Každé ráno

27. srpna 2016 v 1:33 |  Šeravé údolí
Někde daleko je les. Les se šedou trávou, šerou atmosférou, vysokými buky a štíhlými břízami, jejichž větve, dosahující až na zem, povlávají v chladivém větříku. V tom lese se zvedá skála, z níž padá vodopád, masa ledové vody tříštící se o kamení, aby se vzápětí uklidnila v malém jezírku. V tom lese je také plno zvířat. Zářivě bílý kůň, nádherný hřebec, který se starostlivě stará o své stádo černých klisen a šedých hříbat, zlatí lvi se svými stříbrnými lvicemi, obrovští ptáci zářící paletou živých barev a další tvorové skrývající se před světlem. Na té velké skále stojí dům. Velký bílý dům, s okny přes celou zeď a jedním velkým otevřeným prostorem, aby mělo světlo kudy proudit. Je zčásti zastíněný korunami stromů a tak je v něm vždycky příjemně. A v tom domě žije čarodějka. Čarodějka s krátkými šedými vlasy a velkýma, světle modrýma očima.

Každé ráno se jde projít, navštíví ztracené koleje, které se objevují a zase mizí, skrývající dávný a zapomenutý příběh vlaku, který tady kdysi jezdil. Čarodějka se projde po celé jejich délce, až dokud nezmizí v zazděném tunelu. Potom se vrátí k jezírku, kde se vykoupe ve stříbrné vodě, kterou stráží vodní drak. V barvě tekutého stříbra sedí přikrčený na břehu a číhá na růžové motýly. Čarodějka se vykoupe, její kůže dostane zářící nádech a potom otrhá zelená jablka, rostoucí na nízkých jabloních u břehu. V tu dobu se přichází napít k jezeru smečka obrobských šedých vlků, v čele s vůdcem se zlatýma očima. Kolem nich pobíhá drobná rezavá lištička, honící berušky a čmeláky na jemných bílých květech. S plnou náručí jablek čarodějka vystoupá zpátky ke svému domu a dá je do košíku. Na okně už sedí s rozespalým pohledem a na slunci zářící srstí velká mourovatá kočka. S měkkými tlapkami místo papučí líně seskočí, doběhne ke košíku a jedno jablko si ukradne, aby ho donesla svým malým huňatým koťatům ve křoví před domem. Když se nají jablek, čarodějka vezme svou konvici a vrátí se k jezeru, aby nabrala vodu. Potom před svým domem zalije květiny, ohnivé květy velikosti dvou lidských dlaní, květy té nejhlubší modři a se zlatými lístky a další druhy, dávno ztracené a zapomenuté, rostoucí jenom tady, v kolébce bezpečí. Na zalévání květin používá čarodějka vždycky a jenom vodu z jezera. Ke svým účelům má vodu ze studny. K odpoledni se vrátí do lesa, sbírá maliny a ostružiny, zatoulá se dál do částí, kde se les pomlau mění v džungli a sedne si božské zahrady, kde navždy zurčí fontána, po zemi jsou polámané sochy podivných tvarů a ve zdobených květináčích jsou ony ohnivé a půlnoční květy. A když namočí ruku do vody z fontány, tak dokud jí nesklouzne z kůže poslední kapka, vidí dámy v dlouhých rovných šatech, tak krásné se svými ztracenými pohledy, a žalostný zvuk fléten vhání čarodějce slzy do očí. Pláče pro ty osamělé bytosti, navždy zapomenuté ve své minulosti. Neví, jak vzniklo toto místo, jak se zde uchytily hloubavé vzpomínky, jako vybledlí duchové dávnýc věků. Když se začne stmívat, čarodějka se vrátí domů, sedne si k vodopádu a hledí na červenou oblohu. Po jejím pravém boku sedí ona mourovatá kočka, tiše předoucí a mhouřící oči do nastávajícího měsíčního svitu. Drak plavně vklouzne zpátky do jezera a nad hladinu mu vykukují pouze světlounce modré oči. Ke břehům přiklusá stádo koní, vedené bílým hřebcem. Z druhé strany se objeví zlatí lvi a stříbrné lvice, se vší tou kočičí elegancí se přkrčí k vodě a růžovým jazýčkem hltají chladivou vodu. V trávě se pomalu začínají rozsvěcovat modro-fialová světla, jak se noční květiny probouzejí k životu. Les ožívá novými barvami, zářícími, oblohou probleskují ptáci s neonovými krídly a barevné světlušky. Čarodějka se tomu usměje, zívne, vrátí se do domu a lehne si na měkkou postel, aby se zítra zase mohla probudit do slunečného rána.
Lidé zde měli vždy přístup. Tak dlouho sem chodili, užívali si krásu místa, ale časem chtěli příliš mnoho. Příliš mnoho jich přicházelo a tvorové se stávali plachými. Příroda přestávala být panenskou a lidem její krása zevšedněla. A tak, jednoho dne, kdy si lidé už úplně přestali vážit nádhery Šeravého údolí, provedla čarodějka kouzlo, které uzavřelo údolí do svého vlastního světa, skrytého před lidmi. To kouzlo ji stálo skoro všechny síly, její krásné zlaté vlasy zešedly a tmavě modré oči zesvětlely. Jen párkrát se někdo do tohoto zvláštního světa dostane. Ale je tam pořád. Se šedavou trávou, stromy se stříbrnými listy, velkou skálou, na které stojí velký bíly dům se spoustou oken. A v tom domě žije čarodějka, mladá dívka se šedými vlasy a světle modrýma očima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama