Srpen 2016

Lidé v dešti

29. srpna 2016 v 21:56 Co mě tak napadá
Venku prší. Strhla se bouřka. Kapky bubnují o beton v monotónním šumění, jen občas se ozve ostřejší zvuk, kdy nějaká dopadne na parapet. Kap, kap. Okna jsou posetá milióny diamantů, zdá se to jako zvláštní mozaika.
V chodníku jsou prohlubně, do prohlubní se slévá voda a tvoří moře a oceány. Lampy svítí teplým, žlutým světlem a má to podobné účinky, jako oheň v krbu. Odráží se od kaluží jako od zrcadel a poukazují na veškerá zčeření vlnek.
Ulice jsou víceménně prázdné, jen pár osamělých duší spěchá za svými tajemnými cíly. Ten si drží nad hlavou černý, obyčejný deštník a upírá prázdný pohled kamsi před sebe, druhý křečovitě svírá kapuci a neůnavně spěchá, třetí to vzdal a teď zcela promoklý pobaveně vrtí hlavou. Jedna osůbka se nervózně zastaví před jezerem, které se rozlévá přes celou šíři chodníku, a rychle se rozhlíží. Nikde žádný suchý ostrůvek. Začne kaluž přeměřovat rentgenovým pohledem, hledá nejplytčí místo. Pak se laním skokem dostane do polovičního cíle, voda se rozšplíchne na všechny strany a začne neůprosně prosakovat plátěnými botami. Osůbka s podrážděným zasyčením odskočí na suchý chodník a pokračuje dál. Někdo jiný posmutněle pokukuje oknem ven, do nočního města. Přeje si, aby už zítra nepršelo, protože potom by nemohl jít na piknik. O pár domů dál se ozve škrábání na dveře. Majitel natažený na gauči s jídlem na klíně nastraží uši a doufá, že se mu to jenom zdálo. Nezdálo, potvrdí další zaškrábání. Protočí oči, po jednom odloží obložené chleby, které si nachystal, kečup a čaj na stůl a odevzdaně dojde ke dveřím. Otevře. Úplně zmoklá kočka to okomentuje zamňaučením, otře se mu o nohy, a zanechávajíc za sebou stopu mokrých tlapek vyrazí do obýváku. Majitel se vrátí tak akorát, aby viděl, jak mu tahá z chleba šunku a mizí s ní oknem zase ven.
A já sedím doma a když píšu o jídle dochází mi, že jsem si zase zapomněla nachystat večeři. A že mi rodiče zase nejspíš snědli všechny párky. Život je občas tak těžký.

U jezera (1)

29. srpna 2016 v 21:22 Šeravé údolí
Nechápu, že jsem se k tomu nechala přemluvit. Byla to hloupost. Vyděšeně zírám na temně modrý povrch jezera. Vlnky se klidně míhají a hází stříbrné odlesky. Vypadá to mírumilovně. Povzdechnu si. "No ták. Na co čekáš?" Ozve se ze zdola Dan. Protočím zorničky. "Dej mi chvilku." Okřiknu ho. Uslyším posměšný smích. "To jsi fakt tak zbabělá?" Zakřičí na mě Alice. "Co vím, ty jsi tady nevylezla vůbec, tak sklapni." Zavrčím na ni. Podívám se na ně dolů ze skály. Stojí tam, asi pět metrů pode mnou, a vesele se na mě tlemí. Nejspíš se dobře baví. Dvě holky, které neznám, si něco šuškají a šťastně se při tom chichotají. Tomas má založené ruce na prsou, mhouří oči do slunce a vyzývavě mě pozoruje. "Viki, jestli z toho chceš vycouvat, tak já to pochopím, vážně. Popravdě v to docela doufám, protože potřebuju peníze a ty dvě stovky se mi budou hodit." Poznamená povýšeně. Otočím se zpátky k jezeru. Nikdy jsem tu pitomou sázku neměla vzít. Samozřejmě jsem nemohla vědět, že je dostatečně šílený na to, aby snědl tři čili papričky. To byl podraz. Věděl, že nesnáším výšky, a tak pokud to neskočím, zaplatím mu dvě stovky. Když nad tím tak přemýšlím, měla bych si najít nové přátele. "Viktorie tak už něco dělej, buď slez, nebo to skoč, hlavně něco." Zavolá otráveně Alice. Normálně na mě nebývá tak jedovatá, vlastně se máme celkem rády, ale hádám, že její zamilovanost do Tomase je důležitější, než já. A když to neskočím, budu pro ni a pravděpodobně pro ně všechny ještě více méněcenná, než jsem teď.
Nejradši bych odsud teď hned zmizela. Vypařila se jako pára nad hrncem. A to mě dostatečně podráždí. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Potom se rozběhnu a skočím. Dolehnou ke mně výkřiky překvapení, a pak narazím do hladiny.
Voda se roztříští a zaštípe to na nohách. Neudržím se a otevřu oči. Kolem mě jenom modrá. Nic víc. Jak může být to jezero tak čisté? Dlouhé vlasy kolem mě povlávají. Vidím rozmazaně. Jsem tak fascinovaná vodou kolem mě, že si neuvědomím, že pomalu klesám ke dnu. Světlo postupně mizí. Další věc, která mi dojde, je to ticho. Nic tu neslyším. Vyděsím se. Zběsile zamrkám a nakonec zavřu oči. Začnu rychle plavat nahoru k hladině. Ještě předtím oči znovu otevřu. Skoro ztuhnu v pohybu, ale nedostatek vzduchu mi to nedovolí. Modrá voda zmizela. Kolem mě je tekuté stříbro. Konečně se vynořím nad hladinu a lapám po kyslíku. Jakmile se uklidním, rozhlédnu se. Nic nechápu. Šlapu vodu a snažím se zůstat na místě. Krajina kolem mě se změnila. Skála, ze které jsem skákala, je pryč. Prostě tu není. Zmizela. Stejně jako louka, na které jsme měli ručníky a košík s jídlem. Zelený les plný smrků se taky změnil. Místo nich vidím vysoké listnáče s šedivými korunami a dlouhými povlávajícími větvemi. Vypadají jako buky, ale nejsem si tím jistá. A voda, v níž plavu. Je stříbrná. Ona je vážně stříbrná. Nevidím se v ní. Ani nemá odraz. Zmateně na to všechno zírám. Kde to jsem? Možná, jsem příliš dlouho neměla kyslík, a nějak si to pohrálo s mým mozkem. Jo. To bude ono. Jenom doplavu na břeh. Tam se všechno vysvětlí. Začnu plavat a snažím se při tom potlačit paniku, která se mi tlačí do hlavy. Všechno je v pořádku. Nejsem daleko od břehu, a tak za chvíli šlápnu na první kameny na dně.
Vyjdu nahoru a postavím se na trávu. Rozhlédnu se. Ne. Definitivně jsem někde jinde. Kousek za mnou začíná les. Napravo si všimnu skály, ze které padá vodopád, ale je nemožné, aby to byla ta, ze které jsem skákala. Za prvé, tohle je spíš kopec, a za druhé z ní padá vodopád. A za třetí, jak si všimnu, stojí na ní bílý dům. Odsud vypadá maličký, ale vsadím, že je pěkně velký. Tam bych mohla někoho najít. Obejmu se pažemi. Začíná mi být trochu zima. Plavky nejsou ten nejlepší úbor na prohledávání neznámé krajiny. Prohnětu prsty trávu. Je zvláštně jemná. Lechtá to. A taky je šedá, se stříbrnými odlesky. Kde to jenom jsem?
Udělám jeden krok směrem ke kopci, když se zarazím. Najednou dostanu pocit, že mě někdo pozoruje. Po zádech mi přejede mráz. Pomalu se otočím. Přejíždím očima hladinu. Nakonec se zastavím na několika větších kamenech, které trčí nad vodu. Chvíli mi trvá, než rozeznám obrysy, a než to můj mozek přijme. Na tom kameni dřepí drak. Opravdový drak. Můžu rozeznat jeho šupiny, i když jsou úplně stejné barvy jako voda v jezeře. Hledí na mě světle modrýma očima. Občas mrkne. Jinak se vůbec nehýbe. Připomíná mi čínské draky. Je stejně podlouhlý a nemá křídla. A je to drak. Živý… drak. Potom se pohne. Zčeří hladinu svým ocasem, když ho vytáhne zpod vody a jednou nohou se přesune na další kámen. Nemůžu se pohnout. Jenom na něj zírám, a myslím, že mi povolila pusa. Cítím, jak se mi vlasy lepí na záda. Už mi je opravdu velká zima. Drak se posune zase o něco dopředu. Zdá se, že je ohledně mě stejně opatrný, jako já ohledně něj. V tu chvíli odněkud vzlétnout ptáci. Zvuk jejich křídel se rozlehne po jezeře. Na sekundu odlepím oči od draka a hledám původ toho rozruchu. Ke břehu kousek ode mě přišla smečka vlků.
Tím to pro mě skončilo. Zjistím, že i draka smečka zaujala, a tak se v náhlém návalu adrenalinu otočím a prchám pryč. Neohlížím se, jenom běžím do lesa. Doufám, že ho nenapadne mě sledovat. Bohužel, běh není má nejsilnější stránka, takže za chvilku cítím silné pálení v plicích. I tak se ale držím na nohou a snažím se ztratit mezi stromy. Asi minutu se mi to daří, ale pak o něco zakopnu. To něco je šikovně schované mezi trávou, a je to zatraceně tvrdé. Natáhnu se jak dlouhá tak široká a mám pocit, že mi asi upadnou prsty. Přitáhnu k sobě nohu, chytnu prsty do rukou, svírám je, a nadávám. Přitom se zběsile rozhlížím, jestli někoho zahlédnu. Díkybohu žádný drak. Ani vlci. Po chvilce si oddechnu a posadím se. Konečně se podívám, o co jsem zakopla. Vytřeštím oči. Vypadá to jako koleje. Tráva je skoro zarostla, ale na určitých místech ještě jdou vidět. Pomalu se postavím, a jakmile došlápnu na pravou nohu, zatnu zuby. Asi jsem si narazila prsty. Skvěle. Sleduju pohledem staré koleje. Míří hlouběji do lesa. Kolem nich se sklánějí šedivé koruny stromů, a mezi jejich kmeny rostou menší keře, ve kterých září tmavě růžové květy. Ještě nikdy jsem takové neviděla. Pomalu se rozejdu podél kolejí. Celý tenhle les je hrozně zvláštní. Zdá se, jako by mněl úplně jinou povahu, než les, co máme za domem. Tenhle je podivně tichý a klidný. Ovane mě větřík a způsobí, že se otřesu. Pak si vzpomenu na draka, který mě zaujatě pozoroval. Drak. Prostě drak. Nechápu to. Možná to byl jenom nějaký druh plaza, o kterém jsem neslyšela. To bude ono.
Už jdu podél kolejí nějakou dobu, když konečně dojdu ke svému cíli. Svěsím ramena a povzdechnu si. Přede mnou se zvedá kopec, ve kterém je tunel. Nebo aspoň tam vedl tunel. Teď je zazděný zarostlými červenými cihlami. Koleje končí přesně u zdi. Zmateně se rozhlížím. Co teď? Kudy dál? Nemám ponětí. Možná zpátky. I když, tam bych stejně netrefila. Les je všude stejný. Ještě chvíli se rozhlížím. Je tady takové ticho. Jediné, co ho trochu narušuje, je šumění korun ve větru.
Otřepu se. Tak dobře. Prudce se otočím doleva. Někam jít musím. Pomalu se zase rozejdu. Pečlivě se vyhýbám skrytým kamínkům v trávě a snažím si to všechno nějak porovnat v hlavě. Ty koleje vypadaly už opravdu hodně staře. Stejně jako ten tunel. Tak jako tak to znamená, že tady někdy byla civilizace. Třeba z toho udělali chráněnou krajinnou oblast, nebo tak něco. Nedivila bych se. Po nějaké době zaznamenám změnu. Les houstne a stromy se mění. Jsou vyšší, hustší a z některých visí liány. Z křovin se stalo zvláštní kapradí a kolem kmenů se ovijí fialové květiny. Neudržím se a k jedné přijdu blíž. Pečlivě si ji prohlížím. Fialovým stonkem tvoří na šedé kůře složité ornamenty a obrovský květ s otrhanými listy vystavuje na odiv do prostoru.
Nevěřícně zavrtím hlavou a pokračuju v cestě. To se stane vcelku složitou záležitostí, protože se musím prodírat kapradím a několikrát zakopnu o skrytý pařez, což mým naraženým prstům nijak nepomůže. Když už uvažuju nad rezignací, stromy přede mnou ustoupí. Objevím se na mýtině. Zničehonic. Jakoby se stromy rozhodly, že tady prostě růst nebudou. Musím říct, že s nimi soucítím. Tohle místo je děsivé. Uprostřed mýtiny stojí mramorová fontána. Aspoň to vypadá jako mramor. Nejsem si jistá. Ta fontána je kruhová, se zakulaceným okrajem a celkovým tvarem trochu jako džbánek. Po obvodu rozpoznám rytiny ryb. Od nejmenší po největší. Uprostřed fontány se zvedá zužující se sloup, z jehož hlavice na konci ze čtyř míst padá voda. Zurčí. Je to jediný zvuk, který tady zní. Na hlavici je stojí květináč, s květinami. Mají nádherné, rudé květy. Jsem jimi uchvácena. Překrásné. Září v okolní šedi. Kolem fontány jsou trávou zarostlé dlaždice. Po mýtině stojí sochy. Nebo jejich zbytky. Vypadá to trochu jako bývalé sochy torz žen. Některé leží v kusech na zemi, některé polorozpadlé stojí. Před fontánou stojí kamenná lavička. Napravo přede mnou je obrovský květináč, ve kterém rostou další květiny. Tentokrát modré. Ty samé zahlédnu ještě o kousek dál. Mám hrozný pocit, že bych tady neměla být. Udělám několik kroků dopředu a na hrudi se mi usadí kámen. Dojdu až k fontáně a nakloním se přes okraj. Voda je průzračná. Ucítím náhle nutkání a namočím do ní ruku. Chvíli si užívám, jak je příjemná, a pak to uslyším. Zvuk fléten. Prudce se otočím. Na kraji mýtiny stojí dáma v dlouhých, temně modrých šatech. Tmavě hnědé vlasy má spletené do vysokého, složitého účesu. Ale vyděsí mě její oči. Hledí do prázdna. Jako by byla slepá. Pomalu se rozejde. "Ehm, dobrý den." Pozdravím potichu roztřeseně. Žádná odpověď. Jakoby mě ani neslyšela. A pak uvidím další. Ve stříbrných šatech s krátkými, černými vlasy. A se stejně prázdným pohledem. Třeštím na ně oči. Postupně se začnou objevovat další a další dámy, některé s flétnami, a jen se procházejí po trávě, oči upnuté na nějaký neviditelný předmět. Krčím se u fontány a zírám na ně. Přímo přede mnou jedna sedí, i když vypadá dost jinak, než ostatní. Krátké šedivé vlasy, světlounce modré oči, a na rozdíl od ostatních má na sobě jen šedý šátek obvázaný přes hrudník a další přes pas tak, že vytváří podivné kraťasy. Taky vypadá mladší, možná stejně stará jako já. A nejděsivější je, že se zdá, že si mě prohlíží. Otřepu se.
Najednou, dámy začnou mizet. Flétny utichají, ženy průhlední a nakonec se rozplynou. Zase je tu ticho. Jen fontána zurčí dál. Ruka, kterou jsem namočila do vody, je suchá. Přejedu po ní. Až teď jsem si toho všimla, ale trochu třpytí se. Zvláštní. "Říkám tomuhle místu božská zahrada." Ozve se za mnou potichu. Překvapením vypísknu a rychle se otočím. Dívka na lavičce nezmizela. Pořád tam sedí a nevinně si mě prohlíží. "Možná by ale asi bylo lepší zahrada vzpomínek." Dodá po chvilce. Jenom na ni zmateně hledím. Usměje se. Potom se zvedne a postaví se přede mně. Je asi o deset centimetrů menší, než já. Zvednu ke mně hlavu. "Odkud jsi?" Zeptá se mě zvědavě. Nejsem schopná odpovědět. Mám pocit, že mi vybouchnul mozek. Rozesměje se. Ten zvuk mi připomene zurčení potůčku. "Tak dobře. Jak ses tady dostala?" Zeptá se mě přátelsky. Konečně se vzmůžu na slovo. "Skočila jsem do jezera." Odpovím dutě. Až teď si uvědomím, jak moc stupidně to zní. Ale ona o tom doopravdy přemýšlí. "Rozumím. A asi ses docela vyděsila, že?" Pokračuje v otázkách, ale jakoby mi vlastně napovídala. Chová se trochu jako moje máma, když se něčeho bojím. "Mírně." Připustím neochotně. Pomalu se začnu dávat dohromady. "A asi i dost mrzneš. Pojď, něco ti dám." Usměje se na mě a chytne mě za ruku. Má hrozně malé dlaně. Začne mě vést pryč. Očividně přesně ví, kam jdeme. Já nemám ponětí. "Kde to jsme?" začnu se vyptávat. "Řeknu ti to, až budeme doma. Tam bude lepší výhled." Houkne na mě. Procházíme lesem a za chvíli narazíme na koleje. Jdeme podél nich, až mi to dojde. Vracíme se k jezeru. V hlavě mi začne vyskakovat asi milión otázek. Doufám, že mi je všechny zodpoví. Objevíme se pod kopcem. Poznám ho. Je to ta vysoká skála, za které padá vodopád. Na vrcholku je dům. Podívám se na svou průvodkyni. Takže je to nejspíš její dům. Tam je nejspíš "doma".

Každé ráno

27. srpna 2016 v 1:33 Šeravé údolí
Někde daleko je les. Les se šedou trávou, šerou atmosférou, vysokými buky a štíhlými břízami, jejichž větve, dosahující až na zem, povlávají v chladivém větříku. V tom lese se zvedá skála, z níž padá vodopád, masa ledové vody tříštící se o kamení, aby se vzápětí uklidnila v malém jezírku. V tom lese je také plno zvířat. Zářivě bílý kůň, nádherný hřebec, který se starostlivě stará o své stádo černých klisen a šedých hříbat, zlatí lvi se svými stříbrnými lvicemi, obrovští ptáci zářící paletou živých barev a další tvorové skrývající se před světlem. Na té velké skále stojí dům. Velký bílý dům, s okny přes celou zeď a jedním velkým otevřeným prostorem, aby mělo světlo kudy proudit. Je zčásti zastíněný korunami stromů a tak je v něm vždycky příjemně. A v tom domě žije čarodějka. Čarodějka s krátkými šedými vlasy a velkýma, světle modrýma očima.

Každé ráno se jde projít, navštíví ztracené koleje, které se objevují a zase mizí, skrývající dávný a zapomenutý příběh vlaku, který tady kdysi jezdil. Čarodějka se projde po celé jejich délce, až dokud nezmizí v zazděném tunelu. Potom se vrátí k jezírku, kde se vykoupe ve stříbrné vodě, kterou stráží vodní drak. V barvě tekutého stříbra sedí přikrčený na břehu a číhá na růžové motýly. Čarodějka se vykoupe, její kůže dostane zářící nádech a potom otrhá zelená jablka, rostoucí na nízkých jabloních u břehu. V tu dobu se přichází napít k jezeru smečka obrobských šedých vlků, v čele s vůdcem se zlatýma očima. Kolem nich pobíhá drobná rezavá lištička, honící berušky a čmeláky na jemných bílých květech. S plnou náručí jablek čarodějka vystoupá zpátky ke svému domu a dá je do košíku. Na okně už sedí s rozespalým pohledem a na slunci zářící srstí velká mourovatá kočka. S měkkými tlapkami místo papučí líně seskočí, doběhne ke košíku a jedno jablko si ukradne, aby ho donesla svým malým huňatým koťatům ve křoví před domem. Když se nají jablek, čarodějka vezme svou konvici a vrátí se k jezeru, aby nabrala vodu. Potom před svým domem zalije květiny, ohnivé květy velikosti dvou lidských dlaní, květy té nejhlubší modři a se zlatými lístky a další druhy, dávno ztracené a zapomenuté, rostoucí jenom tady, v kolébce bezpečí. Na zalévání květin používá čarodějka vždycky a jenom vodu z jezera. Ke svým účelům má vodu ze studny. K odpoledni se vrátí do lesa, sbírá maliny a ostružiny, zatoulá se dál do částí, kde se les pomlau mění v džungli a sedne si božské zahrady, kde navždy zurčí fontána, po zemi jsou polámané sochy podivných tvarů a ve zdobených květináčích jsou ony ohnivé a půlnoční květy. A když namočí ruku do vody z fontány, tak dokud jí nesklouzne z kůže poslední kapka, vidí dámy v dlouhých rovných šatech, tak krásné se svými ztracenými pohledy, a žalostný zvuk fléten vhání čarodějce slzy do očí. Pláče pro ty osamělé bytosti, navždy zapomenuté ve své minulosti. Neví, jak vzniklo toto místo, jak se zde uchytily hloubavé vzpomínky, jako vybledlí duchové dávnýc věků. Když se začne stmívat, čarodějka se vrátí domů, sedne si k vodopádu a hledí na červenou oblohu. Po jejím pravém boku sedí ona mourovatá kočka, tiše předoucí a mhouřící oči do nastávajícího měsíčního svitu. Drak plavně vklouzne zpátky do jezera a nad hladinu mu vykukují pouze světlounce modré oči. Ke břehům přiklusá stádo koní, vedené bílým hřebcem. Z druhé strany se objeví zlatí lvi a stříbrné lvice, se vší tou kočičí elegancí se přkrčí k vodě a růžovým jazýčkem hltají chladivou vodu. V trávě se pomalu začínají rozsvěcovat modro-fialová světla, jak se noční květiny probouzejí k životu. Les ožívá novými barvami, zářícími, oblohou probleskují ptáci s neonovými krídly a barevné světlušky. Čarodějka se tomu usměje, zívne, vrátí se do domu a lehne si na měkkou postel, aby se zítra zase mohla probudit do slunečného rána.
Lidé zde měli vždy přístup. Tak dlouho sem chodili, užívali si krásu místa, ale časem chtěli příliš mnoho. Příliš mnoho jich přicházelo a tvorové se stávali plachými. Příroda přestávala být panenskou a lidem její krása zevšedněla. A tak, jednoho dne, kdy si lidé už úplně přestali vážit nádhery Šeravého údolí, provedla čarodějka kouzlo, které uzavřelo údolí do svého vlastního světa, skrytého před lidmi. To kouzlo ji stálo skoro všechny síly, její krásné zlaté vlasy zešedly a tmavě modré oči zesvětlely. Jen párkrát se někdo do tohoto zvláštního světa dostane. Ale je tam pořád. Se šedavou trávou, stromy se stříbrnými listy, velkou skálou, na které stojí velký bíly dům se spoustou oken. A v tom domě žije čarodějka, mladá dívka se šedými vlasy a světle modrýma očima.

Dům Hrůzy

27. srpna 2016 v 0:48 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Helen nebyla nikdy kdo ví jak odvážná. Vlastně o ní celá její rodina věděla, že je tak trochu strašpytel. Nikdo z nich ale nevěděl, kde se to vzalo. Ona to věděla moc dobře. To ta jedna osudná noc před asi sedmi lety, kdy se vplížila za gauč do obýváku a dívala se na tajňačku s rodiči na horror. Na hordu duchů, démonů a nejrůznějších výtvorů z pekel nebyla její mysl devítiletého dítěte připravená, a tak jenom zírala a zírala. Při reklamě pak rychle utekla do postele, kde se uchýlila pod neohrozitelné bezpečí peřiny. Nikdy se rodičům nepřiznala, že jim tehdy tajně nakukovala přes rameno, a tak se teď jenom usmívá jejich vtípkům, zatímco v noci při cestě na toaletu rozsvěcuje všechna světla v domě.
Celá tahle její historie se jí teď promítá před očima, když stojí před svou noční můrou - Domem Hrůzy. Její kamarádi právě počítají peníze, jestli budou mít dost na vstupenky. Ona jenom třeští oči a snaží se najít jakoukoliv výmluvu. Zatím se jí vždycky podařilo nějak obejít vyvolávání duchů, používání spirituální tabulky a další takové pro ni nebezpečné aktivity, které její přátelé s oblibou zkoušeli. Ale tohle? Nervózně si kouše ret. Celá tahle pouť je pro děti. Takže i na tom domě nebude nic děsivého, že? Naprázdno polkne. Všechna strašidla tam budou z plastu, děsivé pazvuky půjdou z reproduktorů a falešný vítr z fénů. Zhluboka se nadechne. A navíc, když to nepodstoupí, budou se jí smát ještě víc. Stačí, že naletěla na ten pitomý fórek minulé léto. Při té vzpomínce se zamračí. Technicky vzato to ale nebylo fér, protože Martin byl v tom prostěradle za svíčkového osvětlení fakt děsivý.
"Helen? Ty máš dost na lístek?" Zavolají na ni. Odevzdaně přikývne a přispěje svýma čtyřiceti korunami. Dva kluci jdou lístek koupit a zbytek se začne dohadovat, jestli potom ještě stihnou velký řetízkáč.
"Bojíš se?" Přitočí se k ní Martin s připitomnělým úsměvem. Helen nasadí ten nejlhostejnější výraz, který má v zásobě.
"A čeho jako? Vždyť to bude tak pro pětileté." Pokrčí rameny.
"No já nevím. Třeba tam bude někdo v prostěradle." Odpoví zlomyslně. Helen se hraně rozesměje. Sakra, zásah. Martin do toho už díkybohu víc nevrtá, protože se vrátí dva vyslanci s lístky. Přijme ten svůj a povzdechne si. Tak je to tady, zaprodala duši ďáblu. Hledí na lístek jako na strůjce veškerého jejího utrpení a společně se skupinkou se vydá ke vstupu. Pán u dveří se netváří moc nadšeně, když si od skupinky šesti teenagerů vybírá lístky, ale i tak jim popřeje příjemnou zábavu a vpustí je dovnitř. Téměř okamžitě je zahalí tma a ticho. Na chvilku si Helen přeje, aby nešla až poslední, ale taky mohla být první. Zepředu slyší vzrušené povídání svojí kamarádky a trochu se pousměje. Vždyť má kolem sebe plno lidí, jak by se jí tady mohlo něco stát? Jak by se tady vůbec mohla bát?
Vzápětí se ozve zvuk těžkých kroků a objeví se slabé osvětlení, značící chodníček. Helen párkrát zamrká a rozezná před sebou Martinovo tričko. Zamkne se na něm pohledem. Pomalu se dají do pohybu a ona myslí jen na to, že se krůček po krůčku blíží k východu. Zvuk kroků zesílí a ona si uvědomí, že se to ozývá za ní. Odmítne se otočit. Je to reproduktor, jenom reproduktor. Kamarádi před ní se něčemu zasmějí. To jí trochu zvedne náladu. Přesně tak. O nic nejde. Pak někdo vyjekne strachy, ozve se strašidelných hluboký chechot a ona koutkem oka zahlédne, jak z jednoho výklenku vypadne kostra. Následuje výbuch smíchu, ke kterému se ráda přidá. Měla pravdu. Na tomhle nakonec není děsivého vůbec nic. Až na ty kroky. To uznává, ty byly trochu děsivé.
"Tak co, už se bojíš?" Otočí se k ní Martin s širokým úsměvem. Helen svraští obočí. Má štěstí, že v tom cítí legraci.
"No strašně, úplně mi puká srdce strachem." Odpoví ironicky, zatímco kolem nich poblikávají vitríny s falešnými mozky a lebkami. Pomalu se posouvají dál, kde si všimne temných, matných míst ve stěnách. Vypadá to skoro jako nějaká látka. Hmm. Že by se za ní schovával nějaký zaměstnanec a děsil návštěvníky? Uznale pokývne hlavou, ráda, že na to přišla sama. Teď už ji nevyděsí, až to přijde. Na chvilku zvažuje, že na to upozorní ostatní, ale pak se zlomyslně usměje. Jen ať se taky leknou. Ještě párkrát zepředu uslyší polekané výjeky, když na někoho vylétl plastový netopýr, nebo látkou obalená mumie, všechno následované výbuchy smíchu.
Pak se najednou vypnou světla. Na pár sekund se všichni ztiší. Helen zatají dech. Ale no tak. Je to všechno součástí prohlídky. Tak jako tak se zastihne, jak napíná uši a snaží se zachytit cokoliv podezřelého. Tma dokáže s lidmi udělat podivné věci. V naprostém kontrastu s tichem se ozve opravdu vyděšený výkřik její kamarádky, načež začnou všichni mohutně couvat. Ve tmě do sebe strkají a úplně zapomínají, že za nimi někdo stojí. A tak se stane, že chudák Helen nestihne uhnout, zapacká, ztratí rovnováhu a spadne přímo do něčeho měkkého, co ještě k tomu přepadne i na ni. Začne boj na život a na smrt. Zběsile mlátí končetinami, nic nevidí, jenom cítí, že ať se dostala do čehokoliv, nemůže z toho ven. Je do toho zcela zamotaná. Tep se jí zrychlí na maximum, panika stoupne do hlavy a vytlačí zdravý rozum. Ničemu nepomáhá, že před sebou slyší pomatené výkřiky ostatních. Konečně se jí podaří úplně ze sebe skopat svého útočníka a pod dlaněmi cítí udusanou hlínu. Zrychleně oddechuje a snaží se ve tmě něco rozeznat.
V tu chvíli se rozsvítí světla na stropě a osvětlí celou scenérii. Helen klečí na zemi ve výklenku mezi sochami vlkodlaka a nějakého monstra. Napravo od ní v uličce sedí naprosto zmatený Martin, který očividně taky spadl. Další dva stojí přimáčknutí k vitrínám a mžourají do náhlého světla. A ještě před nimi se objeví zdroj veškerého zmatku. Socha Drákuly s doširoka roztaženým pláštěm se zřítila na Heleninu kamarádku a ještě sebou přibrala jednoho dalšího. Ozvou se rychlé kroky a uličkou se k nim přižene jeden zaměstnanec. Chvilku na ně zírá, očividně se snaží ovládnout smích. Pak si odkašle. "Já se hrozně omlouvám, jste v pořádku?" Zvedá převráceného Drákulu ze zavalených a staví ho na místo. Pak jim pomáhá vstát. "Chtěl jsem ho zezadu jenom trochu poupravit, ale omylem jsem vypnul světla a pak ještě ztratil rovnováhu a celý se převrhnul, je mi to hrozně líto." Pokračuje, když se už všichni postaví na nohy. Helen se otočí, aby zjistila, kdo že to byl vlastně její protivník. Na zemi leží zmuchlaný, sametový závěs, který se jí nějak povedlo vytrhnout z tyče.
Ještě trochu oddechuje, když je muž zahanbeně vyvede ven a slíbí jim lístky na jinou atrakci zdarma, když si nepůjdou stěžovat vedoucímu. Blahosklonně přijmou jeho nabídku a pak se všichni rozštěbetají o jejich zážitku. Helenina kamarádka s živou gestikulací vypráví přesný popis Drákulova útoku, přičemž se Helen otřepe. Stát se tohle jí, asi tam na místě umře. Pak si vzpomene na svůj souboj se závěsem a rychle prozkoumá obličeje ostatních, jestli ji snad někdo neviděl. Když dojde k závěru, že byl její panický záchvat nespatřen, uklidní se. Potom se nad celou tou událostí dokonce pousměje. Teď na sluníčku mezi lidmi se jí celý ten zážitek zdá popravdě celkem vtipný. Martin jí věnuje zazubení. Skvěle, takže i její epizodka s prostěradlem teď už taky nebude tématem veselých historek.
Spokojeně se usměje a přidá ke konverzaci. Občas přejede pohledem strašidelný dům a pobaveně zavrtí hlavou. Opravdu se ho předtím bála? Pocítí nával odvahy. Možná, kdyby si dokonce pustila znova se správnými lidmi ten horor…
Tak se zdá, že výlet do Domu Hrůzy nakonec nebyl zas tak špatný nápad.

Malá noční rebelie

27. srpna 2016 v 0:40 Příběhy, povídky a další podivné výtvory
Rázuju si to po pokoji sem a tam. Tohle není fér. Ruce mám založené na prsou a vztekle dupu. Tohle tak moc není fér. Ozve se zaklepání. Nasupeně se otočím ke dveřím. "Nechci s tebou mluvit!" Zaječím na mámu. Kdo jiný by to byl. Povzdech. "Je to prostě moc pozdě. Vždyť to končí až o jedné." Snaží se mi domluvit a používá svůj "rozumný" tón. "Je víkend." Oznámím jí ledově. "Ale to neznamená, že budeš chodit takhle pozdě domů." Odmítne to rázně. Našpulím rty. "A navíc, už minule jsi přišla později, než si měla." Pokračuje podrážděně. Propaluju dveře pohledem. Nezúčastněně mi to oplácí. Počítám do deseti. Máma se odmlčí."Fajn." Odseknu. Ozve se další povzdech a kroky, jak schází po schodech dolů. Mrsknu sebou na postel a zabořím hlavu do polštáře. Je pravda, že minule jsem přišla pozdě. O hodinu. Ale to nebyla moje chyba. Nejel mi autobus. A taky jsem se schválně nedívala na mobil. Ale hlavně mi nejel autobus.
Odfrknu si do látky. Do toho kina jsem fakt moc chtěla. Kamarádka mi to rychle telefonovala před hodinou, že sehnala lístky. Je to krvák spojený s romancí, prostě to nejlepší, co může být. Ale ne. Já musím zůstat doma, protože moje drahá máti se rozhodla. Podívám se na telefon a odhodlávám se můj neúspěch kamarádce oznámit. Je devět hodin večer. Film začíná o půl jedenácté. Frustrovaně zabubnuju nohama o postel. Ozve se křupnutí, tak toho nechám, abych nepraskla rošt. Už se to jednou stalo. Já tam tak moc chci jít. No a co, že to končí tak pozdě? Je sobota, zítra nikam nevstávám. Chce mi máma dát zavyučenou? Fajn, tak ať mi dá zaracha až po dnešku. Zase se ve mně vzedme vztek. Prudce se vztyčím na posteli. Ne. Já na ten pitomý film půjdu, i kdyby mě to mělo dostat do pekla. Spěšně napíšu sms, že dojdu o něco později, ale film stihnu. Potom se posadím rovně na postel a začnu rozvíjet své mozkové závity. Máma mě nepustí. To nevadí. Pomůžu si sama. Co se týče samotného útěku, to není problém. Mám pokoj ve druhém patře, ale dolů z okna se dá bez větší námahy vyšplhat i sešplhat. Spíš, aby na mě nepřišla máma. Rebelie je jedna věc, ale mít zákaz na zbytek života druhá. Když nikdo na nic nepřijde, já uvidím film a máma se bude cítit dobře, jak skvěle jsem jí poslechla a jakou mateřskou péči mi zase prokázala. Široce se usměju. No, a když na to přijde, aspoň uvidím ten film a budu mít co vyprávět. Promnu si ruce.
Začnu si chystat oblečení a peníze, všechno schovám pod postel a naaranžuju polštáře a peřiny. Spokojeně se podívám na svoje dílo. Moc přesvědčivě to nevypadá, ale když se jen pootevřou dveře a bude tu jenom světlo z chodby…
Obleču si pyžamo a prohlédnu se v zrcadle. Projedu vlasy rukama, aby to vypadalo přesvědčivě. Chvilku kritizuju, ale pak se na to vykašlu a postavím se ke dveřím. Odkašlu si. Přimhouřím oči. Pak pomalu otevřu a sejdu po schodech dolů. Slyším televizi. Máma se dívá na svůj oblíbený seriál.
"Mami?" Zachraptím. Jsem na svoje herecké výkony pyšná. Už několikrát mě zachránily od špatné známky. Postavím se vedle gauče a zamžourám na ni. Nedůvěřivě si mě prohlíží. "Rozbolela mě hlava, vezmu si prášek a půjdu spát." Oznámím jí jednoduše. Trochu uberu na chraplavosti, ať jsem přesvědčivější. Máma se nadzvedne na pohovce, aby mi mohla položit ruku na čelo. I tak tomu moc nevěnuje pozornost, protože v seriálu se právě dvě postavy baví o svém vztahu.
"Nemáš teplotu." Řekne zamračeně. Přikývnu. "Jen mě trochu bolí tady vpravo, to je všechno. Takový ten tlak." Upřesním s mdlým úsměvem. Rychle odlétne očima na emočně vyčerpanou dvojici na obrazovce, pak zase ke mně. Usměje se.
"Tak to dobře zapij. Dobrou noc." Popřeje mi. Očividně je ráda, že je hádka za námi. Často mívám migrény, takže na mém brzkém odchodu do postele není nic zvláštního. Teda, překvapivě jich nemám tolik v období prázdnin, ale to už je něco jiného. Teplo mi pomáhá. "Dobrou mami." Popřeju nazpátek a cestou nahoru se stavím pro prášek proti bolesti a sklenici vody. Kouknu se na hodiny. Deset hodin večer. Perfektní. Rychle se převleču, namaluju a vypiju sklenici. Nazuju boty, ve kterých půjde slézt z okna, a pomalu se začnu soukat ven. Ústí do malé zahrádky, a hned vedle něj je dřevěný oblouk, po kterém se měly pnout okrasné rostliny. Máma ho koupila s tátou asi před šesti lety, pak se ukázalo, že všechny rostliny v mamčiném okolí nějak umírají. A když od nás táta před mými čtrnáctinami odešel, rozhodla se, že na truc se jí podaří tam ty kytky vypěstovat. Je to pět let a oblouk stále zůstává hrobečkem. Rychle po něm sešlapu a bezpečně se dostanu na zem. Polohlasem si sdělím několik pochvalných slov a plíživě se vydám k plotu. Občas vrhnu kradmý pohled k oknu a ujistím se, že máma stále sleduje jeden z posledních dílů té citové patlanice. Protáhnu se mezi šprušlemi plotu, otřepu speciálně vybranou košili a dám domovu adié. Rozutíkám se po chodníku a počítám, jestli mi zbude čas koupit popcorn a další nezbytné propriety. Kino je asi patnáct minut od domu, takže nejspíš jo. Kamarádka už na mě nervózně čeká ve vstupní hale. Vsadím se, že tady byla půl hodiny předem. "Konečně, co tě zdrželo?" Uvítá mě se širokým úsměvem. Chvíli oddechuju jako starý pes, pak se na ni zazubím. "Dostala jsem zákaz. Ale," vztyčím prst, "zdrhla jsem."
Nejdřív na mě zírá, ale pak mi oplatí zazubení. "Husté, ale nedostaneš ještě víc zákaz, až se o tom dozví?" Podívá se na mě pochybovačně. "Ale ona se o tom nedozví." Řeknu samolibě, zatímco kupujeme pití. "Moje máma je zalezlá v obýváku a nemůže odtrhnout oči od toho slaďáku, co sleduje." Dodám sebejistě.
Kamarádka na mě vrhne uznalý úsměv. Je mi jasné, že ona sama by nikdy takovou věc nepodnikla, ale umí ocenit dobře odvedenou rebelii. Nakrčí bradu, což znamená nejvyšší hodnocení. "Super. Bylo by na nic, kdyby ty lístky propadly."
Přikývnu a zamíříme do sálu. Spokojeně předložíme vstupenky a paní nám monotónně popřeje pěkný zážitek. Myslí už je nejspíš doma v posteli. Nebo s někým v posteli. Vyprsknu smíchy. Kamarádka se na mě podívá a já jí rychle sdělím svůj myšlenkový pochod. Chlípně se zasměje. Už jsme skoro v sále, a já se rozhlédnu po lidech, abych viděla, kolik nás tady asi bude. A pak mě přejede šok. Zastavím se na místě a uklouzne mi nepěkná nadávka. Kamarádka se na mě zamračeně podívá.
"Co se stalo?" Zeptá se nechápavě. Chytne mě za ruku a táhne mě dál.
"Moje. Máma." Zachraptím. Překvapeně vytřeští oči a začne se zběsile rozhlížet.
"Nedívej se tam, proboha." Okřiknu ji, ale sama se na tu ženu stejně znova podívám. Tmavě hnědé rovné vlasy pod ramena, oválná tvář, malý, trošku orlí nos, který jsem po ní zdědila. Do háje. I tak mi ale něco nesedí. To asi to oblečení. Je takové… více… no prostě je hezčí, než které nosí mamka. Že by si to nedávno koupila? Je pravda, že už jsem jí nějakou dobu neprohledávala šatník. A pak k té ženě-mojí mámě-přišel sympatický muž drže v ruce popcorn a colu, a políbil ji na rty. Teď jsem teprve oněměla. "Tvoje mamka má chlapa?" Zeptá se kamarádka nevěřícně. Zjistím, že civí stejným směrem. Zpomaleně zavrtím hlavou. To už se posadíme do vrchních křesel a sledujeme, kam se usadí dvojička. Asi dvě řady pod námi. V hlavě mi to šrotí. Proč by mi to máma neřekla? Copak to má být tajemství? My si neříkáme všechno? Rázem zapomenu na fakt, že jsem utekla bez dovolení z domova a vzplanu vztekem.
"Ona někoho má a nic mi neřekla." Zasyčím a propaluju je pohledem. Všimnu si, jak mamka usmívá. Je to jeden z jejích neupřímnějších úsměvů.
"Třeba se bojí, že by ses zlobila." Podotkne kamarádka potichu, protože v sále už se zhaslo a začaly hrát reklamy. Samozřejmě může mít pravdu, ale já jsem příliš navztekaná na to, aby měla pravdu. Založím si ruce na prsou a začnu si muže nepřátelsky měřit. Je celkem vysoký, vypadá poměrně sympaticky, ale jsme si jistá, že to je jen přetvářka. Má falešný úsměv. To vidím až odsud.
Film začal a hned je střílečka. Zatřepu hlavou, abych se tomu mohla věnovat, ale nepomáhá to. Neustále se mi v hlavě otáčí kolečka. Jak to mohla tak stihnout? Přece se dívala na seriál. I když, kdyby vyrazila tak o deset minut později než já… Moje mamka? Jí přece chystání vždycky tak trvá.
Kamarádka se na mě starostlivě dívá. Pokynu jí, aby přestala a užila si film. Stačí, že z něho nic nebudu mít já. Jen občas zavadím očima o nějakou krvavější scénku, jinak většinou hledím do prázdna. Film končí, a já si sotva pamatuju jména hlavních postav. Zvedneme se a vracíme zpátky, zatímco mi vypráví o fantastických scénách, které jsem ani nezaznamenala. Pravděpodobně chce nějak odvést mojí pozornost. Před kinem na ni čeká auto jejích rodičů. Otočí se ke mně a obejme mě.
"Snad se to nějak vyřeší. Pak mi zavolej." Rozloučí se soustrastně a nasedne do auta. Usměju se na ni a mávám, dokud nezmizí za rohem, pak mi poklesnou koutky a moje podrážděnost se vrátí. Strčím ruce do kapes od košile a zachmuřeně vyrazím domů. Už ani nespěchám. Moc se mi tam nechce.
Najednou uslyším známý hlas, a uvidím svoji mámu asi metr a půl přede mnou. Muž zrovna vyráží zpátky ke kinu. Mamka po mě přejede pohledem a ústa se jí otevřou do udiveného O. Zastavím se na místě a rychle přemýšlím, co mám dělat. Nakonec převládne vztek, který jsem si nastřádala v kině a bezmyšlenkovitě k ní rychle dojdu. Hodlám jejího překvapení náležitě využít."Proč jsi mi to jako neřekla?! Myslela jsem, že si říkáme všechno! Jak jsi mi to mohla udělat?!" Začnu po ní ječet první věty, co mě napadnou a pár lidí se na nás otočí. Celá se třesu, jak jsem naštvaná. Mamka se zdá zmatená. Jo tak ona mi tu bude ještě předstírat? Už už otevírám pusu, když se zarazím. Moment. Odkdy má máma znamínko na bradě? Pečlivě si prohlédnu její obličej. Není stejný. Vztek vystřídá neblahé tušení.
"Ahoj, já jsem Jenny. Ty jsi Danina dcera, viď?" Usměje se na mě nervózně. Zůstanu na ni zírat. Pak mi to docvakne. Dvojče. Mámino dvojče z druhé části kontinentu. Měla přijet v tomhle týdnu. Do háje.
Zpomaleně přijmu její nastavenou ruku. "A-ha. Já… pardon, mi to… nedošlo, omlouvám se… nechtěla jsem…" Blekotám a ztrapněním bych se nejradši propadla do země. Panebože. PANEBOŽE. To už se k nám vrátí její muž a podá jí nějaký svetr.
"Podívej, koho jsem tu potkala, to je moje neteř. Anet, mám pravdu?" Usměje se na mě povzbudivě. Nepříliš nadšeně jí úsměv oplatím. "No páni, ty jsi vyrostla, Jenny mi ukazovala tvoji fotku, na které ti bylo asi dvanáct." Rozhlaholí se muž vesele. Samozřejmě. To jsme se naposled viděly. Před pěti lety.
"Ráda vás… poznávám." Zmůžu se na pár slov. Popravdě už se vidím v žaláři, do kterého mě máma uvrhne, až se o tomhle dozví. A ona se to dozví.
"No, nechceš svézt? Jsme tu autem." Nabídne mi Jenny, když vidí, jak jsem mimo. Chvíli nad tím přemýšlím. Pak mi dojde, že na tom nezáleží. Umřu tak jako tak. Prázdně přikývnu. Stejně to je jedno. "Už se těším, až o tom povíme Daně. Ta se zasměje." Povídá Jenny vesele. Pomalu jdeme k autu a muž se na mě zvědavě podívá, když na to nic neřeknu, jen se víc zakyselím. "Máma ti dovolí takhle pozdě jít ven?" Zeptá se mě. Útrpně mu vrátím pohled. Rozesměje se a soucitně mě poplácá po rameni. Skvěle. Cesta trvá neuvěřitelně krátkou dobu. Asi tři minuty strávím modlením se ke všem svatým, které znám, a vymýšlením vhodných omluv. Nakonec staneme před dveřmi a Jenny zazvoní na zvonek. Chvíli to trvá, přičemž na mě muž povzbudivě mrkne. "Přimluvíme se za tebe." Slíbí mi šeptem.
Máma otevře dveře a široce se na ně usměje. Pak se trochu ošiju a ona si mě všimne. Oči jí potemní. "Anet?" Řekne ledově. "Ahoj mami." Pípnu nesměle. Sjede mě pohledem. "Co tady děláš." Není to ani otázka. "Spletla si mě v kině s tebou." Řekne za mě Jenny a rozzáří se. Máma vypadá jako vytesaná z mramoru, ale i tak jí zacukají koutky. "Jsi spát. Přijdu tě zkontrolovat." Rozkáže mi už zase mrazivě. Pokorně skloním hlavu a šourám se po schodech nahoru. Je mi jasné, že tohle si ještě vypiju.
Zezdola uslyším, jak Jenny začne něco vyprávět. Odevzdaně za sebou zavřu dveře a rychle naťukám esemesku. Tak to dopadlo, budu mít tak měsíc zaracha. Bylo to máminu dvojče. V tu chvíli uslyším ještě z prvního patra mámin hlas a smích.
"No to teda, bude mít tak dva měsíce zákaz na všechno."
Zaryju hlavu do polštáře. Perfektní. Znovu vytáhnu mobil a ještě něco přidám.
Tak nic. Dva měsíce.