Malá noční rebelie

27. srpna 2016 v 0:40 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Rázuju si to po pokoji sem a tam. Tohle není fér. Ruce mám založené na prsou a vztekle dupu. Tohle tak moc není fér. Ozve se zaklepání. Nasupeně se otočím ke dveřím. "Nechci s tebou mluvit!" Zaječím na mámu. Kdo jiný by to byl. Povzdech. "Je to prostě moc pozdě. Vždyť to končí až o jedné." Snaží se mi domluvit a používá svůj "rozumný" tón. "Je víkend." Oznámím jí ledově. "Ale to neznamená, že budeš chodit takhle pozdě domů." Odmítne to rázně. Našpulím rty. "A navíc, už minule jsi přišla později, než si měla." Pokračuje podrážděně. Propaluju dveře pohledem. Nezúčastněně mi to oplácí. Počítám do deseti. Máma se odmlčí."Fajn." Odseknu. Ozve se další povzdech a kroky, jak schází po schodech dolů. Mrsknu sebou na postel a zabořím hlavu do polštáře. Je pravda, že minule jsem přišla pozdě. O hodinu. Ale to nebyla moje chyba. Nejel mi autobus. A taky jsem se schválně nedívala na mobil. Ale hlavně mi nejel autobus.
Odfrknu si do látky. Do toho kina jsem fakt moc chtěla. Kamarádka mi to rychle telefonovala před hodinou, že sehnala lístky. Je to krvák spojený s romancí, prostě to nejlepší, co může být. Ale ne. Já musím zůstat doma, protože moje drahá máti se rozhodla. Podívám se na telefon a odhodlávám se můj neúspěch kamarádce oznámit. Je devět hodin večer. Film začíná o půl jedenácté. Frustrovaně zabubnuju nohama o postel. Ozve se křupnutí, tak toho nechám, abych nepraskla rošt. Už se to jednou stalo. Já tam tak moc chci jít. No a co, že to končí tak pozdě? Je sobota, zítra nikam nevstávám. Chce mi máma dát zavyučenou? Fajn, tak ať mi dá zaracha až po dnešku. Zase se ve mně vzedme vztek. Prudce se vztyčím na posteli. Ne. Já na ten pitomý film půjdu, i kdyby mě to mělo dostat do pekla. Spěšně napíšu sms, že dojdu o něco později, ale film stihnu. Potom se posadím rovně na postel a začnu rozvíjet své mozkové závity. Máma mě nepustí. To nevadí. Pomůžu si sama. Co se týče samotného útěku, to není problém. Mám pokoj ve druhém patře, ale dolů z okna se dá bez větší námahy vyšplhat i sešplhat. Spíš, aby na mě nepřišla máma. Rebelie je jedna věc, ale mít zákaz na zbytek života druhá. Když nikdo na nic nepřijde, já uvidím film a máma se bude cítit dobře, jak skvěle jsem jí poslechla a jakou mateřskou péči mi zase prokázala. Široce se usměju. No, a když na to přijde, aspoň uvidím ten film a budu mít co vyprávět. Promnu si ruce.
Začnu si chystat oblečení a peníze, všechno schovám pod postel a naaranžuju polštáře a peřiny. Spokojeně se podívám na svoje dílo. Moc přesvědčivě to nevypadá, ale když se jen pootevřou dveře a bude tu jenom světlo z chodby…
Obleču si pyžamo a prohlédnu se v zrcadle. Projedu vlasy rukama, aby to vypadalo přesvědčivě. Chvilku kritizuju, ale pak se na to vykašlu a postavím se ke dveřím. Odkašlu si. Přimhouřím oči. Pak pomalu otevřu a sejdu po schodech dolů. Slyším televizi. Máma se dívá na svůj oblíbený seriál.
"Mami?" Zachraptím. Jsem na svoje herecké výkony pyšná. Už několikrát mě zachránily od špatné známky. Postavím se vedle gauče a zamžourám na ni. Nedůvěřivě si mě prohlíží. "Rozbolela mě hlava, vezmu si prášek a půjdu spát." Oznámím jí jednoduše. Trochu uberu na chraplavosti, ať jsem přesvědčivější. Máma se nadzvedne na pohovce, aby mi mohla položit ruku na čelo. I tak tomu moc nevěnuje pozornost, protože v seriálu se právě dvě postavy baví o svém vztahu.
"Nemáš teplotu." Řekne zamračeně. Přikývnu. "Jen mě trochu bolí tady vpravo, to je všechno. Takový ten tlak." Upřesním s mdlým úsměvem. Rychle odlétne očima na emočně vyčerpanou dvojici na obrazovce, pak zase ke mně. Usměje se.
"Tak to dobře zapij. Dobrou noc." Popřeje mi. Očividně je ráda, že je hádka za námi. Často mívám migrény, takže na mém brzkém odchodu do postele není nic zvláštního. Teda, překvapivě jich nemám tolik v období prázdnin, ale to už je něco jiného. Teplo mi pomáhá. "Dobrou mami." Popřeju nazpátek a cestou nahoru se stavím pro prášek proti bolesti a sklenici vody. Kouknu se na hodiny. Deset hodin večer. Perfektní. Rychle se převleču, namaluju a vypiju sklenici. Nazuju boty, ve kterých půjde slézt z okna, a pomalu se začnu soukat ven. Ústí do malé zahrádky, a hned vedle něj je dřevěný oblouk, po kterém se měly pnout okrasné rostliny. Máma ho koupila s tátou asi před šesti lety, pak se ukázalo, že všechny rostliny v mamčiném okolí nějak umírají. A když od nás táta před mými čtrnáctinami odešel, rozhodla se, že na truc se jí podaří tam ty kytky vypěstovat. Je to pět let a oblouk stále zůstává hrobečkem. Rychle po něm sešlapu a bezpečně se dostanu na zem. Polohlasem si sdělím několik pochvalných slov a plíživě se vydám k plotu. Občas vrhnu kradmý pohled k oknu a ujistím se, že máma stále sleduje jeden z posledních dílů té citové patlanice. Protáhnu se mezi šprušlemi plotu, otřepu speciálně vybranou košili a dám domovu adié. Rozutíkám se po chodníku a počítám, jestli mi zbude čas koupit popcorn a další nezbytné propriety. Kino je asi patnáct minut od domu, takže nejspíš jo. Kamarádka už na mě nervózně čeká ve vstupní hale. Vsadím se, že tady byla půl hodiny předem. "Konečně, co tě zdrželo?" Uvítá mě se širokým úsměvem. Chvíli oddechuju jako starý pes, pak se na ni zazubím. "Dostala jsem zákaz. Ale," vztyčím prst, "zdrhla jsem."
Nejdřív na mě zírá, ale pak mi oplatí zazubení. "Husté, ale nedostaneš ještě víc zákaz, až se o tom dozví?" Podívá se na mě pochybovačně. "Ale ona se o tom nedozví." Řeknu samolibě, zatímco kupujeme pití. "Moje máma je zalezlá v obýváku a nemůže odtrhnout oči od toho slaďáku, co sleduje." Dodám sebejistě.
Kamarádka na mě vrhne uznalý úsměv. Je mi jasné, že ona sama by nikdy takovou věc nepodnikla, ale umí ocenit dobře odvedenou rebelii. Nakrčí bradu, což znamená nejvyšší hodnocení. "Super. Bylo by na nic, kdyby ty lístky propadly."
Přikývnu a zamíříme do sálu. Spokojeně předložíme vstupenky a paní nám monotónně popřeje pěkný zážitek. Myslí už je nejspíš doma v posteli. Nebo s někým v posteli. Vyprsknu smíchy. Kamarádka se na mě podívá a já jí rychle sdělím svůj myšlenkový pochod. Chlípně se zasměje. Už jsme skoro v sále, a já se rozhlédnu po lidech, abych viděla, kolik nás tady asi bude. A pak mě přejede šok. Zastavím se na místě a uklouzne mi nepěkná nadávka. Kamarádka se na mě zamračeně podívá.
"Co se stalo?" Zeptá se nechápavě. Chytne mě za ruku a táhne mě dál.
"Moje. Máma." Zachraptím. Překvapeně vytřeští oči a začne se zběsile rozhlížet.
"Nedívej se tam, proboha." Okřiknu ji, ale sama se na tu ženu stejně znova podívám. Tmavě hnědé rovné vlasy pod ramena, oválná tvář, malý, trošku orlí nos, který jsem po ní zdědila. Do háje. I tak mi ale něco nesedí. To asi to oblečení. Je takové… více… no prostě je hezčí, než které nosí mamka. Že by si to nedávno koupila? Je pravda, že už jsem jí nějakou dobu neprohledávala šatník. A pak k té ženě-mojí mámě-přišel sympatický muž drže v ruce popcorn a colu, a políbil ji na rty. Teď jsem teprve oněměla. "Tvoje mamka má chlapa?" Zeptá se kamarádka nevěřícně. Zjistím, že civí stejným směrem. Zpomaleně zavrtím hlavou. To už se posadíme do vrchních křesel a sledujeme, kam se usadí dvojička. Asi dvě řady pod námi. V hlavě mi to šrotí. Proč by mi to máma neřekla? Copak to má být tajemství? My si neříkáme všechno? Rázem zapomenu na fakt, že jsem utekla bez dovolení z domova a vzplanu vztekem.
"Ona někoho má a nic mi neřekla." Zasyčím a propaluju je pohledem. Všimnu si, jak mamka usmívá. Je to jeden z jejích neupřímnějších úsměvů.
"Třeba se bojí, že by ses zlobila." Podotkne kamarádka potichu, protože v sále už se zhaslo a začaly hrát reklamy. Samozřejmě může mít pravdu, ale já jsem příliš navztekaná na to, aby měla pravdu. Založím si ruce na prsou a začnu si muže nepřátelsky měřit. Je celkem vysoký, vypadá poměrně sympaticky, ale jsme si jistá, že to je jen přetvářka. Má falešný úsměv. To vidím až odsud.
Film začal a hned je střílečka. Zatřepu hlavou, abych se tomu mohla věnovat, ale nepomáhá to. Neustále se mi v hlavě otáčí kolečka. Jak to mohla tak stihnout? Přece se dívala na seriál. I když, kdyby vyrazila tak o deset minut později než já… Moje mamka? Jí přece chystání vždycky tak trvá.
Kamarádka se na mě starostlivě dívá. Pokynu jí, aby přestala a užila si film. Stačí, že z něho nic nebudu mít já. Jen občas zavadím očima o nějakou krvavější scénku, jinak většinou hledím do prázdna. Film končí, a já si sotva pamatuju jména hlavních postav. Zvedneme se a vracíme zpátky, zatímco mi vypráví o fantastických scénách, které jsem ani nezaznamenala. Pravděpodobně chce nějak odvést mojí pozornost. Před kinem na ni čeká auto jejích rodičů. Otočí se ke mně a obejme mě.
"Snad se to nějak vyřeší. Pak mi zavolej." Rozloučí se soustrastně a nasedne do auta. Usměju se na ni a mávám, dokud nezmizí za rohem, pak mi poklesnou koutky a moje podrážděnost se vrátí. Strčím ruce do kapes od košile a zachmuřeně vyrazím domů. Už ani nespěchám. Moc se mi tam nechce.
Najednou uslyším známý hlas, a uvidím svoji mámu asi metr a půl přede mnou. Muž zrovna vyráží zpátky ke kinu. Mamka po mě přejede pohledem a ústa se jí otevřou do udiveného O. Zastavím se na místě a rychle přemýšlím, co mám dělat. Nakonec převládne vztek, který jsem si nastřádala v kině a bezmyšlenkovitě k ní rychle dojdu. Hodlám jejího překvapení náležitě využít."Proč jsi mi to jako neřekla?! Myslela jsem, že si říkáme všechno! Jak jsi mi to mohla udělat?!" Začnu po ní ječet první věty, co mě napadnou a pár lidí se na nás otočí. Celá se třesu, jak jsem naštvaná. Mamka se zdá zmatená. Jo tak ona mi tu bude ještě předstírat? Už už otevírám pusu, když se zarazím. Moment. Odkdy má máma znamínko na bradě? Pečlivě si prohlédnu její obličej. Není stejný. Vztek vystřídá neblahé tušení.
"Ahoj, já jsem Jenny. Ty jsi Danina dcera, viď?" Usměje se na mě nervózně. Zůstanu na ni zírat. Pak mi to docvakne. Dvojče. Mámino dvojče z druhé části kontinentu. Měla přijet v tomhle týdnu. Do háje.
Zpomaleně přijmu její nastavenou ruku. "A-ha. Já… pardon, mi to… nedošlo, omlouvám se… nechtěla jsem…" Blekotám a ztrapněním bych se nejradši propadla do země. Panebože. PANEBOŽE. To už se k nám vrátí její muž a podá jí nějaký svetr.
"Podívej, koho jsem tu potkala, to je moje neteř. Anet, mám pravdu?" Usměje se na mě povzbudivě. Nepříliš nadšeně jí úsměv oplatím. "No páni, ty jsi vyrostla, Jenny mi ukazovala tvoji fotku, na které ti bylo asi dvanáct." Rozhlaholí se muž vesele. Samozřejmě. To jsme se naposled viděly. Před pěti lety.
"Ráda vás… poznávám." Zmůžu se na pár slov. Popravdě už se vidím v žaláři, do kterého mě máma uvrhne, až se o tomhle dozví. A ona se to dozví.
"No, nechceš svézt? Jsme tu autem." Nabídne mi Jenny, když vidí, jak jsem mimo. Chvíli nad tím přemýšlím. Pak mi dojde, že na tom nezáleží. Umřu tak jako tak. Prázdně přikývnu. Stejně to je jedno. "Už se těším, až o tom povíme Daně. Ta se zasměje." Povídá Jenny vesele. Pomalu jdeme k autu a muž se na mě zvědavě podívá, když na to nic neřeknu, jen se víc zakyselím. "Máma ti dovolí takhle pozdě jít ven?" Zeptá se mě. Útrpně mu vrátím pohled. Rozesměje se a soucitně mě poplácá po rameni. Skvěle. Cesta trvá neuvěřitelně krátkou dobu. Asi tři minuty strávím modlením se ke všem svatým, které znám, a vymýšlením vhodných omluv. Nakonec staneme před dveřmi a Jenny zazvoní na zvonek. Chvíli to trvá, přičemž na mě muž povzbudivě mrkne. "Přimluvíme se za tebe." Slíbí mi šeptem.
Máma otevře dveře a široce se na ně usměje. Pak se trochu ošiju a ona si mě všimne. Oči jí potemní. "Anet?" Řekne ledově. "Ahoj mami." Pípnu nesměle. Sjede mě pohledem. "Co tady děláš." Není to ani otázka. "Spletla si mě v kině s tebou." Řekne za mě Jenny a rozzáří se. Máma vypadá jako vytesaná z mramoru, ale i tak jí zacukají koutky. "Jsi spát. Přijdu tě zkontrolovat." Rozkáže mi už zase mrazivě. Pokorně skloním hlavu a šourám se po schodech nahoru. Je mi jasné, že tohle si ještě vypiju.
Zezdola uslyším, jak Jenny začne něco vyprávět. Odevzdaně za sebou zavřu dveře a rychle naťukám esemesku. Tak to dopadlo, budu mít tak měsíc zaracha. Bylo to máminu dvojče. V tu chvíli uslyším ještě z prvního patra mámin hlas a smích.
"No to teda, bude mít tak dva měsíce zákaz na všechno."
Zaryju hlavu do polštáře. Perfektní. Znovu vytáhnu mobil a ještě něco přidám.
Tak nic. Dva měsíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama