Dům Hrůzy

27. srpna 2016 v 0:48 |  Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Helen nebyla nikdy kdo ví jak odvážná. Vlastně o ní celá její rodina věděla, že je tak trochu strašpytel. Nikdo z nich ale nevěděl, kde se to vzalo. Ona to věděla moc dobře. To ta jedna osudná noc před asi sedmi lety, kdy se vplížila za gauč do obýváku a dívala se na tajňačku s rodiči na horror. Na hordu duchů, démonů a nejrůznějších výtvorů z pekel nebyla její mysl devítiletého dítěte připravená, a tak jenom zírala a zírala. Při reklamě pak rychle utekla do postele, kde se uchýlila pod neohrozitelné bezpečí peřiny. Nikdy se rodičům nepřiznala, že jim tehdy tajně nakukovala přes rameno, a tak se teď jenom usmívá jejich vtípkům, zatímco v noci při cestě na toaletu rozsvěcuje všechna světla v domě.
Celá tahle její historie se jí teď promítá před očima, když stojí před svou noční můrou - Domem Hrůzy. Její kamarádi právě počítají peníze, jestli budou mít dost na vstupenky. Ona jenom třeští oči a snaží se najít jakoukoliv výmluvu. Zatím se jí vždycky podařilo nějak obejít vyvolávání duchů, používání spirituální tabulky a další takové pro ni nebezpečné aktivity, které její přátelé s oblibou zkoušeli. Ale tohle? Nervózně si kouše ret. Celá tahle pouť je pro děti. Takže i na tom domě nebude nic děsivého, že? Naprázdno polkne. Všechna strašidla tam budou z plastu, děsivé pazvuky půjdou z reproduktorů a falešný vítr z fénů. Zhluboka se nadechne. A navíc, když to nepodstoupí, budou se jí smát ještě víc. Stačí, že naletěla na ten pitomý fórek minulé léto. Při té vzpomínce se zamračí. Technicky vzato to ale nebylo fér, protože Martin byl v tom prostěradle za svíčkového osvětlení fakt děsivý.
"Helen? Ty máš dost na lístek?" Zavolají na ni. Odevzdaně přikývne a přispěje svýma čtyřiceti korunami. Dva kluci jdou lístek koupit a zbytek se začne dohadovat, jestli potom ještě stihnou velký řetízkáč.
"Bojíš se?" Přitočí se k ní Martin s připitomnělým úsměvem. Helen nasadí ten nejlhostejnější výraz, který má v zásobě.
"A čeho jako? Vždyť to bude tak pro pětileté." Pokrčí rameny.
"No já nevím. Třeba tam bude někdo v prostěradle." Odpoví zlomyslně. Helen se hraně rozesměje. Sakra, zásah. Martin do toho už díkybohu víc nevrtá, protože se vrátí dva vyslanci s lístky. Přijme ten svůj a povzdechne si. Tak je to tady, zaprodala duši ďáblu. Hledí na lístek jako na strůjce veškerého jejího utrpení a společně se skupinkou se vydá ke vstupu. Pán u dveří se netváří moc nadšeně, když si od skupinky šesti teenagerů vybírá lístky, ale i tak jim popřeje příjemnou zábavu a vpustí je dovnitř. Téměř okamžitě je zahalí tma a ticho. Na chvilku si Helen přeje, aby nešla až poslední, ale taky mohla být první. Zepředu slyší vzrušené povídání svojí kamarádky a trochu se pousměje. Vždyť má kolem sebe plno lidí, jak by se jí tady mohlo něco stát? Jak by se tady vůbec mohla bát?
Vzápětí se ozve zvuk těžkých kroků a objeví se slabé osvětlení, značící chodníček. Helen párkrát zamrká a rozezná před sebou Martinovo tričko. Zamkne se na něm pohledem. Pomalu se dají do pohybu a ona myslí jen na to, že se krůček po krůčku blíží k východu. Zvuk kroků zesílí a ona si uvědomí, že se to ozývá za ní. Odmítne se otočit. Je to reproduktor, jenom reproduktor. Kamarádi před ní se něčemu zasmějí. To jí trochu zvedne náladu. Přesně tak. O nic nejde. Pak někdo vyjekne strachy, ozve se strašidelných hluboký chechot a ona koutkem oka zahlédne, jak z jednoho výklenku vypadne kostra. Následuje výbuch smíchu, ke kterému se ráda přidá. Měla pravdu. Na tomhle nakonec není děsivého vůbec nic. Až na ty kroky. To uznává, ty byly trochu děsivé.
"Tak co, už se bojíš?" Otočí se k ní Martin s širokým úsměvem. Helen svraští obočí. Má štěstí, že v tom cítí legraci.
"No strašně, úplně mi puká srdce strachem." Odpoví ironicky, zatímco kolem nich poblikávají vitríny s falešnými mozky a lebkami. Pomalu se posouvají dál, kde si všimne temných, matných míst ve stěnách. Vypadá to skoro jako nějaká látka. Hmm. Že by se za ní schovával nějaký zaměstnanec a děsil návštěvníky? Uznale pokývne hlavou, ráda, že na to přišla sama. Teď už ji nevyděsí, až to přijde. Na chvilku zvažuje, že na to upozorní ostatní, ale pak se zlomyslně usměje. Jen ať se taky leknou. Ještě párkrát zepředu uslyší polekané výjeky, když na někoho vylétl plastový netopýr, nebo látkou obalená mumie, všechno následované výbuchy smíchu.
Pak se najednou vypnou světla. Na pár sekund se všichni ztiší. Helen zatají dech. Ale no tak. Je to všechno součástí prohlídky. Tak jako tak se zastihne, jak napíná uši a snaží se zachytit cokoliv podezřelého. Tma dokáže s lidmi udělat podivné věci. V naprostém kontrastu s tichem se ozve opravdu vyděšený výkřik její kamarádky, načež začnou všichni mohutně couvat. Ve tmě do sebe strkají a úplně zapomínají, že za nimi někdo stojí. A tak se stane, že chudák Helen nestihne uhnout, zapacká, ztratí rovnováhu a spadne přímo do něčeho měkkého, co ještě k tomu přepadne i na ni. Začne boj na život a na smrt. Zběsile mlátí končetinami, nic nevidí, jenom cítí, že ať se dostala do čehokoliv, nemůže z toho ven. Je do toho zcela zamotaná. Tep se jí zrychlí na maximum, panika stoupne do hlavy a vytlačí zdravý rozum. Ničemu nepomáhá, že před sebou slyší pomatené výkřiky ostatních. Konečně se jí podaří úplně ze sebe skopat svého útočníka a pod dlaněmi cítí udusanou hlínu. Zrychleně oddechuje a snaží se ve tmě něco rozeznat.
V tu chvíli se rozsvítí světla na stropě a osvětlí celou scenérii. Helen klečí na zemi ve výklenku mezi sochami vlkodlaka a nějakého monstra. Napravo od ní v uličce sedí naprosto zmatený Martin, který očividně taky spadl. Další dva stojí přimáčknutí k vitrínám a mžourají do náhlého světla. A ještě před nimi se objeví zdroj veškerého zmatku. Socha Drákuly s doširoka roztaženým pláštěm se zřítila na Heleninu kamarádku a ještě sebou přibrala jednoho dalšího. Ozvou se rychlé kroky a uličkou se k nim přižene jeden zaměstnanec. Chvilku na ně zírá, očividně se snaží ovládnout smích. Pak si odkašle. "Já se hrozně omlouvám, jste v pořádku?" Zvedá převráceného Drákulu ze zavalených a staví ho na místo. Pak jim pomáhá vstát. "Chtěl jsem ho zezadu jenom trochu poupravit, ale omylem jsem vypnul světla a pak ještě ztratil rovnováhu a celý se převrhnul, je mi to hrozně líto." Pokračuje, když se už všichni postaví na nohy. Helen se otočí, aby zjistila, kdo že to byl vlastně její protivník. Na zemi leží zmuchlaný, sametový závěs, který se jí nějak povedlo vytrhnout z tyče.
Ještě trochu oddechuje, když je muž zahanbeně vyvede ven a slíbí jim lístky na jinou atrakci zdarma, když si nepůjdou stěžovat vedoucímu. Blahosklonně přijmou jeho nabídku a pak se všichni rozštěbetají o jejich zážitku. Helenina kamarádka s živou gestikulací vypráví přesný popis Drákulova útoku, přičemž se Helen otřepe. Stát se tohle jí, asi tam na místě umře. Pak si vzpomene na svůj souboj se závěsem a rychle prozkoumá obličeje ostatních, jestli ji snad někdo neviděl. Když dojde k závěru, že byl její panický záchvat nespatřen, uklidní se. Potom se nad celou tou událostí dokonce pousměje. Teď na sluníčku mezi lidmi se jí celý ten zážitek zdá popravdě celkem vtipný. Martin jí věnuje zazubení. Skvěle, takže i její epizodka s prostěradlem teď už taky nebude tématem veselých historek.
Spokojeně se usměje a přidá ke konverzaci. Občas přejede pohledem strašidelný dům a pobaveně zavrtí hlavou. Opravdu se ho předtím bála? Pocítí nával odvahy. Možná, kdyby si dokonce pustila znova se správnými lidmi ten horor…
Tak se zdá, že výlet do Domu Hrůzy nakonec nebyl zas tak špatný nápad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama