Hra

"Jak jsi mohl? Byl přece tak osamělý." Osočí se na mě s nevěřícným výrazem Vlaštovka, která vrací figurku na startovací pole.
Znova hodím kostkou. "Naprosto jednoduše." Posunu panáčka o pět políček. Skončil jsem dvě za její poslední figurkou.
"Vrahu." Okomentuje to teatrálně a sebere mi kostku. Chvíli ji tře v rukou, mumlá mantry pro štěstí a po očku mě přitom sleduje. "Očekáváš, že se ti ji pokusím uhranout?"
Zvedne bradičku. "Samozřejmě. To jsi celý ty." Prohlásí a hodí. Kostka se kutálí, Vlaštovka ji propaluje pohledem a v duchu jí určitě vyhrožuje všemi druhy mučení. Má smůlu, kostka je nejspíše masochistka, protože se zastaví s číslem jedna. Vlaštovka na to nic neřekne, tváří se zcela neutrálně, a posune si figurku o políčko. Když chytnu kostku já, hodí po mě pohledem.
"Varuju tě." Pronese vážně. Bez velkých okolků hodím kostkou. Čtyři. Zakážu si usmát se, abych náhodou nepokazil hru, a jen si provokativně promnu ruce. Vlaštovka zaúpí, opře se do sedačky a zhluboka si povzdechne, jakoby právě ztratila veškeré životní iluze. Vyhodím její figurku a na její místo postavím svou. "Nenávidím tě." Oznámí mi rezignovaně.
"Ale no tak, Vlaštovko, neztrácej naději. Ještě není vše ztraceno. Raději hoď kostkou a posuň figurku." Nabídnu jí velkoryse. Vteřinu počkám, a pak se zamračím. "Ale počkej, ty už nemáš figurku. Zdá se… že jsem ti je všechny vyhodil."
Další vteřina uplyne v naprostém tichu, kdy na mě hledí, s rukou kamenně nataženou před sebe, a smíchem cukajícími koutky. "Opravdu? Ty sis všiml? Jak. Velkorysé." Odvětí nakonec vážně. Vložím jí kostku do dlaně.
Zatřese s ní. "Šťastný hod. Budeš ho potřebovat." Popřeju jen tak mimochodem. Ještě jednou po mě hodí pohledem, a vrhne kostkou. Čtyři. Zdá se, že bude nějakou dobu bez figurek. "To je mi líto." Přiznám nevinně.
Probodne mě očima. "To je od tebe tak milé. Vážně, opravdu si toho cením."
"Rád se vyjádřím." Odpovím a posunu si panáčka. Chvíli hrajeme v tichu.
"Nezdá se ti to trochu prázdné?" Zeptá se najednou, když se už po třetí snaží nasadit panáčka. Neúspěšně.
"Nerozumím." Posunu třetí figurku do domečku. Ještě čtvrtou, a Vlaštovka mi neudělá večeři.
"Ta fráze, neztrácej naději. Přijde mi to takové, opotřebované." Na chvíli se odmlčí. "Chci říct," začne zase, "že věci, které takhle zobecní, postupně začnou postrádat smysl. Alespoň mám ten dojem." Řekne zamyšleně. Automaticky vezme a vrhne kostku. Šest. Nasadí panáčka a bezmyšlenkovitě hodí znovu. Ve tváři má zasněný výraz, jenž mívá, když se ztratí někde v dáli.
"Vím, co myslíš. Zavedly se jako automatické výrazy, takže je používáme naprosto bez uvažování. A ony tím pak ztrácejí hodnotu." Odpovím, zatímco s mírným roztrpčením sleduji, jak pomocí několik šestek obletí panáčkem půlku herní plochy. Přikyvuje. "Je to jako když si opakuješ pořád dokola nějaké slovo, a pak už ani nevíš, jestli ho říkáš správně." Jedním posunem mi vyhodí panáčka. Vrhne na mě nevinný, povzbudivý úsměv, veškerá romantická zasněnost zmizela v pekelných hlubinách zlomyslnosti. "Ups, to je mi ale líto."
Ignoruju to a přeberu jí kostku. "Na druhou stranu," s nadhledem ihned nasadím panáčka, "lidé toho říkají tolik, že zavedené fráze jsou potřeba. Pro výplň." Dodám. Nakrčí bradu, rozehraje čtvrtou poslední figurku a třetí dostane do cíle. S okázalostí profesionála tomu nevěnuje pozornost. "To jo, ale vždycky je hezčí, když opíšeš věci vlastními slovy tak, že… cítíš jejich váhu, nemyslíš?" Nakloní filozoficky hlavu, upře na mě obrovské, šedozelené oči a posune figurku blíže cíli.
Už je dále než já. "S tím naprosto souhlasím, Vlaštovko. Cokoliv je krásnější, když to povíš po svém a sám." Usměju se na ni a hodím kostkou. Jedna. Ale no tak.
Zářivě se na mě usměje, ukradne mi kostku a hodí. Šest. Tudíž háže znovu a pak ještě jednou, a zničehonic, aniž bych s tím mohl cokoliv udělat, dostane poslední figurku do cíle. Zamračím se. Určitě švindlovala. Co jsem přehlédl?
"Ale né, jakpak se to mohlo stát? Zdá se, že se karta obrátila, ach, jaká smůla… Ale to víš, když se spojí talent a úděl shůry, není šance." Blábolí nadšeně jako malý ptáček, jenž si na plůtku čechrá peříčka. Promnu si kořen nosu. Nerad pohrávám. Vítězně se protáhne, obejde stůl a skloní se ke mně. Obejme mě kolem krku a lehce mě políbí na lícní kost.
"Ale neboj se, kdo ví, třeba budu příště v náladě a nechám tě vyhrát." Zavtipkuje blahosklonně. Škádlivě mě zatahá za vlasy.
"Víš jak. Neztrácej naději."
 

Stezka odvahy

Helen se ocitá na pokraji paniky.
"Hej, Helenko, dýchej zhluboka. Je to stezka odvahy, ne Hunger games." Ozve se Martin vedle ní.
Moc ho nevnímá. Je v šoku.
"Nemůžu tam jít. Já tam… nemůžu jít. " Blekotá a pak se na něj vytřeštěně podívá. "Myslel jsem, že už tě to zbabělství přešlo." Prohlásí ležérně její kamarád a opře se o zíťku. "Ale jo. Já jen… musím se učit na filozofii." Plácne Helen rychle.
Změří si ji vševědoucím pohledem. "Píšeme z toho až v pátek. To je za čtyři dny." Upozorní ji.
Helen se ošije. "No a... co. Je toho přece hodně. A nedá se to pořádně naučit, musím začít už teď."
"Ta stezka se plánuje už od minulého měsíce, prostě si to projdeš, ať chceš, nebo ne." Rozhodne Martin rázně.
"Ale vy jste to naplánovali beze mě!"
On pokrčí rameny a protáhne se. "Říkalas, že po Domu Hrůzy už se ničeho nebojíš." Připomene jí.
Jo, Dům Hrůzy, ten si Helen pamatuje moc dobře. Všichni spadli přes sebe v uličce a ona se zamotala do závěsu. Úžasný zážitek. Myslela si, že ji to vyléčilo ze strachu z hororů, a taky že jo. Částečně. Stezka odvahy je přece jen… něco jiného, ne? "Tohle se nepočítá." Prohlásí umíněně.
Martin si povzdechne a odlepí od zíťky. Natočí hodinky na ruce do světla lampy. "No, zítra ti dám ještě vědět co a jak. Bude to v klidu, uvidíš. Prostě se musíš překonat. A případně to můžeš proběhnout. Už musím jít, tak se zatím měj."
"Fajn, tak čau." Hlesne Helen a sleduje ho, jak mizí pryč. Otřepe se ve večerním větru a vrací se k domu. Obejde roh ulice, kam ji Martin doprovodil, a zrychlí krok. Už takhle jí běhá mráz po zádech, a to jde osvětlenou ulicí. Ještě že jsou dveře tak blízko. Ze srdce ji spadne hotový balvan, když k nim dorazí.
Co to na ni zase ukuli, přemýšlí, když loví klíče. Jak to má zítra zvládnout? Co si to namlouvá, pořád je strašpytel. Jít někde v lese, v noci, a čekat, že na vás každou chvíli něco vyskočí? Mimoděk zavrtí hlavou. Zítra to bude tak trapné.
Strčí klíče do zámku a odemkne. Bezmyšlenkovitě je za sebou zavře, hodí tašku na lavici a projde tmavou chodbou do obývacího pokoje. Zívne a protře si oči. Kolik je vůbec hodin?
Z druhého patra se ozve šramot…asi. Helen ztuhne a chvíli strnule poslouchá. Jen se jí to zdálo. Určitě se jí to jen zdálo.
Vrzání se ozve znovu, tentokrát doplněné o slabší ránu. Helen polije horko a nohy se jí změní v rosol. Jako náměsíčná se otočí, a pomaličku se plíží zpátky ke dveřím. Srdce má až v krku když prochází kolem schodiště. Vrzání zesílí, následuje zadunění. Helen se roztřese. Je to jen o jedno patro výš. Kdyby ji to vidělo… Najednou se zastaví. A dost. Zase je vystrašená. Neříkala, že je tomuhle konec? Prostě to překonat, že? Bude to taková... trošku jiná stezka odvahy, přesvědčuje se. Zhluboka se nadechne. Pak se otočí ke schodišti a položí jednu nohu na schod. Trochu se zakymácí, když se na ni snaží potichu došlápnout. Příšery neexistují, příšery neexistují, příšery neexistují… opakuje si pořád dokola, zatímco překonává další schod. Tohle je špatný nápad, zaúpí sama pro sebe. Ne, kdepak, obrátí rychle, aby neztratila svou nově nabytou odvahu. Má to racionální vysvětlení. Byl to vítr. Jen vítr, který provanul otevřeným oknem. Táta vždycky nechává otevřené okno. Dá se do něj vlézt speciální trasou přes altánek, ale jen pokud o ní víte. Táta často zapomíná klíče, takže je to jeho pojistka… Helen se zastaví. Že by? Má vyschlo v ústech, a všechno v ní jí radí, ať se potichu vytratí, ale ona potřepe hlavou a nuceně si odkašle. "Ta-tati? Jsi tady?"
Ozve se hekot a chvíli je bez odpovědi. Tu chvíli by klidně mohla jmenovat nejhorší chvílí jejího života.
"Helen? Ty jsi doma? Proč jsi mi nezvedla telefon?"
Helen na sebe ještě nikdy nebyla tak pyšná.
Ani druhý den ji to neopustí. Ráno zjistí, že nějaká stezka odvahy ji už zas tak neděsí, a proto v návalu sebevědomí zavolá Martinovi, aby mu tu radostnou novinu sdělila.
"Stezka odvahy se ruší." Přeruší ji mírně otráveně.
"Cože? Jak to? Ale já tam chci jít." Domáhá se. Zrovna když ji přestala děsit.
"Chceš tím říct, že už se ničeho nebojíš?" Vyzvídá Martin pobaveně.
"Přesně tak." Dušuje se Helen a i za telefonem se vypne hrdě jako voják.
"Tak teď poslouchej, protože teď tě vyděsím."
Na chvíli se odmlčí, aby to bylo dostatečně dramatické. Helen napjatě čeká.
"Test z filozofie se přesunul na zítřek." Vydechne nakonec Martin.
A sakra, napadne Helen. Zase ji dostal.

Malé věci

Opřu si bradu o prsty. Tohle je složitější, než jsem předpokládal.
Hledím na malý strojek a přemýšlím, jak mě může rozhodit tak drobná věc. Všechno ostatní šlo popořádku, tak jako vždy. Skříňka je hotová, baletka taktéž, klíček, jednoduše vše je připraveno. Až na jedinou věc.
Zajedu si prsty do vlasů. Zatraceně. Teď není ta nejvhodnější chvíle, aby mě zradila paměť. Promnu si kořen nosu.
"Hádám, že máš nějaký problém." Ozve se Vlaštovka ode dveří. Ani jsem si nevšiml, že přišla. Zavrtím hlavou.
"Je to jen maličkost."
Nakrčí bradu. "Mnul sis nos. To značí tak nejmíň druhý stupeň katastrofy." Dojde ke mně a nehne se mi přes rameno.
"Už to skoro máš?" Zeptá se vesele. Samozřejmě, že už to skoro mám. To je přesně ten zádrhel. Pouze skoro. Teď, když už bych obvykle končil, si nemůžu vzpomenout. V hlavě slyším jenom úryvek. A to nestačí. Potřebuju název. Další malá věc, která mě irituje. A když už jsme u drobných věcí…
"Udělala bys mi čaj, prosím?" Zeptám se, a její pootevřená pusa mi napoví, že jsem jí přerušil uprostřed věty. V očích se jí zableskne. "Tys mě teď vůbec neposlouchal, že ne?"
Zamrkám na ni. Ona něco říkala? Povzdechne si. "Dobře, chtěla jsem se tě jenom zeptat… měli jsme jít na večeři. Z toho asi sešlo, že?" Zeptá se trochu podrážděně. Večeře. To je pravda, měli jsme jít do restaurace někdy kolem sedmé, což bude za… podívám se na hodiny. Před hodinou.
Zaklepe prsty o desku stolu. "Zapomněl jsem." Vysvětlím jednoduše.
"Ale vážně? Ještě žes mi to řekl." Protočí oči a iritace čiší z celé její maličkosti. Asi by mě to mělo trápit, ale vím, že za chvíli to bude pryč. Minutu se topíme v tichu. Využívám ho k tomu, abych si znovu a znovu vyvolával v hlavě tu prokletou hudbu. "Už jsem nám přeobjednala stůl na zítřek." Poznamená suše Vlaštovka.
"Jo? To je… fajn." Hlesnu automaticky. Možná kdybych prošel všechny možné melodie známých skladeb? Pak bych mohl přijít na to, kde jsem ji slyšel… Ale to by trvalo dlouho, musí být nějaký spolehlivější způsob. A tak si ji přehrávám, pořád a pořád dokola, aniž bych ji mohl uchopit, neustále ten malý kousek, který mi utkvěl v paměti. Hladím baletku prstem, bezeslovně se jí omlouvám, že jí stále upírám tanec, pro ni tak přirozený. Ale prostě si nemůžu vzpomenout. Nevím, kde jsem ji slyšel, odkud, či kdy. Jakoby tam jednoduše byla. Je to tak frustrující.
V mém zorném poli se objeví hrníček s horkým čajem. Automaticky se natáhnu, chytím Vlaštovku za zápěstí, dřív, než mi stačí ulétnout, a políbím ji na hřbet ruky. Vlastně jsem si ani nevšimnul, že předtím odešla. Což ale u mě není nic zvláštního. Povytáhne na mě obočí. Upiju si čaje.
Teplá tekutina mi na chvíli rozjasní mysl. "Nemůžu si vzpomenout, " informuju ji. "Chybí mi už jenom hudba, na kterou bude baletka tančit, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje." Znova si upiju.
Přijde trošku blíže, a opře se mi o rameno. "A jak dlouho ji znáš?" Zeptá se. Měl jsem pravdu. Její podrážděnost zmizela v nenávratnu.
Zamračím se. "Už dlouho, řekl bych."
"A proč tam chceš zrovna tuhle?" Ptá se dál. "To… nevím." Přiznám. "Jednoduše mi tam sedí. Žádná jiná nebude lepší."
Vlaštovka se rozesměje. "Zdá se, že nám stárneš. Skleróza si pro tebe přišla."
Natáhnu ruku a zatahám ji krátké, červené vlasy. "To mi teď nepomáhá."
"V klidu, "odmávne to, "mohla to být demence." Pak přimhouří oči. "I když, nějaké příznaky by se mohly-"
"Ale, opravdu? A ty tady jsi se mnou, protože vrána k vráně sedá, což?"
Políbí mě na spánek. "Jdu si zahrát, ty vzpomínej. Třeba to s tebou nebude zas tak hrozné." Ignoruje okázale mou narážku, a vyběhne ze dveří.
A já vzpomínám, a vzpomínám, ale mozek mi neustále vypovídá službu. Rozhlédnu se po pokoji, po čemkoliv, co by mi dodalo inspiraci. Police plné mých nákresů, krabice se šroubky, matičkami a dřívky, do toho všechny součástky, které bych mohl při práci potřebovat. Ale nic z toho mi teď nepomůže. Zbytek čaje úplně vychladl. Z obýváku se line zvuk klavíru. Zakloním hlavu a zaposlouchám se. Turecký pochod. Rytmus je trochu mimo, ale jinak je to krásné.
Promnu si kořen nosu. Že bych to musel nechat až na zítřek? To ale stejně nepůjde, moje mysl si s tím bude hrát celou noc. Zatraceně, už teď mě z toho bolí hlava.
Tak ještě jednou, jak byla ta melodie? Vzpomínám, dokud ji neuslyším. Až po chvilce mi dojde, že ji slyším doopravdy. Několika rychlými kroky se dostanu do obýváku a zastavím se až u klavíru. Tuhle skladbu umí Vlaštovka jako žádnou jinou, protože ji hraje pořád a pořád dokola. Protože tvrdí, že je nejkrásnější. Protože je její nejoblíbenější. Říkala mi to, ale byla to jen… maličkost, na kterou jsem zapomněl.
Zvědavě se na mě ohlédne a přestane hrát. "Nějaký postup?"
Přečtu si název na notách. Spring Waltz, Chopin. Samozřejmě. Já idiot. Já… idiot. Zalije mě úleva a radost zároveň.
"Zasvětil bys mě?" Ozve se Vlaštovka a už zase ironicky zvedá obočí.
Jen okrajově vnímám, že se široce usmívám. "Zvedej se, jdeme na večeři." Rozhodnu a vrátím noty na klavír. "Tohle bylo ono." Pokývnu k nim.
"To je super, ale… je deset večer." Odvětí suše. Zamračím se na ni. "Nebuď pesimistická. Něco se najde."
Ještě chvíli mě netečně pozoruje, ale pak pobaveně zavrtí hlavou a zvedne se. "Tak fajn. Jdu se obléct."
Zrovna si znova prohlížím ty zrádné noty, když se ještě otočí a se škodolibým zájmem na mě pohlédne.
"A přemýšlel jsi už vůbec o tom, jak celou tu skladbu nacpeš do toho drobného strojku? Protože… normálně tam dáváš jenom kousky, ne?"
A se zlomyslným smíchem zmizí v ložnici. Zatraceně. Malé věci jsou opravdu ty nejhorší.
 


Svět ze zlata

"Co kdyby… lidé už nekupovali knížky? Co by z toho bylo?" Navrhnu po chvilce přemýšlení.
Nakrčí bradu, jak nad tím usilovně přemítá. Na chvíli se rozhostí ticho. Přesedne si. Upije čaje. Pak se na mě zpříma podívá.
"Svět bez knih." Oznámí mi vážně. Hodím po něm polštář.
Rozesměje se. "Co ti k tomu mám říct? Prostě by se přestaly vyrábět knížky… to by vedlo k menšímu kácení stromů. Předpokládám." Pokrčí rameny. Protočím oči. "Uvědomuješ si, jak tenhle trénink naprosto selhává?"
Povzdechne si a opře zády a křeslo. "Ale na tohle se vážně nedá nic napsat."
"Ale jasně, že dá," protestuju, "jednoduše vylič nějakou dramatickou historku."
"Co když to bude úvaha?"
"Tak to prostě rozpitvej."
Přeměřuje si mě pohledem. "Tak fajn." Řekne najednou. "Teď ty."
Zamračím se. "To ty budeš psát slohovku, ne já."
"To je jedno,"odmávne to rukou," taky chci od tebe něco slyšet." Rozhodne a založí si ruce na prsou. Rezignuju a blahosklonně mu pokynu rukou, ať mi něco předhodí.
"Dobře… Tak třeba… Svět ze zlata. Tak, a teď se předveď." Zazubí se na mě a podá mi list papíru a tužku.
Na chvíli se zamyslím. Poklepu prsty na papír. Představuju si, vidím to před sebou. A začnu psát.
Svět ze zlata, které svítí pod paprsky nikdy nekončícího slunce. Nikdy ho nic nenahradí, nic jeho svit nezastíní, a vše, čeho se dotkne, se změní na ten nejkrásnější kov. Vidím pláně, kopce i vysoké hory, vše zářící jako světlo samo, kameny, tráva, hlína, nic než sluncem vyhřátý kov. Svět ticha a osamění, kde není jiného společníka, nežli větru a toho nejkrásnějšího z bohů. A pod jeho krutou vládou nic neroste, nic nevzniká, nic nežije, jenom se mění. Vše co zde kdy bylo, zastavené v čase jediným okamžikem. Den, který nikdy nepřejde v noc, strom, který se nikdy neohne ve větru, květina, jež nikdy nevykvete, slunce, jež nikdy neuhasne, a zář, ničící, vábící a přenádherná zář, jež nikdy neustane. Jaká katastrofa se to stala, copak se přihodilo, že se v tomto světě už nic nenadechne? Co přivolalo slunečního krále, aby svou přísnou rukou ztrestal celý svět? Kdo opustil vysoká města, zanechal štíhlé věže prázdné jako skořápky, čekající věrně na své majitele, jež se nikdy, už nikdy, nikdy nikdy nevrátí? Ulice, hráze, řeky, mosty, domy, pokoje, vše zachované, přesně v ten den, kdy odešli, zmizeli, utekli…
Na povrchu je smrt, nic víc, jen krásná a nebeská smrt, jež přilétá na zlatých křídlech. Ale tam dole, hluboko a hluboko v zemi, tam kde se hlína nezměnila na sluneční kov, kde se tma skrývá před svitem, v nikdy nekončící noci, tam je chladno, tam je vzduch vlhký a ostrý jako čerstvě nabroušený nůž, jenž hladce projede hrdlem. Tam je zvuk. Neobvykle hlasitý, bořící veškerá stavidla ticha, a jasný, jako by byl zažehnut poslední plamen svíčky. Sklouzne po jeskynním zubu, chvíli tancuje na jeho špičce, a pak padá a padá, dokud se neroztříští o skálu pod ním. A pak se přelévá, slévá, utíká po kameni, až dosáhne zrcadlově hladké hladiny vedle něj. Nepatrné narušení se rozběhne po neviděném skle, když se připojí, ale pak se vše ustálí.
Nad zemí vane vítr a sluce navždy spaluje zlato, zatímco pod ní klouže další drobná kapka po krápníku…
"Tak, tu to máš. Moc toho není, nechci to psát dvě hodiny." Podám mu papír a opřu se o zeď. Upiju si čaje a čekám, až to dočte. Tváří se neuvěřitelně vážně.
Asi po pěti minutách ke mně zvedne obličej. "A co kdyby, jsi to prostě napsala za mě?"

Pokladnice

Malá holčička stojí na rozcestí. Před ní jsou tři místnosti, přičemž každá skrývá jiná tajemství. Podlaha chodby je ze zašlých kusů mramoru, ušpiněných dlouhými léty a vyhlazených chozením. Šedavé stěny se u stropu trošku loupou.
Holčička přešlápne a rozhlédne se. Je nervózní a natěšená zároveň. Už měla to štěstí do těch místností párkrát nahlédnout, ale přímo to tam prozkoumat? Netrpělivě si poskočí na místě.
Za ní se ozvou kroky, a stará archivářka sejde ze schodů. "Tak pojď." Pobídne ji vlídně a zavede do místnosti nalevo. Archivářka se stará o pokladnice, to holčička moc dobře ví. Stará se, aby tam nebylo moc prachu, vytírá podlahy, a taky má přehled o všem, co je tam ukryté. Proto je to archivářka.
Holčička otevře pusu údivem. Jaký velký pokoj! A tolik pokladů! S posvátnou bázlivostí prochází mezi starými stoly, pokrytými všelijakými rozličnými nástroji, opatrně se jich dotýká a láme si hlavičku nad tím, k čemu by asi mohly sloužit. Archivářka něco hledá v rohu, vytahuje krabici, a s hekáním ji pokládá na stůl. Holčička se k ní přitočí.
Je tady další stroj, krásný a vyleštěný, černě lakovaný. Obdivně na něj ukáže. "Co je to?" Zeptá se udiveně. Stařenka zrovna vytahuje z krabice nitě a látky. "To je můj nejlepší pomocník. Když ho nakrmíš nití, tak za odměnu spraví všechno oblečení."
"Oooh." Hlesne holčička a znova odběhne zkoumat nové prostředí. Na policích jsou pořadače, v nich spousta železných šroubků, kladívek, rukavic, dřevěných desek a podivná věc s držátkem.
"Pojď, musíme se podívat ještě dál." Zavolá na ni archivářka a malá průzkumnice ji zvědavě následuje do prostřední místnosti. Ta je malá, zastavěná poličkami a skříněmi, na zemi se válí krabice a pytle.
"Co je v tomhle?" Zeptá se holčička a ukáže na jednu krabici. Stařenka ji otevře a vyndá ven několik věcí zabalených do papíru. Chvíli je pečlivě odbaluje, až se z nich vyloupnou skleničky. "Ty jsou na šampaňské." Poučí ji. "Ooooh, a ty jsou z křišťálu? A ze zlata?" Vyptává se holčička. "Ale jistě, z čeho jiného by byly?" Odpoví archivářka a schová je zpátky. Pak vytáhne další, tentokráte s malováním, potom ještě další, se zlatým lemováním. "A z nich všech pijete?" Zeptá se holčička.
Stařenka se rozesměje. "Ale co tě nemá, jak bychom to stihli? Tyhle jsou jen slavností." Vysvětlí a otočí se ke skříni.
"Tak, podívej." Vyloví z ní několik papírů. Jsou to staré listiny, pomyslí si holčička. Pozorně si list prohlédne. Je už zašedlý, ale pořád se dá přečíst. "To je vysvědčení! Ale takové prastaré…" Podivuje se.
"A tady." Ukáže archivářka na další papír. Je to starověký nákupní seznam.
"A co je tady?" Otevře holčička další křídlo skříně. Knížky, spousty a spousty ušmudlaných knížek. Chtivě je bere do rukou a zběžně prolistovává. V jedné najde několik slov napsaných tužkou, ale písmo je kudrlinkaté, takže ho nemůže přečíst. Archivářka zavře skříň a přesunou se k další poličce. Tam jí ukazuje porcelánové hrníčky, staré pánve, hrnce, sešity, žárovky, svícny a květináče a věci, které holčička ani neumí pojmenovat.
Když za sebou zavřou dveře a stařenka ji odvede do poslední místnosti, je děvčátko už zcela okouzlené. S doširoka otevřenýma očima se rozhlíží a hltá pokoj vyplněný zavařovacími sklenicemi, konzervami a lahvemi. Archivářka vezme z police jednu sklenici, dá ji holčičce do rukou a zase ji vyvede ven. Vyjdou po schodech nahoru, zhasnou, zavřou dveře, a najednou se objeví v chodbě vedoucí do obýváku. Z něj je slyšet praskání ohně, zatímco z kuchyně zvuk chystaného nádobí.
Holčička se obrátí ke stařence. "Babičko, ty tam máš tolik pokladů, ty jsi hrozně bohatá."
Babička se rozesměje. "Až ti bude tolik jako mě, beruško, taky budeš takhle bohatá." Zaťuká prstem na sklenici, kterou děvčátko pevně svírá. "A tohle zanes dědečkovi, ať nachystá kompot." Pobídne ji bodře, a holčička se rozutíká do kuchyně.

Sama doma

Zase jsem sama doma. Nenávidím, když jsem sama doma. Dům ztichl, jenom z kuchyně se ozývají tikající hodiny. Sedím na pohovce v obýváku a přemýšlím, co tak zapnout. Rádio? Aspoň by mi tu něco mluvilo. Necítila bych se tak osamělá. Ale co kdyby se vysílání změnilo na nějaký hluboký, děsivý hlas, co mi bude říkat, abych se podívala z okna a tam bude… Ne, tak rádio ne. Takže televize? To bych se mohla zabavit na dlouhou dobu. Ale co když se objeví takový ten šum a pak se mi začnou samy od sebe přepínat programy, a pak… Přitáhnu k sobě kolena a stulím se do klubíčka. Všude kolem je tma, rodiče zhasli, než odešli. Zhluboka se nadechnu. Možná by pomohlo, kdybych rozsvítila všechna světla. Ale co když začnou zničehonic blikat a praskat žárovky? Zatnu roztřesené prsty. Nejsem v hororu. Půjdu rozsvítit. Přece tady takhle nemůžu prosedět celou noc, že? To přece nejde.
Pomalu se zvednu, přičemž se strašně snažím si pod každým stínem nepředstavovat monstrum z hlubin pekel. Moc mi to nejde a srdce mám až v krku. Vydám se do chodby, kterou osvětlují lampy z ulice. Většina domu je orientovaná na východ, s výhledem na náš dvorek s altánkem, jenom okna z chodby a kuchyně míří na západ. A tak mě vždycky, vždycky když vycházím z obýváku, přepadne strach, že za oknem bude někdo stát. Proto taky chvíli stojím za stěnou a přemlouvám své dřevěné nohy k pohybu. Když konečně opatrně vykouknu, skoro dostanu infarkt, protože se za sklem houpe černý obrys. Až po pár sekundách si uvědomím, že je to náš malý stromek, povlávající ve větru. S oddechnutím se natáhnu a rozsvítím světlo. Hned to vypadá veseleji. O něco dál, na ulici, uvidím procházet pár lidí. Jejich přítomnost mě uklidní, najednou si nepřipadám tak sama. Dokonce dojdu k oknu a otevřu ho. Vítr mi ovane tvář a na chvíli zmizí i strach. Tady se přece nic nemůže stát. V předzahrádce stojí pár stromků a pod nimi se rozprostírají máminy opečovávané záhony. Mezi květinami se vlní cestička ke dveřím, lemovaná kameny. Pod jedním se schovává náhradní klíč. Tady to znám, tady mi nic nehrozí, ujišťuju se.
Zavřu okno a vydám se do kuchyně. Teď už se skoro nebojím, ale i tak rozsvítím, a s tím opravdu zmizí poslední zbytky strachu. Pochvaluju si, jak dobře jsem situaci zvládla, a vracím se zpátky do obýváku, abych jako vrchol svojí odvahy mohla zapnout televizi. A za oknem v chodbě přejde stín. Mihne se tam a zmizí z mého zorného pole.
V tu chvíli se mi nohy změní v rosol, záda polije studená sprcha, srdce se rozezvoní jako poplašný zvon a v hlavě mi hučí krev. Celý můj strach se mi posadí na ramena a táhne mě dolů, zatímco klopýtám za zeď obýváku. Tam se opřu a třeštím oči do protějšího okna. Ztratím schopnost pohybu. Ach bože ach bože ach bože já tady umřu. Ozve se zaklepání na sklo. Klesnu na kolena a snažím se pořádně nadechnout. Klid, klid, žádný strach, třeba je to jen soused, nebo podomní prodejce, nebo elektrikář, nebo vrah co mě přišel zabít. Klepání ustane.
Tak, teď vykouknu, podívám se kdo to je, a bude to nějaký normální člověk. Nikdo nebezpečný, nikdo…
Na druhé straně pokoje, za oknem obýváku, na dvorku, někdo stojí. Chvíli mi trvá, než si to uvědomím, ale když mi to dojde, krev se mi změní na ledovou tříšť. Dokonce se i přestanu třást. Je tam tma, takže vidím jen obrys, jen stín, který se proboha který se přibližuje. Zatnu zuby. Srdce mi vyskočí do krku a už tam zůstane. Jde blíž a blíž a vztahuje k oknu ruku a má dlouhé bílé prsty které groteskně září ve světle pokoje a ještě blíž a už skoro tiskne dlaň na sklo a už vidím jak se ze tmy vynořuje po kouscích matná tvář - moje nohy zareagují dřív než já, vyhodí mě nahoru, aniž bych nad tím měla nějakou vládu, vláčí mě kolem stěny až ke vstupním dveřím, kde moje ruce samy od sebe začnou bojovat se zámkem. Lomcuju klikou, nejradši bych ji urvala, vytrhla i celé dveře z pantů a dostala se pryč, na ulici, za procházejícími lidmi.
A pak se ozve odemykání zámku, a dveře se hladce otevřou. Uskočím bokem, napůl očekávám vraha se sekáčkem v ruce. Stojím tam… můj bratr. A překvapeně na mě zírá. "Čau Helen, co to vyvádíš? To chceš rozbít dveře, nebo co?"
Vrhnu se mu kolem krku. Chvíli nechápavě stojí. "Jsi v pohodě?" Zeptá se mě opatrně. Zavřu za ním dveře.
"Někdo byl venku za oknem." Vysvětlím roztřeseně, když se udýchaně opřu o zeď. "A klepal na okno."
Rozesměje se. "No jasně, to jsem byl já." Mávne rukou a zamíří do kuchyně. "Vypadla mi elektřina, a mamka říkala, že jsi doma. Udělám si tu večeři, jo?" Informuje mě ledabyle a vytáhne chleba. Tupě na něj hledím.
"A tys… klepal na okno?"
"No jo, chtěl jsem použít náhradní klíč, ale nemohl jsme ho najít. Mohlas mi teda otevřít, hledal jsem ho skoro deset minut. Je tam celkem zima, víš?"
Cítím, jak ze mě všechno spadne. Sesunu se na židli. Je to půl roku, co se odstěhoval do pronajatého bytu asi o ulici dál. Prý si chtěl vyzkoušet, jaké to je, žít sám. Přirozeně sem chodí kvůli každé prkotině a mamka mu pravidelně pere prádlo. "Aha. Promiň. Já myslela…" Rozesměju se nad svou přebujelou fantazií. Bratr to odmávne rukou a nandá si další tunu salámu.
"A proč jsi byl vůbec na dvorku?" Napadne mě najednou. "Tam přece klíč nikdy nebyl. K smrti si mě vyděsil."
Zavře ledničku a vrátí máslo. "Bydlel jsem tu dvacet let, snad vím, že není na dvorku, ne? Co bych tam dělal? Byl jsem jen před domem. Asi se ti něco zdálo, ne?"
Druhý den ráno mě rodiče našli spát zabarikádovanou pod postelí.

Motivace zlatem

Plácnu sebou na pohovku. Zaryju obličej do polstrování a vydám otrávený mručivý zvuk, když se holeněmi praštím do opěrátka. Chvíli tak zůstanu ležet, zatímco polemizuju o svém bídném životě.
"Co se děje?" Zeptá se.
"Umírám." Zabručím nesrozumitelně. Povzdechne si.
"Jsi dramatická."
Zamračím se do pohovky. "Jsem demotivovaná." Odseknu umíněně.
"Tak začni něco dělat."
Chci efektně rozhodit rukama, ale místo toho jimi jen napodobím zoufalé mrsknutí ryby na suchu. "Vidíš jak je venku? Celý týden prší. Jak mám něco dělat, když je pořád tma, a tma, a do třetice všeho dobrého, tma?"
"Rozsviť." Odpoví suše. Zasténám, polstrování to skoro utlumí.
"Nic se mi nechce dělat, když je pořád takhle zamračeně. Nemám energii." Argumentuju lítostivě.
"A slunci se snad chce být vidět každý den?"
Znovu se zamračím, když si nejsem úplně jistá, jestli na to má vůbec cenu odpovídat. "Ale pro něj to je povinnost." Řeknu nakonec trochu nejistě.
"Tak si to vem taky jako povinnost. A začni něco dělat."
"Ale mně se nechce. Nemá to cenu."
"Co zase nemá cenu?"
"Nic nemá cenu."
"Nic nemůže mít cenu. Je to nic."
Vydám podrážděný zvuk, stáhnu ruku a při marném pokusu zmlátit polštář se praštím o stolek vedle pohovky. Zaúpím. Dneska není můj šťastný… týden.
Vítr zalomcuje okny a za zběsilého šumění poseje dešťová smršť balkón ostrými kapkami. Slyším, jak buší do listů rostlin, které ještě nejsou schované na zimu domů. Mám ráda déšť. Hlavně večer. Líbí se mi, jak jsou po něm věci lesklé, jak se od nich odráží světlo lamp, a jak voní. Ano, většinou si ho užívám. Ale ne týden v kuse.
"Jsem hrozně unavená." Postěžuju si.
"Tak jdi spát. "
"Ale já nemůžu. Den je příliš krátký."
"Stejně nic neděláš."
"Ale měla bych."
"Ale neděláš."
Chvíli nad tím přemýšlím, rytmicky kopu do opěrátka. Přestanu. "Je to dilema." Usoudím po zvážení.
"Musíš něco začít, pak ti bude líp." Poznamená učitelsky. "Motivace nepadá do klína."
"Ale občas jo."
"Ale teď ne."
Zhluboka si povzdechnu. "Měla bys ji jít hledat." Dodá ještě, když cítí, že získává převahu.
"K dělání věcí mě motivují věci, které mi dělají radost. Slunce mi dělá radost. Venku není slunce." Odmlouvám.
"Slunce pořád existuje. Jen ho nevidíš."
Znova si povzdechnu, změní se to v zívnutí. Zavírají se mi oči, padá na mě únava. Nedá se to popírat. Musím ukrojit kousek dne. "Tak nakonec půjdu spát."
Odfrkne si. "Když myslíš."
Posunu se na pohovce, líně přes sebe přetáhnu deku a zabalím se do ní. Netrvá to dlouho, a v nohách se mi usalaší tichý, předoucí návštěvník. Chvíli poslouchám rytmické tikání hodin, než se mi podaří usnout.
Po probuzení chvíli hledím před sebe a zjišťuju, jestli se mi náhodou nechce spát ještě více, než předtím. Pak si toho všimnu. Prudce se posadím, zatímco kočka dostane menší infarkt a za škrtání drápků po linoleu zmizí kdesi v komoře. Pokoj je zalitý zlatým světlem. Vymotám se z deky, plantavě dojdu ke dveřím, a vyjdu na balkón. Po tváří se mi rozlije blažený úsměv. Nebe je bledě modré, jakoby ho někdo namaloval nevýraznými vodovkami, zatímco za domy zrovna zachází zářící slunce. Mokré chodníky se lesknou jako zrcadla, z listů odkapávají diamanty a tvoří drobné vlnky v kalužích pod nimi. Asi minutu se tetelím radostí. Pak se proženu pokojem, popadnu pár věcí a hodím na sebe první oblečení, co uvidím, abych se vzápětí rozutíkala po schodech paneláku dolů, a spěchala do parku, plná nové energie. Už se nehádám, ani neodmlouvám, už jsem za jedno. Slunci se zachtělo ukázat se, a mě tak spadla motivace přímo do klína. A to se přeci často neděje.

Honba za dítětem (2)

2. září 2017 v 20:08 |  Šeravé údolí
Ozve se zavytí. Vlci zvednou hlavu a zavětří. Potom se omluvně podívají na dívku, která postává vedle nich. Ta smutně pokrčí rameny a usměje se na ně. Oba dva záhy odběhnou za svým vůdcem, který je znovu začne svolávat. Čarodějka se sama vydá na cestu. Už tu malou copatou dívenku hledali asi čtvrt hodiny. Nemá ponětí, jak se dostala tak daleko. Ani nevěděla, že děti umí utíkat. Neměly by při tom padat? Kdo ví. Možná už prostě příliš dlouho neviděla žádné dítě. S povzdechem nahlíží pod všechny možné květiny, kam se mohlo to potřeštěné stvoření schovat. Ale to nejspíš zmizelo ze světa. "Claire? Claire!" Ozve se odněkud zprava. Čarodějka ztuhne. Další člověk? Vydá se po hlase a snaží se zahlédnout, kdo to volá. Volání se ozve ještě několikrát. Nakonec se za stromem vynoří chlapec. Kluk. Muž. Čarodějka moc neví, jak by ho nazvala. Někde na pomezí kluka a muže. Tak nějak. Má světle hnědé vlasy, které až hraničí s blond a podobně světle hnědé oči. Na sobě má šedivé tričko a džíny. Vypadá zmateně a ustaraně. Čarodějka se schová za strom a zvědavě ho pozoruje. Mohl by to být nejspíše její bratr? Asi. Jak na něj má mluvit? Už je to dlouho, co si povídala s nějakým chlapcem. Klukem. To je jedno. Je z toho trochu nervózní. Nakonec si načechrá vlasy rukou, odkašle si a vyskočí zpoza stromu. Sebevědomě vykročí ke zmatenému návštěvníkovi a dívá se přímo na něj. Takže ve chvíli, kdy si jí všimne, se jí noha zamotá do ležící větve a natáhne se na zem. Uslyší kroky, jak k ní kluk rychle přiběhne a potom jí začne zvedat na nohy. "Jsi v pořádku?" Zeptá se ustaraně. Čarodějka strnule přikývne. Zrudne. Ale ne. Kluk se na ni usměje. Potom natáhne ruku. "Já jsem Nick." Představí se. "Ahoj." Přijme jeho ruku s úsměvem. Na chvíli se rozhostí ticho, kdy on zřejmě čeká, až se mu představí. To jí ale nedojde. Jenom se na něj mile a trošičku tupě usmívá. Nick si rozpačitě odkašle. "Ehm, neviděla jsi tu někde takovou malou holku? Dítě, culíčky, modré šatičky, neustále někam utíká." Podá jí stručný popis. Čarodějka přikývne. "Před chvíli jsem ji ztratila." Přizná zklamaně. "A kde byla?" Zeptá se kluk rychle. "No... tady. Všude." Odpoví neurčitě. Zamračí se. "Tady všude?" Zeptá se zmateně. "Ona... utekla..." Koktá čarodějka. Je z něj hodně nervózní. Nakonec to vzdá, prostě ho popadne za ruku a táhne ho směrem, kterým se Claire ztratila. Překvapeně klopýtá za ní. "Hej, vlastně jsem se chtěl zeptat... kde to vůbec jsme? Byl jsem se setrou projít do parku ve městě, a najednou jsem tady." Začne znovu rozhovor. "Tohle je... Asi ses..." Rychle vymýšlela nějakou výmluvu. Někdy bylo prostě lepší říct lidem drobnou lež. "Nejspíš si došel do rekonstruované části." Vyřeší to nakonec spokojeně. Už otevírá pusu, aby něco odpověděl, ale čarodějka ho rychle zarazí. "A kdy jsi byl se setrou naposled?" Zeptá se. "No..." Začne, ale pak si povzdechne. "Mamka mi řekla, ať se s ní jdu projít, že prý to potřebuje. A to jsem měl jít do kina. V parku jsem na ni trochu ječel... a potom jsme se ztratili... a ona mi utekla." Vysvětlí. Pak si znova povzdechne. "No a teď je kdo ví kde, může se jí kdo ví co stát, a jestli ji nenajdu, mamka mě zabije." Shrne to. Čarodějka jen potichu poslouchá, zatímco společně procházejí lesem. "Určitě ji najdeme. A pak se jí budeš moct omluvit." Uklidní ho. Zmateně se na ni podívá. "Omluvit? To jí spíš zabiju za to, že mi utekla." Rozhodne. Čarodějka se nechápavě zamračí, ale pak to nechá být. Už ji hledají nějakou chvíli, ale po copatém děvčeti ani stopa. Na rozdíl od Nicka nepochybuje o tom, že je v pořádku. Nikdo tady by jí neublížil. Nejspíš. Spíš se bojí o obyvatele. Takové malé dítě je zcela nevyzpytatelné. Jestli k něčemu dojde, tak nedorozuměním. Už se dokonce dostanou až ke stříbrnému jezeru. Mohla dojít až tady? Nick vypadá zmateně. "Proč je ta voda stříbrná?" Zeptá se nechápavě. "Ono... ona... je to... nevím." Vykoktá čarodějka. Jenom doufá, že se tady někde nevynoří jezerní drak. To už by se opravdu špatně vysvětlovalo. A tak se radši rozhlíží po nějakém znamení, že tudy proběhla malá pohroma. To se za chvíli dostaví. Ozve se zmatené řehtání koní, kteří pijí nedaleko u jezera. Stojí přímo u průhledné říčky. Čarodějka má pocit, že je to přímo ta z té mýtiny. Stádo pobíhá kolem dokola a mezi nimi se míhá osůbka v modrých šatičkách. "Tam!" Ukáže zcela zbytečně Nick, ale čarodějka se tváří, jako že ji neviděla, aby neublížila jeho pocitu užitečnosti. Rozběhnou se za ní. Když jsou blíže, ukáže se, co je problém. Claire neustále honí jedno šedivé hříbě, které se snaží společně s ostatními koňmi prchnout, ale nijak se mu to nedaří. "Claire!" Zavolá na ni Nick. Claire zpozorní a otočí se na něj. V ručičkách stále něco svírá. Koně se rychle ztratí. Nick se k ní zničehonic rozběhne s tolika emocemi ve tváři, že se čarodějka na chvilku obává, že to myslel vážně a opravdu ji na místě uškrtí. Toho se zřejmě obává i holčička, a tak začne rychle couvat. Vlastně i utíkat. Čarodějka zpozorní a zrychlí pro jistotu, že by musela znovu zahájit pátrání. Ale Nick se přihrne k sestře a popadne ji do náruče. "Ty pitomá! Tohle už nikdy nedělej." Dává jí přitom kázání. "Nicku přestaň, udusíš mě." Začne reptat Claire. To už k nim čarodějka dojde a postává bokem. Nick pustí holčičku a trochu poodstoupí. Ta udělá to samé a podrážděně si ho měří. "Už na mě nebudeš řvát?" Zeptá se ho tiše. Kluk zavrtí hlavou. Čarodějka se usměje. To je tak milé. "Řeknu to všechno mámě!!!" Zaječí najednou Claire a začne plakat. Zdá se, že celý svět ztuhne v šokovaném tichu. Stejně tak Nick. "No to se opovaž, nebo ti už nikdy nepůjčím svůj mobil!" Začne s vydíráním. "Tak jestli mi ho nepůjčíš, tak jí to povím!" Pokračuje Claire. Dívka vedle začne trochu zmatkovat. "Ale no tak, přece se to dá vyřešit..." Snaží se je uklidnit, ale ani jeden ji neposlouchá. "Ty jsi tak otravná." Zavrčí Nick. "Neříkej mi, že jsem otravná!" Zaječí na něj Claire plačtivě. "Podívejte, měli byste se uklidnit..." Zkouší to znova čarodějka. Pak jí pohled padne na Clairiny sepnuté ručičky. Zdá, že v nic svírá něco živého. "Claire, co to máš v rukou?" Zeptá se opatrně, a vychytá pauzu v hádce, kdy se oba dva nadechují na další salvu. Holčička se zarazí a podívá se na čarodějku. Potom se podívá na svoje dlaně. Potom zpátky na čarodějku. "Nic." Zalže. Nick je zmatený. "Ty tam něco máš, Claire?" Zeptá se taky. "Nemám!" Zakřičí na ně umíněně. Teď si je čarodějka stoprocentně jistá, že v nich něco má. Pomalu k ní dojde a vezme její dlaně do svých. Snaží se jí vytrhnout, ale zadívá se jí do očí a mile se usměje. "Neboj se. Chci jenom vědět, co tam schováváš." Vysvětlí přívětivě a jemně jí otevře prstíky. V dlaních jí sedí malá, pochroumaná myška. Vyděšeně se rozhlíží. Claire si ji přitáhne blíže. "Ona je moje." Řekne rozhodně. Čarodějka si povzdechne. Je jí jasné, že tohle bude těžké. Pak si ale všimne, že myšička má zlomenou nohu, nejspíš, jak ji děvče drtilo v dlaních. "Claire, podívej, je zraněná." Poukáže na to. Claire se na ni pomalu podívá. "To už měla předtím." Vysvětlí umíněně. Čarodějka přikývne. "Ale prosím tě, všem nám je jasné, žes to udělala ty." Předběhne ji Nick podrážděně. Vrhne na něj zamračený pohled. "Já jsem to neudělala!" Zaječí na něj Claire a asi začne zase plakat. "Samozřejmě, že ne. My ti věříme." Uklidní ji Čarodějka rychle. "Ale musíme se o ni postarat. Aby se jí už nic nestalo." Navrhne. "Souhlasíš?" Dodá potom. Claire pomalu přikývne. Čarodějka něžně vezme myšku do svých prstů a položí si ji na dlaň. Myška ji pozoruje černýma očkama a občas pohne hnědýma ušima. Vlastně vypadá trošku jako křeček. Čarodějka ji jemně pohladí hřbetem prstů a pak přejede po zraněné nožičce. Myška vypískne a trhne sebou. Pak se zavrtí. "Už je to dobré, maličká." Zašeptá čarodějka a položí ji na trávu. Myška trochu popoběhne a zastaví se. Podívá se na tři osoby nad sebou a pak se s konečnou platností rozběhne pryč. Claire posmutní. "Je pryč." Pípne. Oči jí začnou vlhnout. Čarodějka se optimisticky zazubí. "Ale už je jí mnohem lépe." Ubezpečí ji. "Ale ona se mi líbila!" Protestuje Claire. V tu chvíli zasáhne Nick. "Tak přesvědčíme mámu, aby ti koupila křečka. Chceš?" Navrhne. Claire se na něj s nadějí podívá. "Ale máma mi to nedovolí." Nevěří mu. "Když ji slíbíme, že se o něj postaráme, tak určitě ano." Přesvědčuje ji. "A ty se o ni budeš starat se mnou?" Zeptá se ho. "No, když jí o tomhle neřekneš, tak jo." Široce se na ni usměje. Čarodějka si povzdechne. No samozřejmě. Claire to chvíli zvažuje, pak se zazubí a přikývne. "Tak už pojďme domů." Navrhne Nick a nabídne sestře ruku. Ta ji přijme. Nick se otočí na čarodějku. "Nevíš, kudy dojdeme zpátky do města?" Zeptá se. "Pořád rovně." Odpoví s úsměvem. "Tak jo. Určitě se ještě uvidíme. Zatím čau." Rozloučí se rychle. Čarodějka jenom zamává nazpátek a spokojeně sleduje, jak vcházejí do lesa. Pak vyčerpaně klesne na kolena. Tak tohle už dlouho nezažila. Právě strávila skoro celý den hledáním malého děvčete. Začíná se stmívat a pomalu zapadá slunce. Čarodějka klečí na trávě a sleduje, jak se malá říčka pomalu vlévá do jezera. Jak se křišťálová voda míchá s tou stříbrnou. V tom si všimne, jak na hladině plave vínový kabátek. Pomalu splývá s vodou a dostává se do středu jezera. Tam se zastaví. Drak ho nejspíše potom vyloví. Nemá rád, když něco plave na hladině. Povzdechne si. Zvedne se na nohy a zamíří domů. Jak stoupá do kopce, slunce naprosto zapadne a na obloze se rozsvítí hvězdy. Vzduchem se začnou míhat neonoví ptáci. Díky bohu, že stihli odejít před západem slunce. Neuměla si ani představit, jaké by to bylo Claire přesvědčovat, aby nechala na pokoji zářivé ptáčky. Konečně se dostane až k lavičce před svým domem a tam se posadí. Pozoruje barevnou hladinu jezera a pohrává si s nápadem jít spát. Dnešek byl celkem unavující. Po lavičce přeběhne černý tvoreček, podobající se veverce. Skoro ani není vidět, a tak se rychle ztratí ve tmě na stromech. Čarodějka se pyšně usměje a ucítí uspokojení. Měla pravdu. Je to noční tvor.

Za starých časů...

Na vrcholku menšího kopce, ukrytého mezi horami a zdánlivě odříznutého od okolního světa, stojí starý hrádek. Ze všech stran je obklopen hustými lesy a vede k němu jen jediná příjezdová cesta. Bývala to skoro zřícenina, ale nedávno se obec rozhodla, že ho opraví. Zrekonstruovali hlavní věž a základní prostory, včetně ložnic. Dokonce objevili v komorách různé stříbrné nádobí, svícny, starý nábytek a ještě k tomu šaty po nějaké šlechtičně. Umně to nechali rozmístit po halách a do místností, načež zavedli veřejné prohlídky. Lákali na úžasné vyhlídky na okolní hory, tajemnou atmosféru a co víc, na možnost prožít jednu noc přímo na hradě. Trhák to zrovna nebyl, zvlášť kvůli zapadlé pozici celé obce, ale počet návštěvníků stačil. Tak akorát na zaplacení nákladů, pracovníků, a nějaké další drobné opravy. To všem přišlo k duhu, především když se mohli hrdě plácat do hrudi se slovy, že "mají historickou památku.".
Bohužel, Vincent James Aliastar byl jiného názoru. Tento šarmantní padesátník žil ve sklepení hradu, které nikdo nikdy neobjevil. Dalo se do něj dostat pouze odsunutím stěny v krbu, a ta místnost byla pro špatnou statiku uzavřená. Ve sklepě měl svůj stůl, svíčky, kamenný teatrální podstavec, a rakev, do které ho pohřbili. Vincent byl totiž upír. A ne jen ledajaký, kdepak, byl to poslední člen šlechtického rodu, kterému tento hrad patřil. A nějaké zavedení veřejných prohlídek jej zrovna příliš nenadchlo. Desítky smrtelníků, šmatlajících po prastarých podlahách, ukazující si prsty na jeho pečlivě schraňované židle, které dovezl-no považte, až z Francie! Za jeho časů, byli poddaní mnohem zdrženlivější, pro jejich vlastní dobro. Jaká hanba padnula tento hrad, lamentoval ve své rakvi. Šedé oči upíral do minulosti, vzpomínal, jak kdysi dávno sedával pyšně na své věži a shlížel z výšky na své podřízené. A poté, přestože jej postihl tento osud, tak zde stále žil, přes den pěkně lehával ve své vyřezávané rakvi, a v noci spokojeně zaséval strach do srdcí měšťanů. Ztrápeně zavrtí hlavou. Teď už to není ono. Za jeho časů, lidé věděli, čeho se bát.
Nejdřív se musel přestěhovat do sklepa, aby unikl zrakům těch… úředníkům od obce, jak si říkali. Otřepe se při té vzpomínce. A teď, ještě horší. Po jeho majetku se promenádují obyčejní lidé! Farmáři! Dělníci! Prosté ženy! Ty proklaté veřejné prohlídky. Složí obličej do dlaní a ve svém soužení si nepřirozeně povzdechne. Spí v jeho ložnicích, procházejí se po jeho kobercích, sedí na jeho, ach, na jeho židlích. Jak potupné.
Prohne ježaté obočí do zamračeného oblouku. Ale však on si to s nimi ještě vyřídí. Aby takhle využívali jeho sídlo, kdepak, on, Vincent James Aliastar, jim opět ukáže, čeho se po nocích děsit! A nikdo ho v tom nezastaví, ani… nějací úředníci od obce, ať jsou kdokoli. Vypne se jako luk, pevným pohledem šedých očí vyzývá polorozteklou svíčku k odporu. Vyleze z rakve a pečlivě si upraví zaprášený, mírně roztrhaný oblek. Sice je mrtvý, ale na to se nehledí. I při zasévání strachu musí člověk vypadat příslušně svému postavení, ať dá na vědomí své oběti, s kým má tu čest a jak se má chovat. Promne si ruce, spokojeně si to plánuje v hlavě. Budou děsem lapat po dechu, strach jim bude kolovat v žilách, budou plakat, snažit se uprchnout jeho smrtonosným tesákům-ale ne moc, aby neponičili nábytek. Jenom tak trochu. Ano, trochu bude stačit.
Rozhodně vykročí k chodbě, jež vede k odsuvné desce. Až po pár krocích se zarazí, když si uvědomí, že ještě není noc. Vrátí se do své rakve, uloží do starého, saténového polstrování, a přiklopí na sebe víko. Ruce si založí do kříže na prsou. Široce se usměje. Ach ano. A v noci, jim ukáže teror.

Po probuzení okamžitě zvažuje, že by mohl své velké vítězství nad slabomyslnými smrtelníky odložit až na další noc, protože ho začaly bolet záda. Že by měl v rakvi průvan? Prohlédne ji a hledá nějakou škvíru, kterou by mohl vánek proklouznout, ale nic nenajde. Možná už má jednoduše sležené polstrování. Uraženě si poupraví oblek. "Nejvyšší kvalita, věčný komfort…" Mumlá si pro sebe uraženě, zatímco si snaží srovnat kosti. Měl v ní toho tesaře pohřbít zaživa, a pak se zeptat na jeho pohodlí, pomyslí si potměšile.
Ale ne, musí to být dnešní noc. On je šlechtic, a co víc, on je Ten šlechtic, poslední vlastník tohoto místa. A taky ten, který ho skoro zbankrotoval, ale tomuto nepodstatnému faktu už dávno přestal přikládat důležitost. Ho neskolí žádná malicherná fyzická překážka, jako skoro nefunkční záda. Za jeho časů, by se o něj staralo deset služebníků, aby se mu opět vrátila tělesná svěžest.
Při cestě do ložnic si připravuje proslov. Musí to být něco dramatického, děsivého, a hodno jeho postavení. A aby byl jeho příchod co nejvíc účinný, měl by přijít oknem. Tiše jako duch prochází svým setmělým domovem, sentimentálním pohledem občas ulpí na vyřezávaných židlích, vyvolává si vzpomínky na svou někdejší slávu a váženost jeho šlechtického postavení. Poté poněkud nešlechticky hekne, když se musí sklonit před sníženými dveřmi, a ostrá bolest mu vystřelí do zad, ale hrdě pokračuje dál.
Dostane se na rozbořenou terasu, která je před veřejností uzavřena, kvůli odpadávajícím kamenům. Za jeho časů, by ji opravovalo dvacet dělníků ve dne v noci, aby byla spravena do data jeho spokojenosti. Upír si odfrkne. Ale on ví, jak se po ní pohybovat. On není jako ti nemotorní-jeho nemrtvé srdce skoro postihne posmrtný infarkt, když se boční kamenná deska odlomí a on musí opět zcela nešlechticky uskočit bokem, přičemž vydá ještě více nešlechtický výjek. Nocí se nese zvuk lámajícího se kamene, jenž se valí po kopci a obíjí se o kmeny stromů. Poslední vlastník hradu se rychle rozhlédne, upraví si oblek a rozmrzele přidá do kroku.
Zastaví se před oknem do ložnice jedné z jeho bývalých manželek. Je pootevřené, což činí jeho plán ještě jednodušším. Promne si ruce. Konečně. Konečně napraví tu hříšnou křivdu na svém jméně, zpraží ty hloupé smrtelníky svým hněvem a zároveň ukojí svou žízeň. Ach, jak nádherná noc.
Naposledy si prohmátne záda, poté se promění na netopýra a malou škvírou proklouzne oknem dovnitř. Dosedne na parkety, jež pod jeho vahou zavržou. Nasaje nosem vůni starého nábytku a koutky úst se mu zkroutí do jemného úsměvu, když si vzpomene na dávné časy své vlády. Pak přesune pohled k posteli, na které někdo spí. Tento pokoj je jen pro jednoho člověka, boční dveře vedou do druhé ložnice. Přimhouří oči. Tak, je čas.
Rychle zkontroluje závěsy, jestli jsou souměrně roztažené, a jestli on stojí uprostřed. Pak svou temnou mocí přinutí mraky uvolnit místo na obloze, aby na něj dopadal měsíční svit a on tak tvořil na podlaze obludný stín. Narovná si plášť a nařasí na ramenou, aby vypadala větší. Ještě jednou se rozhlédne, jestli je už všechno nachystané, a po krátkém promýšlení se rozhodne přidat trochu mlhy-pro efekt. Vyzkouší několik póz, až se rozhodne pro klasiku, ruce překřížené na hrudi, načež je pak pomalu bude roztahovat do stran. Trochu skloní hlavu a zamračí se. Rozhýbe ústa, odkašle si, a pak zaujme výchozí pozici. Poté silou vůle človíčka probudí.
Ten zamručí ze spaní, otočí se, a pak pomalu posadí. Rozespale na upíra zírá. A ten spustí.
"Zdravím tě, smrtelníku. Vítej do mé noci děsu a hrůzy, která nikdy nepřechází v den. Budeš týrán, mučen, tvá mysl bude trhána na kusy a pálena v pekle, zatímco tvé tělo se bude škvařit ve vroucím oleji. A až budeš litovat svého ubohého života, nezapomeň, že ses k tomu odsoudil dobrovolně sám, ve chvíli, kdy sis zakoupil vstupenku." Dokončí svůj proslov a sníží hlas, co nejníže to jde. Poté pyšně vyčkává, až jeho kořist zareaguje, bezpochyby v panické hrůze. Ta řeč se povedla, pochvaluje si. Po dlouhé době se cítí zase mladý a ve formě.
Človíček pořád zírá, pak si protře oči. Nakonec hmátne vedle sebe na noční stolek a něco si zastrčí do ucha, chvíli s tím manipuluje, až mu to zřejmě přijde v pořádku. Pak si znova protře oči. "Co? Mám blbý sluch." Hlesne tupě smrtelník, ještě napůl spící. A v tu chvíli mu několik set let starý upír Vincent James Aliastar, šarmantní padesátník a poslední dědic malého hrádku na kopci, věnuje prázdný pohled, rezignovaně zavrtí hlavou, a poté beze slova vyleze oknem zpět na terasu.
Za jeho časů...
Při dosednutí se odlomí další kámen a skutálí po kopci mezi stromy.
...bylo všechno lepší.

Ošoupané střevíčky

14. června 2017 v 17:37 |  Co mě tak napadá
Ačkoliv to u sebe často nepozoruju, zcela ojediněle budu mít článek přímo k tématu. Je to divné, až mě z toho bolí u srdce.
Nadšení začíná chystáním. Je to nádherná záležitost, téměř obřadní. Drobná euforie, zachvění z očekávání, jemný úsměv. Všechno by mělo být dokonalé, a ještě lépe, já bych měla být dokonale spokojená. Silonky škrábou při natahování po kůži. Složité vybírání šatů, ale nakonec na tom nezáleží. Když je člověku dobře, na šatech moc nesejde. Kulmování či rovnání vlasů, přemýšlení nad účesy, krocení neposlušných vln. Pinetka sem, nebo raději sem? Potom zkrášlování obličeje, zamalovat nesrovnalosti, vykreslit linky nad oči. Jedna je šikmější než druhá, člověk se nad tím mračí, tvoří se mu nespokojené vrásky na čele. Ale času není dostatek, proto nad tím mávám rukou, popadnu přehoz a vylovím střevíčky. Obřad je u konce, může se vyrazit. Očekávání krásné zkušenosti je povznášející zážitek, rozvíjející lidskou fantazii. Vždycky se snažím krotit, protože pokud si člověk představí to nejkrásnější, co může být, co potom zbude na život? Pouze zklamání. A proto se těším, provinile nechávám hlavu vznášet se v oblacích, ale stále se pevně vážu k zemi.
Samotný tanec je nádherná věc, probouzející jen tu nejlepší náladu. Ať je to standart, latinsko-americké tance, swing, či něco jiného (přiznávám, já sama toho ještě moc nevyzkoušela), vlévá to energii do žil. Pro někoho těžký, pro někoho jednoduchý, pro někoho něco mezi tím, řízený pohyb po parketu v rytmu je osvobozující zážitek. Jak se na začátku předpovídalo, najednou nezáleží už na těch nejkrásnějších šatech, na perfektních vlasech nebo na nerozlišitelných linkách, ale pocitu spokojenosti, jenž nabíjí každou buňku těla. Hudba je omamná, pohyb taktéž, energie vířící po parketu opíjí. Dech se zrychlí, tvář protne úsměv, oči září štěstím.
Je to až v noci opět doma, kdy člověk většinou objeví zákeřně schovanou díru na silonkách, zcela nové boty shledá ošoupanými a ušlapanými od ostatních tanečníků, a nohy si začnou stěžovat na náhle vynucenou akci. Rychlá sprcha, opláchnutí obličeje všemi možnými odličovači (jak by to správně mělo být-bůh ví, že to většinou provinile obcházím) a vděčné padnutí do postele. A tam jenom ležím, rozpitě se usmívám na strop a než usnu, přemýšlím, kdy asi budou má lýtka natolik v pořádku, abych je mohla takhle zničit znovu.
Tohle je přibližně popis mých milovaných protančených nocí. Předpokládám, že poměrně moudře jsem vynechala ty, ve kterých figuroval alkohol, ono, aby byl rytmický pohyb po parketu krásný, měl by být i smysluplný-což se s alkoholem trochu vylučuje navzájem. Každopádně, tanec je úžasný výmysl-elegantní, zábavný, vzrušující, a je ho tolik druhů, že to snad ani nejde spočítat. A ještě k tomu člověk může říct, že se nějak hýbe. No prostě ideální záležitost.

Kam dál