U jezera (1)

29. srpna 2016 v 21:22 |  Šeravé údolí
Nechápu, že jsem se k tomu nechala přemluvit. Byla to hloupost. Vyděšeně zírám na temně modrý povrch jezera. Vlnky se klidně míhají a hází stříbrné odlesky. Vypadá to mírumilovně. Povzdechnu si. "No ták. Na co čekáš?" Ozve se ze zdola Dan. Protočím zorničky. "Dej mi chvilku." Okřiknu ho. Uslyším posměšný smích. "To jsi fakt tak zbabělá?" Zakřičí na mě Alice. "Co vím, ty jsi tady nevylezla vůbec, tak sklapni." Zavrčím na ni. Podívám se na ně dolů ze skály. Stojí tam, asi pět metrů pode mnou, a vesele se na mě tlemí. Nejspíš se dobře baví. Dvě holky, které neznám, si něco šuškají a šťastně se při tom chichotají. Tomas má založené ruce na prsou, mhouří oči do slunce a vyzývavě mě pozoruje. "Viki, jestli z toho chceš vycouvat, tak já to pochopím, vážně. Popravdě v to docela doufám, protože potřebuju peníze a ty dvě stovky se mi budou hodit." Poznamená povýšeně. Otočím se zpátky k jezeru. Nikdy jsem tu pitomou sázku neměla vzít. Samozřejmě jsem nemohla vědět, že je dostatečně šílený na to, aby snědl tři čili papričky. To byl podraz. Věděl, že nesnáším výšky, a tak pokud to neskočím, zaplatím mu dvě stovky. Když nad tím tak přemýšlím, měla bych si najít nové přátele. "Viktorie tak už něco dělej, buď slez, nebo to skoč, hlavně něco." Zavolá otráveně Alice. Normálně na mě nebývá tak jedovatá, vlastně se máme celkem rády, ale hádám, že její zamilovanost do Tomase je důležitější, než já. A když to neskočím, budu pro ni a pravděpodobně pro ně všechny ještě více méněcenná, než jsem teď.
Nejradši bych odsud teď hned zmizela. Vypařila se jako pára nad hrncem. A to mě dostatečně podráždí. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Potom se rozběhnu a skočím. Dolehnou ke mně výkřiky překvapení, a pak narazím do hladiny.
Voda se roztříští a zaštípe to na nohách. Neudržím se a otevřu oči. Kolem mě jenom modrá. Nic víc. Jak může být to jezero tak čisté? Dlouhé vlasy kolem mě povlávají. Vidím rozmazaně. Jsem tak fascinovaná vodou kolem mě, že si neuvědomím, že pomalu klesám ke dnu. Světlo postupně mizí. Další věc, která mi dojde, je to ticho. Nic tu neslyším. Vyděsím se. Zběsile zamrkám a nakonec zavřu oči. Začnu rychle plavat nahoru k hladině. Ještě předtím oči znovu otevřu. Skoro ztuhnu v pohybu, ale nedostatek vzduchu mi to nedovolí. Modrá voda zmizela. Kolem mě je tekuté stříbro. Konečně se vynořím nad hladinu a lapám po kyslíku. Jakmile se uklidním, rozhlédnu se. Nic nechápu. Šlapu vodu a snažím se zůstat na místě. Krajina kolem mě se změnila. Skála, ze které jsem skákala, je pryč. Prostě tu není. Zmizela. Stejně jako louka, na které jsme měli ručníky a košík s jídlem. Zelený les plný smrků se taky změnil. Místo nich vidím vysoké listnáče s šedivými korunami a dlouhými povlávajícími větvemi. Vypadají jako buky, ale nejsem si tím jistá. A voda, v níž plavu. Je stříbrná. Ona je vážně stříbrná. Nevidím se v ní. Ani nemá odraz. Zmateně na to všechno zírám. Kde to jsem? Možná, jsem příliš dlouho neměla kyslík, a nějak si to pohrálo s mým mozkem. Jo. To bude ono. Jenom doplavu na břeh. Tam se všechno vysvětlí. Začnu plavat a snažím se při tom potlačit paniku, která se mi tlačí do hlavy. Všechno je v pořádku. Nejsem daleko od břehu, a tak za chvíli šlápnu na první kameny na dně.
Vyjdu nahoru a postavím se na trávu. Rozhlédnu se. Ne. Definitivně jsem někde jinde. Kousek za mnou začíná les. Napravo si všimnu skály, ze které padá vodopád, ale je nemožné, aby to byla ta, ze které jsem skákala. Za prvé, tohle je spíš kopec, a za druhé z ní padá vodopád. A za třetí, jak si všimnu, stojí na ní bílý dům. Odsud vypadá maličký, ale vsadím, že je pěkně velký. Tam bych mohla někoho najít. Obejmu se pažemi. Začíná mi být trochu zima. Plavky nejsou ten nejlepší úbor na prohledávání neznámé krajiny. Prohnětu prsty trávu. Je zvláštně jemná. Lechtá to. A taky je šedá, se stříbrnými odlesky. Kde to jenom jsem?
Udělám jeden krok směrem ke kopci, když se zarazím. Najednou dostanu pocit, že mě někdo pozoruje. Po zádech mi přejede mráz. Pomalu se otočím. Přejíždím očima hladinu. Nakonec se zastavím na několika větších kamenech, které trčí nad vodu. Chvíli mi trvá, než rozeznám obrysy, a než to můj mozek přijme. Na tom kameni dřepí drak. Opravdový drak. Můžu rozeznat jeho šupiny, i když jsou úplně stejné barvy jako voda v jezeře. Hledí na mě světle modrýma očima. Občas mrkne. Jinak se vůbec nehýbe. Připomíná mi čínské draky. Je stejně podlouhlý a nemá křídla. A je to drak. Živý… drak. Potom se pohne. Zčeří hladinu svým ocasem, když ho vytáhne zpod vody a jednou nohou se přesune na další kámen. Nemůžu se pohnout. Jenom na něj zírám, a myslím, že mi povolila pusa. Cítím, jak se mi vlasy lepí na záda. Už mi je opravdu velká zima. Drak se posune zase o něco dopředu. Zdá se, že je ohledně mě stejně opatrný, jako já ohledně něj. V tu chvíli odněkud vzlétnout ptáci. Zvuk jejich křídel se rozlehne po jezeře. Na sekundu odlepím oči od draka a hledám původ toho rozruchu. Ke břehu kousek ode mě přišla smečka vlků.
Tím to pro mě skončilo. Zjistím, že i draka smečka zaujala, a tak se v náhlém návalu adrenalinu otočím a prchám pryč. Neohlížím se, jenom běžím do lesa. Doufám, že ho nenapadne mě sledovat. Bohužel, běh není má nejsilnější stránka, takže za chvilku cítím silné pálení v plicích. I tak se ale držím na nohou a snažím se ztratit mezi stromy. Asi minutu se mi to daří, ale pak o něco zakopnu. To něco je šikovně schované mezi trávou, a je to zatraceně tvrdé. Natáhnu se jak dlouhá tak široká a mám pocit, že mi asi upadnou prsty. Přitáhnu k sobě nohu, chytnu prsty do rukou, svírám je, a nadávám. Přitom se zběsile rozhlížím, jestli někoho zahlédnu. Díkybohu žádný drak. Ani vlci. Po chvilce si oddechnu a posadím se. Konečně se podívám, o co jsem zakopla. Vytřeštím oči. Vypadá to jako koleje. Tráva je skoro zarostla, ale na určitých místech ještě jdou vidět. Pomalu se postavím, a jakmile došlápnu na pravou nohu, zatnu zuby. Asi jsem si narazila prsty. Skvěle. Sleduju pohledem staré koleje. Míří hlouběji do lesa. Kolem nich se sklánějí šedivé koruny stromů, a mezi jejich kmeny rostou menší keře, ve kterých září tmavě růžové květy. Ještě nikdy jsem takové neviděla. Pomalu se rozejdu podél kolejí. Celý tenhle les je hrozně zvláštní. Zdá se, jako by mněl úplně jinou povahu, než les, co máme za domem. Tenhle je podivně tichý a klidný. Ovane mě větřík a způsobí, že se otřesu. Pak si vzpomenu na draka, který mě zaujatě pozoroval. Drak. Prostě drak. Nechápu to. Možná to byl jenom nějaký druh plaza, o kterém jsem neslyšela. To bude ono.
Už jdu podél kolejí nějakou dobu, když konečně dojdu ke svému cíli. Svěsím ramena a povzdechnu si. Přede mnou se zvedá kopec, ve kterém je tunel. Nebo aspoň tam vedl tunel. Teď je zazděný zarostlými červenými cihlami. Koleje končí přesně u zdi. Zmateně se rozhlížím. Co teď? Kudy dál? Nemám ponětí. Možná zpátky. I když, tam bych stejně netrefila. Les je všude stejný. Ještě chvíli se rozhlížím. Je tady takové ticho. Jediné, co ho trochu narušuje, je šumění korun ve větru.
Otřepu se. Tak dobře. Prudce se otočím doleva. Někam jít musím. Pomalu se zase rozejdu. Pečlivě se vyhýbám skrytým kamínkům v trávě a snažím si to všechno nějak porovnat v hlavě. Ty koleje vypadaly už opravdu hodně staře. Stejně jako ten tunel. Tak jako tak to znamená, že tady někdy byla civilizace. Třeba z toho udělali chráněnou krajinnou oblast, nebo tak něco. Nedivila bych se. Po nějaké době zaznamenám změnu. Les houstne a stromy se mění. Jsou vyšší, hustší a z některých visí liány. Z křovin se stalo zvláštní kapradí a kolem kmenů se ovijí fialové květiny. Neudržím se a k jedné přijdu blíž. Pečlivě si ji prohlížím. Fialovým stonkem tvoří na šedé kůře složité ornamenty a obrovský květ s otrhanými listy vystavuje na odiv do prostoru.
Nevěřícně zavrtím hlavou a pokračuju v cestě. To se stane vcelku složitou záležitostí, protože se musím prodírat kapradím a několikrát zakopnu o skrytý pařez, což mým naraženým prstům nijak nepomůže. Když už uvažuju nad rezignací, stromy přede mnou ustoupí. Objevím se na mýtině. Zničehonic. Jakoby se stromy rozhodly, že tady prostě růst nebudou. Musím říct, že s nimi soucítím. Tohle místo je děsivé. Uprostřed mýtiny stojí mramorová fontána. Aspoň to vypadá jako mramor. Nejsem si jistá. Ta fontána je kruhová, se zakulaceným okrajem a celkovým tvarem trochu jako džbánek. Po obvodu rozpoznám rytiny ryb. Od nejmenší po největší. Uprostřed fontány se zvedá zužující se sloup, z jehož hlavice na konci ze čtyř míst padá voda. Zurčí. Je to jediný zvuk, který tady zní. Na hlavici je stojí květináč, s květinami. Mají nádherné, rudé květy. Jsem jimi uchvácena. Překrásné. Září v okolní šedi. Kolem fontány jsou trávou zarostlé dlaždice. Po mýtině stojí sochy. Nebo jejich zbytky. Vypadá to trochu jako bývalé sochy torz žen. Některé leží v kusech na zemi, některé polorozpadlé stojí. Před fontánou stojí kamenná lavička. Napravo přede mnou je obrovský květináč, ve kterém rostou další květiny. Tentokrát modré. Ty samé zahlédnu ještě o kousek dál. Mám hrozný pocit, že bych tady neměla být. Udělám několik kroků dopředu a na hrudi se mi usadí kámen. Dojdu až k fontáně a nakloním se přes okraj. Voda je průzračná. Ucítím náhle nutkání a namočím do ní ruku. Chvíli si užívám, jak je příjemná, a pak to uslyším. Zvuk fléten. Prudce se otočím. Na kraji mýtiny stojí dáma v dlouhých, temně modrých šatech. Tmavě hnědé vlasy má spletené do vysokého, složitého účesu. Ale vyděsí mě její oči. Hledí do prázdna. Jako by byla slepá. Pomalu se rozejde. "Ehm, dobrý den." Pozdravím potichu roztřeseně. Žádná odpověď. Jakoby mě ani neslyšela. A pak uvidím další. Ve stříbrných šatech s krátkými, černými vlasy. A se stejně prázdným pohledem. Třeštím na ně oči. Postupně se začnou objevovat další a další dámy, některé s flétnami, a jen se procházejí po trávě, oči upnuté na nějaký neviditelný předmět. Krčím se u fontány a zírám na ně. Přímo přede mnou jedna sedí, i když vypadá dost jinak, než ostatní. Krátké šedivé vlasy, světlounce modré oči, a na rozdíl od ostatních má na sobě jen šedý šátek obvázaný přes hrudník a další přes pas tak, že vytváří podivné kraťasy. Taky vypadá mladší, možná stejně stará jako já. A nejděsivější je, že se zdá, že si mě prohlíží. Otřepu se.
Najednou, dámy začnou mizet. Flétny utichají, ženy průhlední a nakonec se rozplynou. Zase je tu ticho. Jen fontána zurčí dál. Ruka, kterou jsem namočila do vody, je suchá. Přejedu po ní. Až teď jsem si toho všimla, ale trochu třpytí se. Zvláštní. "Říkám tomuhle místu božská zahrada." Ozve se za mnou potichu. Překvapením vypísknu a rychle se otočím. Dívka na lavičce nezmizela. Pořád tam sedí a nevinně si mě prohlíží. "Možná by ale asi bylo lepší zahrada vzpomínek." Dodá po chvilce. Jenom na ni zmateně hledím. Usměje se. Potom se zvedne a postaví se přede mně. Je asi o deset centimetrů menší, než já. Zvednu ke mně hlavu. "Odkud jsi?" Zeptá se mě zvědavě. Nejsem schopná odpovědět. Mám pocit, že mi vybouchnul mozek. Rozesměje se. Ten zvuk mi připomene zurčení potůčku. "Tak dobře. Jak ses tady dostala?" Zeptá se mě přátelsky. Konečně se vzmůžu na slovo. "Skočila jsem do jezera." Odpovím dutě. Až teď si uvědomím, jak moc stupidně to zní. Ale ona o tom doopravdy přemýšlí. "Rozumím. A asi ses docela vyděsila, že?" Pokračuje v otázkách, ale jakoby mi vlastně napovídala. Chová se trochu jako moje máma, když se něčeho bojím. "Mírně." Připustím neochotně. Pomalu se začnu dávat dohromady. "A asi i dost mrzneš. Pojď, něco ti dám." Usměje se na mě a chytne mě za ruku. Má hrozně malé dlaně. Začne mě vést pryč. Očividně přesně ví, kam jdeme. Já nemám ponětí. "Kde to jsme?" začnu se vyptávat. "Řeknu ti to, až budeme doma. Tam bude lepší výhled." Houkne na mě. Procházíme lesem a za chvíli narazíme na koleje. Jdeme podél nich, až mi to dojde. Vracíme se k jezeru. V hlavě mi začne vyskakovat asi milión otázek. Doufám, že mi je všechny zodpoví. Objevíme se pod kopcem. Poznám ho. Je to ta vysoká skála, za které padá vodopád. Na vrcholku je dům. Podívám se na svou průvodkyni. Takže je to nejspíš její dům. Tam je nejspíš "doma".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama