejně tak i na stromech. Je noc, ale celý svět září. Žije. Čarodějka se znovu rozesměje. Podívám se na ni. Oči se jí lesknou a odrážejí okolní barvy. "Jsi legrační." Prozradí mi. Uchechtnu se. Opřu se o opěradlo a zakloním hlavu. Na nebi jsou hvězdy. Mezi nimi září obrovský měsíc. Nepoznám žádná souhvězdí. Najednou se ke mně dívka přisune. Trochu posmutněle se na mě podívá. "Chtěla bys jít domů?" Zeptá se mě potichu. Zarazím se. Panebože. Nad tím jsem vůbec nepřemýšlela. Rychle se postavím. Ztratím rovnováhu a trochu zavrávorám. "No jo. Musím jít domů." Uvědomím si. Postaví se naproti mě. Pomalu mi sesune deku z ramenou. Poskládá ji a položí na lavičku. Usměje se. Chytne mě za ruku. "Tak pojďme." Rozhodne s úsměvem a začne mě vést z kopce.
Za chvíli jsme na břehu. Hledím do vody, která se jen hemží barevnými tvory. Čarodějka postává vedle mě.
"Zpátky musíš stejnou cestou, jakou jsi přišla." Informuje mě. Rozhlédnu se. Není tu odkud skočit. Asi bude muset stačit, když se ponořím. Otočím se na mou průvodkyni. Zaváhám. "Můžu se někdy vrátit?" Zeptám se na chvíli. Pokrčí rameny. "To já nevím. Řekla bych, že to závisí na tobě. Nebo na náhodě." Odpoví tajemně. Potom se zachmuří. "Ale bylo by hezké, kdyby ses vrátila." Dodá. Přikývnu. Tak dobře. "No, díky. Za pomoc." Řeknu jí a nervózně se usměju. Pomalu se rozejdu do jezera. Voda je chladná. Otočím se a čarodějka mi zamává. Zamávám nazpátek.
Krok po kroku se nořím do jezera a za chvíli v něm stojím po pas. Kolem mě plavou zářící stvoření, občas se mi propletou mezi nohama a zase zmizí. Nalevo uvidím krčícího se draka, který mě ostýchavě pozoruje. Pobaveně zavrtím hlavou. Najednou už nedosáhnu na dno. Plavu dál, až jsem si jistá, že je pode mnou dostatečně velká hloubka. Chvilku jenom zmateně šlapu vodu, ale pak se zhluboka nadechnu a zamířím ke dnu. Mám zavřené oči, ale když ucítím, že už nemůžu níž, otevřu je. Kolem mě je temná stříbrná voda. Přede mnou se mihne jasně modrá ryba. Je neuvěřitelně dlouhá a v klidu by mohla nahradit žárovku. Pár sekund na mě jenom zírá, pak sebou mrskne a odplave pryč. Vedle mě prosvítí vodu další. Skoro se mi ani nechce domů, ale co se dá dělat. Musím se vrátit. Jen doufám, že to bude fungovat. Chvíli na to urputně myslím. Snad to tomu nějak pomůže. Přestanu levitovat uprostřed vody a začnu plavat k hladině. Voda kolem mě začne světlat. Stane se průzračně modrou. Nad hladinou uvidím slunce.
Zhluboka se nadechnu. Prudce se začnu rozhlížet. Potom se spokojeně usměju. Jsem zase doma. Ta pravá skála tam zase je, stejně jako jehličnatý les. Ze břehu uslyším hlasitý smích. Otočím se tím směrem. Mí přátelé se o něčem baví. Zřejmě od chvíle, kdy jsem se ponořila, neuběhl žádný čas. Začnu plavat směrem k nim. Unaveně vyjdu po břehu. "Teda, Viki, to jsem nečekal. Dobrá práce!" Přiřítí se ke mně Dan a natáhne ruku, abychom si mohli plácnout. Nechápavě se na něj podívám. "Cože?" Jsem zmatená. Rozhodí rukama. "No skočilas to, ne? Bylo to super. I když, musím říct, když ses nevynořovala, trochu jsi nás vyděsila." Vysvětlí. Docvakne mi to. Ta sázka. "Jo. Jasně." Souhlasím jednoduše. Dojde ke mně Alice a Tomasem. "No, tak hádám, že mi nakonec nic nedlužíš." Poznamená smutně Tomas. Zazubím se. Uznale se na mě usměje. Alice si odfrkne. "Jdu se opalovat." Oznámí podrážděně a odkráčí. Protočím zorničky. Dan se zachechtá a hodí po Tomasovi blízko ležící balón. Zvrhne se to v bitku. Já je moc nevnímám. Otočím se zpátky k jezeru. Protáhnu prsty na nohou. Žádná bolest se neozve. Je to jako by se to nikdy nestalo. Jako by to byl jen výplod mého neokysličeného mozku. Projedu si vlasy rukou. Přitom se na ni podívám. Slabě pableskuje. Jako by byla posypaná stříbrným práškem. Kdepak. Usměju se. Skloním se k jezeru a naberu vodu do dlaní. Opláchnu si s ní obličej. A přitom si slavnostně slíbím, že osamělou čarodějku, a její kouzlený svět, ještě někdy navštívím.