Ten správný úsměv

"Proč se ta postavička mračí?" zeptá se Dan zmateně. Sedíme na zemi u mě v pokoji, a prohlížíme mé výtvory.
Přitáhnu k sobě výkres. "Nemračí se, usmívá se," opravím ho. Povytáhne obočí a vrátí ho zpátky před sebe. "To není úsměv, to je spíš něco jako..." názorně mi to "něco" předvede. Chvíli na něj hledím, snažím se "to" identifikovat, ale neúspěšně.
"Ale kuš, normálně se usmívá," řeknu nakonec.
"Ale ne, vážně, vidíš? Tahle linka je příliš málo prohnutá, člověk má z toho spíš pocit, že... Ups, promiň." Prstem přejel po papíře a rozmazal tužku. Teď už se postavička opravdu neusmívá, teď už nemá půlku pusy. Protočím oči. "Skvěle, to se ti povedlo," ohodnotím to a popadnu gumu, abych obrázek spasila. "No, teď to aspoň můžeš udělat líp, ne?" navrhne snaživě. To mě přivede na další věci, které jsem mohla udělat líp, počínaje souhlasem s jeho návrhem na společné studium. Sešity leží vyčítavě všude kolem nás, ale přirozeně se jim vyhýbáme jako čert kříži.
Po vymazání špinavé šmouhy jemně načrtnu ústa a zakroutím koutky. "To je trochu křečovitý úsměv, ne?" komentuje to okamžitě. Začínám mít nepříjemné tušení, že tohle bude na dlouho.
"Třeba je nervózní," bráním se.
"To bys musela změnit celou pózu, tahle o tom nevypovídá. Ne, to taky není ten správný úsměv. Zkus to ještě jednou, " odporuje zase. Povzdechnu si, spolknu pýchu, znovu vezmu gumu a smažu svůj pokus. Tužkou pak postupuju ještě opatrněji než předtím, a doufám, že naposled. Omyl.
"Tak to je pěkně děsivé. Co dělá ve svém volném čase, vraždí štěňátka?"
"Každý se usmívá jinak. Třeba se tak narodila," odseknu zatvrzele.
"To sice jo, ale teda, potkat ji v tmavé uličce..." vrtí hlavou pobaveně. Pak se zarazí. "Ale já to nemyslím špatně, to víš, že jo? Chci ti jenom pomoct," ujišťuje mě. Pomoct, do hrobu, napadá mě, ale mlčím. Rady jsou dobrá věc, a navíc, on umí kreslit fakt hezky, takže ti to pomůže, přesvědčuju se. Takže místo odpovědi vykouzlím chápavý, mírně vděčný úsměv. Okamžitě se rozzáří. "No vidíš, takovýhle úsměv jí nakresli."
Lehce polichocena se do toho pustím a provedu poslední pokus. Dan je z toho trošku nejistý. "Jakože není to špatné, ale..." Končím. Hodím mu tužku do klína a prudce k němu výkres přisunu. "Fajn, tak to udělej ty, mě se to očividně nedaří."
Odevzdaně ji vezme a začne črtat. Jedna linka, druhá linka, a moje postavička se rozkošně usmívá. Zatraceně.
Dan si to několikrát prohlédne, pak pokrčí rameny. "Není to úplně nejlepší, ale celkem se to dá. Co na to říkáš?"
Chvíli mlčím, povolávám do služby všechno své sebeovládání.
"Jdeme se učit," rozhodnu rázně a trhnutím otevřu náhodný sešit na zcela náhodné stránce.
"Co mi řekneš o Válce růží?"
"Cože? Ale já jsem chtěl-"
Tentokrát jsem to já, kdo se usměje. Velice podobně tomu úsměvu, který jsem před pár minutami sama nakreslila. To ho spolehlivě umlčí. Hm, takže tohle byl ten správný úsměv, to kdybych věděla dříve...
"Nic? Nevadí, jdeme dál. Takže občanská válka..."
 

Malá noční bitva

Jsem lovec. Jsem predátor. Mé instinkty, jsou vražedné. Není přede mnou úniku.
Plížím se pokojem, osvětleným jen stojací lampou vedle komody, a pomalu, velice pomalu, šplhám na žebřík. Po úspěšném výstupu na poschoďovou postel pokračuji v honbě za svou nic netušící kořistí. Našlapuji měkce, neslyšně. Každý krok je nesmírně důležitý. Vážím veškerý svůj pohyb, protože jakýkoliv otřes by mohl můj cíl vyplašit, a to nesmím dopustit. Závisí na tom příliš mnoho - totiž mé klidné spaní. Využívaje všechny dovednosti, které jsem odkoukala od svojí kočky, překonám nástrahy celé postele a stanu u polštáře, kde, na stěně nad ním, si hoví on. Ještě pomalejším pohybem chytnu zbraň - papuč - kterou jsem si přinesla s sebou, a napřáhnu se k ráně. V hlavě si srovnám přiměřenou sílu, kterou budu muset použít. Příliš málo, a stihne uletět. Příliš moc, a zbude po něm flek, který mi ho bude ještě dlouho připomínat. Musí to být tak akorát. Zatajím dech, skousnu si ret, a prásk! Příliš málo. Upustím papuč a začnu zběsile tleskat všude kolem, jak se ho snažím dodatečně zlikvidovat. Mrška malá, komár unikne. Následkem toho další půlhodinu běhám po pokoji a hledám místo, kam si sedl, protože je mi jasné, že ve chvíli, kdy to vzdám a zalehnu, tak mi začne nemilosrdně vyhrávat svou vrzavou skladbičku do ucha. A jestli mě něco dokáže udržet od spánku, pak je to tohle. Každé léto, kdy bývají dlouho otevřená okna, věčně lezu po židlích, lovím můry a lišaje, kteří se slepě třepotají u lamp a jiných zdrojů světla, a všechny pěkně svědomitě zachraňuji. Pavouky zrovna nemusím, ale budiž, pokud nejsou v mimořádné blízkosti a vyloženě si ze mě nedělají šprýmy (nedávno mi jeden obsadil kartáček na zuby - čistit si chrup, kdo to potřebuje), tak je taky zvládnu. Ale komáři, ty nenávidím. Nic mi tak nepocuchá nervy, jako ten drásající zvuk.
Ke konci, kdy se blížím hranici zoufalství, popadnu kočku a různými posunky se ji snažím na komára nasměrovat. Koukne se na něj, na mě, zívne, věnuje mi ještě jeden výmluvný pohled, jako by si to nemohla odpustit, pár skoky se dostane na křeslo a zalehne mi tričko. Během minuty tvrdě spí. Opět jsem v tom sama.
Ale, naštěstí, tedy naštěstí pro mě, můj souboj s komárem neproběhl bez povšimnutí v sousední ložnici, takže slyším vrznutí dveří, a vynoří se rozespalý táta. Pomocí pár expresivních výrazů ho obeznámím se svým problémem. Rozkáže mi, ať chvíli počkám, a vydá se na průzkum komory. Já v ní biolit sice nenašla, ale jestli ho tam někdo po mamčině úklidu dokáže vypátrat, je to on.
Taťka chvíli hrabe, vytahuje krabice, překopává jejich obsah a něco si přitom mumlá pod vousy, ale nakonec, po několika drahných minutách, je úspěšný. Předá mi strojek i náplň, popřeje mi dobrou noc a dodá, abych už byla potichu, protože zítra vstává na sedm. Slavnostně přislíbím, a pak se svou kořistí zamířím zpátky na bojiště. Zapojím ji do elektřiny, a ačkoliv se mi uleví, stejně tak cítím trochu zklamání. Můj lovecký um selhal na plné čáře. Nakonec musím být zachráněna chemickými zbraněmi. Jak potupné.
Ale pak, když opět následuji příklad mé kočky a uléhám do peřin, se zaposlouchám, a - ticho. Ale co už, napadá mě spokojeně, úspěch jako úspěch. O jednoho komára na světě míň. A to se počítá.

Rádci a jejich oběti

"Jsem naprosto v koncích," štká dramaticky a složí hlavu do dlaní. Stojí mě opravdu velké úsilí se nezačít smát. "Ale prosím tě, vždyť máš tolik možností," začnu rozvláčně a opřu se do lavičky. "Kupovat holkám dárky je jednoduché, zvlášť, když mají tolik zájmů, jako Terka. Vyber cokoliv z esoteriky a máš vyhráno. Nějaký pěkný kamínek, nebo knížku, nebo třeba lístek na přednášku," vyjmenovávám. Zasténá do rukou, což mě pobídne, abych pokračovala. "Taky ráda maluje, tak jí kup nějaké barvy, nebo papíry, nebo jakékoliv jiné propriety, taky víš, že sleduje kreslené seriály, tak něco s jejich motivem, sem tam si zahraje počítačovou hru, takovou tu pěknou, poetickou, kde jde především o příběh, prostě... Možnosti jsou nekonečné," zakončím to doširoka a spokojeně si povzdechnu. Nazývejte mě řešitelem problémů lidstva. Koutkem oka se na něj podívám. A že je tak zničený, ještě mu dám radu, jako bonus. "Ale být tebou, šla bych do té esoteriky, tam nikdy nemůžeš šlápnout vedle," dodám blahosklonně.
Protře si oči a podívá se na mě. "Tak fajn, fajn. A kde to můžu koupit?"
Následující dvě hodiny procházíme obchody a já mu radím se vším možným, tohle by i šlo, tohle spíše ne, ale zatímco já mám dojem, že si vedeme parádně, on se očividně propadá do stále hlubší a hlubší deprese. "Ale no tak, vždyť na tom tolik nezáleží, ona bude vůbec ráda, žes jí něco koupil," snažím se ho uklidnit. "Ale co když jí koupím nějakou blbost? Říkalas oblastí, ze kterých můžu vybrat, jenže já ničemu z toho moc nerozumím. Takže... Mohla bys to nějak upřesnit?"
Najednou mám dojem, že na mých bedrech leží až moc zodpovědnosti. Zas tak velký řešitel nejsem. "No počkej, myslím, že nejlepší by bylo, kdybys jí koupil něco, co vybereš ty, ne? To ji určitě potěší nejvíc," snažím se z toho vycouvat. Chvíli na mě zamyšleně hledí. "Tak dobře, něco esoterického, nebo na malování, nebo cartoon, nebo hru, ale ať jde poznat, že je to ode mě."
Sice se mi zdá, že to vzal až moc doslova, a tuším blížící se katastrofu, ale stejně přitakám. "Přesně tak."
Druhý den večer mi volá, plný nadšení, a hned hlásí: "Tak teda, koupil jsem hru."
" Skvěle," chválím ho, "a co jsi koupil hezkého?"
"No, ona má teď půjčený playstation od bráchy, že?"
"Jo, nechal jí ho, než odjel pryč za prací."
"Takže mě napadlo, proč toho nevyužít. No, a, nechtěl jsem nic drahého, tím pádem ani nic nového, takže jsem se rozhodl pro tu nějakou klasiku, která nikdy neomrzí."
"Tudíž?"
"Dark Souls jedničku."
Asi jsem se přeslechla. "Cože to?"
"Pokud vím, ještě ji nehrála, ne? Jako uvažoval jsem o trojce, ale nebyl jsem si jistý..."
"Vždyť jsem říkala něco poetického! Příběhově zaměřeného! Ne něco, kde umíráš, umíráš, a pro změnu zase umíráš."
"No to sice jo, ale když už přežiješ, a dostaneš se dál, tak to fakt stojí za to. A navíc jsi říkala, ať je to něco ode mě."
"Ale..." povzdechnu si. "Já bych sice vybrala asi něco jiného, ale... Budiž, je to tvoje. Třeba se jí to bude líbit," snažím se znít pozitivně. Na druhé straně telefonu je chvíli ticho. "Mám to vyměnit?"
"Být tebou, radši to udělám."
"Tak já ještě uvidím."
Další den mám v hlavě asi deset scénářů o tom, jak to dopadlo. Bože, jak ho to vůbec mohlo napadnout? Když mi zazvoní telefon a ukáže se jeho číslo, zhluboka se nadechnu a plna zvědavosti to zvednu.
"Byla nadšená!" zakřičí mi okamžitě do ucha.
A já jsem pěkně zmatená. "Ehm, vážně? Takže jsi to vyměnil?"
"Ne, nakonec jsem to nechal. Prý si to už dlouho chtěla zkusit, byla na to hodně zvědavá."
"No... Tak vidíš. To je fajn."
"Takže mě tak napadlo... Ještě štěstí, že nejsi já, co?"
Au, takový malinkatý políček. "Asi jo," souhlasím pomalu po chvilce.
Dobrá, dobrá, možná, ale jen možná, jsem to nakonec s těmi radami trochu přehnala. A možná je taky dobře, že on je on, a já jsem já, a že si stál za svým. Ale rozhodně je dobře, že je do něj Terka už asi rok až po uši zamilovaná. Byla by nadšená i z potkana.
 


Nostalgie letních dnů

Když zavřu oči, vidím většinou ten den. Bylo léto. Jeden z těch typických, horkých dnů, kdy se slunce vpíjí pokožkou do těla, v trávě se ozývají luční koníci a obloha si obléká lehký blankyt. Ve vzduchu voněla jablka, sladká a šťavnatá, červená jako rubíny, celý svět kypěl energií a radostí, a dny se táhly v opojení z prázdnin, jež pomalu spěly ke konci.
Tráva mě chladila do chodidel, když jsem oběhl dědečkovu dřevěnici a vydal se na průzkum malého lesíku za ní. Ptáci zpívali v pokyvujících se korunách, nedaleko bublal potůček. Prodíral jsem se kapradinami a vysokou trávou, která mě šlehala do nohou. Vystoupal jsem na kopeček, odkud se potůček ozýval. Viděl jsem ho, jak protékal pod skloněnými pažemi kapradin, skákal po kamenech jako živoucí křišťálová stuha.
Po kolena ve vodě tam stála holka. Ruce držela těsně nad hladinou, obličej napjatý. Krátké blonďaté vlasy měla stažené do střapatého culíčku, ze kterého jí trčely na všechny strany. Zůstal jsem stát na kraji potůčku. Byl jsem nervózní, chtěl jsem tam být sám. Vždycky jsem tam byl sám. A hodlal jsem si to uhájit.
"Co tady děláš?" vypálil jsem na ni. Zvedla ke mně obličej a zamračila se. "Pšššt," zasyčela na mě pobouřeně.
"Ale to je moje místo," nevzdával jsem se. "Ale já lovím žáby, tak jdi pryč," odsekla mi. Už jsem se jí chystal důrazně připomenout, že já to tam znal déle, když se jí náhle rozzářily oči jako dvě lampičky. "Tam je! Chyť ji!" vykřikla a bez okolků se vrhla do vody. Překvapeně jsem koukal, jak se v ní máchala a nemotorně plácala rukama kolem sebe. "Tam je, tam je!" pokřikovala dál, a já, abych jí ukázal, že to umím lépe, jsem se tedy rozhodl žábu ulovit. Dostala se do vysoké trávy, kde se chtěla schovat, ale mým šmátravým prstům stejně neunikla. Jednou nohou jsem zapadl do potoka, ale to mi vůbec nevadilo, jelikož jsem držel slizkou uprchlici v rukou.
Ta holka seděla pořád v potoce, celá promočená a potlučená od kamenů, ale se šťastným úsměvem na tváři. Rychle se začala škrábat na nohy. "Tady, dej ji tady," vedla mě k jakési ohrádce z kamení, příliš mělké, než aby žábu zadržela, ale v dětských očích zcela dostačující. Opatrně jsem tam vložil naši zajatkyni. Byla ještě malá, hnědá, se zbytkem pulčího ocásku. Seděli jsme nad ní a pečlivě ji pozorovali, jako kdyby se každou chvíli měla proměnit v prince z pohádek. "Potřebuje kamaráda," rozhodla ta holka. Po krátkém dohadování, kde kdo bude chytat další žábu, při němž padaly naprosto opodstatněné argumenty jako "ale já jsem starší", nebo "ale můj tatínek je potápěč", jsem vyhrál svoje místo dále po proudu. Byl jsem si naprosto jistý, že tady mám mnohem větší šanci nějakou ulovit. Proto jsem byl tak strašně pobouřený, když jsem ji za chvíli slyšel, jak na mě volá, že už má další. Doběhl jsem zpátky, trochu mrzutý, a rozkázal jí, aby mi ukázala ruce. "Nemůžu, uteče," odbyla mě a odběhla k provizornímu příbytku pro žáby. Opatrně ji tam dala, byla malá, se zbytkem pulčího ocásku, a hnědá. Nápadně se podobala té první. Ta první byla pryč.
"Ta první utekla," uvědomil jsem si. "Asi se jí tady nelíbilo," prohlásila lkavě ta holka. "A to jsem si s tím dala takovou práci," pokračovala s lesklýma očima. A já, už tehdy kavalír, jsem se ji rozhodl uklidnit. "Třeba měla děti."
"Myslíš?"
"Jo, myslím."
"A co ta druhá, nebude jí smutno?" napadlo ji po chvilce.
"Tak ji pustíme," navrhl jsem. Posadili jsme ji na kámen a krčili se za ní. "Tak se měj, žabko. Měli jsme tě rádi," pronesla dramaticky ta holka, zatímco žabka udělala pár zkusmých skoků do trávy. Náš smutek trval jen pár minut. Posadili jsme se na kraj vody a mluvili o všech důležitých věcech, o kterých je třeba si pohovořit. Jako třeba co dělají naši rodiče, kdo z nás je starší, kdo z nás má více domácích mazlíčků, kdo byl častěji nemocný, kdo si více rozbil kolena, kdo umí lépe jezdit na kole a kdo viděl více zvířat v zoo. U nejméně poloviny těch rozhovorů jsme se nedobrali k výsledku, jelikož jsme oba své výpovědi neustále měnili v závislosti na tom druhém, ale nijak nám to nevadilo. Pak jsme hráli na honěnou, tam podváděla ona, pak na schovku, tam jsem prý podváděl já, ale to vůbec nebyla pravda, a pak jsme sbírali šišky na domeček. Stavěli jsme ho z dřívek a listí, z mechu byly peřiny a ze šišek túje u dveří, já byl muž a ona byla žena, já chytal zloděje a ona byla tanečnice, měli jsme svatbu pod kapradím a na líbánky jsme jeli k břehům potoka. Koupali jsme se v ledové vodě a chválili mořský vzduch, já chodil často na ryby a ona plánovala cestu na pařez… Zůstali jsme tam rok, protože jsme si tam postavili dům z větviček a vystlali ho jehličím, chovali jsme mravence a vyhýbali se jeskyni s pavoukem. A potom jsme tam prostě zase jen seděli, máchali nohy ve vodě, a pokračovali v důležitých rozhovorech, dokud jsem nemusel jít domů. "Ale ještě né," prosila mě rozesmutněle. "Tak já přijdu zítra," navrhl jsem. Oči se jí změnily na dvě sluníčka. A tak jsme se rozloučili, plní natěšení z brzkého shledání, a já zamířil domů. Nejdřív mi babička vynadala za úplně mokré kalhoty, potom za pozdní příchod na oběd, a nakonec za všechno dohromady. A když jsem tam seděl za stolem, babička míchala polévku a pomalu přestávala zuřit, zeptala se: "A jak se jmenovala ta holčička?"
V tu chvíli jsem překvapeně zamrkal, a odpověděl: "No, ta holka… Musím se jí zítra zeptat. Chceme se vzít," prohlásil jsem pyšně. Babička se rozesmála a už se na mě nezlobila.
Tak jsem druhý den běžel, ve stejný čas, abych se jí mohl zeptat. Ale nebyla tam. Proto jsem čekal, čekal jsem přes oběd, čekal jsem do večera, ale nevrátila se. Další den jsem zase čekal. A den potom taky. Nedočkal jsem se.
Letní dny plné bzučícího hmyzu, sladkých jablek a táhnoucích se prázdnin se opakovaly, krásné a pestré jako pera pralesního papouška, dokud jsem nenastoupil na vysokou, svět se povážlivě nezrychlil a dětská radost z bytí se pomalu nevytratila, ale ta holka z potoka, už se nikdy neukázala.

Vzpomínka v mlze

Nad hlavou se mi ozve sojka, která komentuje mou přítomnost. Její hlas se rozléhá lesem jako ostré varování všem jeho obyvatelům. Sedím na vlhké hlíně a opírám se o mechem zarostlou starou zíťku. Na pokrčených nohou držím otevřený deník, tlustou ohmatanou knížečku s motivem pralesa na obalu, a v prstech převracím propisku. Lesem se plíží šero, vítr si hraje s korunami stříbrných buků a pohvízdává si prazvláštní melodii. Listy kapradin se lesknou v posledních kapkách nedávného deště a pomalu se sklánějí nad jemně bublající potůček.
Zíťka, o kterou se opírám, mě mírně tlačí do zad. Kdysi dávno, dávno dávno opravdu hodně dávno, zde stával hrad. Tady v plytkém údolí si ho postavil nějaký bohatý měšťan, jehož jméno brzo padlo v zapomnění, jelikož slavná léta sídla čekala až na jeho pozdějšího majitele. Podle kroniky, která je uložená na radnici, a kterou jsme museli všichni ve škole útrpně přelouskat, ho pojali za svůj lupiči, bezmála na padesát let. Až pak se někomu, kdo ví komu a jak, konečně podařilo je vyhnat. Starosta shromáždil vesničany a vydal nařízení, aby se hrad rozebral. A tak je v každém druhém historickém domku, a těch je u nás požehnaně, alespoň jedna opravdu stará cihla. A jediné, co z hradu zůstalo, je několik zašlých zídek, ověnčených trávou a rostlinami, jeden kamenný oblouk, jenž nějak překonal moře času, a krátké schodiště, vedoucí odnikud do záhadné prohlubně, a které se pomalu ztrácí pod nánosem hlíny. Tohle všechno se ukrývá mezi pískovcovými sloupy, jež tvoří jakési mlčící obecenstvo všech minulých událostí.
Neklidně se zavrtím na bundě, kterou jsem pod sebe složila. Vlhkost půdy cítím i přes ni. Půda tady je vždycky trochu vlhká, snad kvůli tomu, že jsme v údolí. Mělo mi dojít, že po dešti to bude dvakrát tak horší. Protočím sama na sebe oči v sloup. Asi bych vážně měla více myslet dopředu. Odložím deník bokem, vyskočím na nohy a protáhnu se. Tohle místo je asi dvacet minut od lesní stezky, a není to zrovna oblíbené návštěvní centrum. Krom pár zasněných fotografů a zoufale ztracených turistů jsem tady nikdy nikoho nepotkala. Pro mě jasná výhoda, pro mé rodiče jasný důvod k obavám. Zhluboka se nadechnu a obrátím obličej ke korunám. Vítr trochu zesílil, listí se třpytí jako drobné rybičky v prudkém proudu. Otřepu se, trochu se ochladilo. Zapnu si svetřík a obejmu se pažemi. Že by se blížila bouřka? Celý les potemněl. Mezi kmeny se začala šířit mlha. Nejdřív je poloprůhledná, ani si jí skoro nevšimnu, jenomže pak zhutní, a najednou vypadá jako mléčná záplava. Stane se to tak rychle, že zůstanu stát jako opařená a nechápavě se rozhlížím, zatímco z okolí zůstanou jen obrysy zatopené bílou vatou. Rozhostí se ticho, rušené jen větrným pohvizdováním. Pomalu se otočím na místě, naprosto uchvácena tímto momentem, který se zdá kouzelný i děsivý zároveň.
Sojka vydá další ostré varování. Polije mě horko a svetr bych si nejraději zase rozepnula. Písnička hvízdaná větrem se zdá nepatřičně veselá. Nabírá intonaci, a najednou se mi zdá, že vítr vůbec není jejím původcem. Ten, kdo si ji prozpěvuje, přichází zepředu, a už můžu vidět jeho obrys v řece mléka. Stačí mi jen chvilinka, abych se rychle vrhla za zíťku, o níž jsem byla ještě před pár minutami opřená. Je to hloupost, říkám si. Nejspíš je to jen turista. Nebo fotograf, zmámený romantickým předbouřkovým časem. Ta osoba zvedne ruku v pozdravu, a utne svůj popěvek. Srdce se mi uklidní a padne na mě úleva, a už skoro vylézám zpoza svého provizorního úkrytu… když si všimnu, že ten pozdrav nebyl na mě. Několik lidí se současně objeví a jdou návštěvníkovi vstříc. A když říkám, že objeví, tak to myslím doslova. Najednou tam prostě jsou, vyloupnou se z mlhy, jako když se rozbije skořápka od vajíčka. Jejich postavy jsou rozmazané, mihotají se ve vzduchu. Vybledlé oblečení je roztrhané, špinavé, a očividně staré. Třesou si rukama, plácají se po zádech, něco říkají, ale slyším jen hluboké hlasy, slova nerozeznávám.
Zaryju prsty do zíťky a opřu o ni čelo. Ach bože. Zbláznila jsem se? Nebo si ze mě někdo vystřelil? Znovu zvednu hlavu ke scéně přede mnou. Vidím ji neostře, z části kvůli zatemňující mlze, a zčásti kvůli tomu, že ty osoby prostě neostré jsou. Jakoby ani nebyly hmotné. Může jich být asi patnáct, postupně se vynořují zpoza zídek a oblouku. Jeden se neslyšně objeví přímo za mnou, až skoro dostanu infarkt a vyjeknu v překvapení. Ale on na mě nereaguje. Napůl bezzubým úsměvem pokyne známým a na cestě k nim zcela přehlédne mou maličkost.
Pak se ozve křik. Dunění. Ržání koní. Do mlžného pole se vřítí několik jezdců s napřaženými meči, stejně přízrační, jako jejich oběti. Nikdo z přítomných (nebo snad nepřítomných?) nestihne zareagovat, když ten, jenž přišel jako poslední, vytáhne nůž a - pak se schovám za zíťku. Ruce se mi třesou strachy, ale pořád dobře slouží, když do nich skryju tvář. Slyším řinčení a cinkot, dusot splašených nohou, rázné pořvávání rozkazů, a nervy drásající křik. Cítím pot, a krev. Tulím se do klubíčka a zarývám si nehty do vlasů. Svaly mi ztuhly v kámen.
Zdá se mi, že to trvá několik hodin, než se svět za mnou utiší, ale ve skutečnosti je to určitě jen několik minut. Pár prohozených slov, které stále nerozeznám, a pak už jen zvuk vzdalujících se kopyt. Pomalu narovnám hlavu, a co nejtišeji vykouknu ven. Skoro se zalknu. Jeden tam stále stojí. Ten nově příchozí, pomalu se rozhlíží po rozesetých tělech. V dlani si pohazuje s měšcem. Pak se rozejde ke schodům, pomalu sejde dolů, jakoby ho spolkla samotná země. Vzápětí se zase vynoří, a obohacen o brašnu popadne jednu mrtvolu za nohy a ztěžka ji stáhne dolů. Postupně tam dostane všechny, včetně odtržených končetin a hlav, pak se oklepe, a protáhne. Ještě jednou se rozhlédne, snad jestli něco nezapomněl, a volným krokem se rozejde zpátky do mlhy. Lesem se rozezní veselá melodie.
Ztuhle a neohrabaně se narovnám, udělám pár nesmělých krůčků. Nikde nic, jen zem je nasáklá rudou. Mlha se převaluje jako chomáče cukrové vaty, pomalu se začíná stahovat pryč. Pach krve ještě chvíli visí ve vzduchu, zatímco vlhká půda polyká její zbytky z louží. Chvíli tak setrvám, zmrzlá na místě, zatímco se zdálky pořád ozývá živá znělka. Pak se mi nad hlavou opět rozezpívají ptáci. Mlha se rozplyne. Poslední stopy krve zmizí. Nakonec se radostné popěvování změní ve hvízdání větru. Ale melodie zůstává.
Jako ve snách zvednu ze země deník a bundu a přitisknu si ji k hrudi. V hlavě mám zmatek a začíná mě bolet, trochu vrávorám, když zamířím k lesní stezce. Minu zpola zasypané schody a jen letmo na ně pohlédnu. Do mysli se mi loudí představy toho, co možná stále leží pod nimi. Dřív, než se tam stihnou zabydlet, přidám do kroku a nahmatám záložku deníku. Skoro vypadla ven, proto ji zkouším zapasovat pevněji. Potom mi ale pohled padne na stránku, a v překvapení odhodím deník na zem. Chvíli nad ním stojím, rozechvělá se zrychleným dechem, než se odvážím ho zase sebrat. Popadnu list a trhnutím ho vyrvu. Rozevřu dlaň a nechám vítr si ho vzít. Napadne mě, že teď ten konec zápisu budu muset napsat znovu, ale tohle je poslední z mých starostí. Raději deník zavřu, a s bolavou hlavou pospíchám k lesní stezce.
Sojka to všem oznámí varovným pokřikem, zatímco vítr si pohrává s vytrženým listem deníku, na kterém se skví pár posledních vět mého včerejšího dne, a několik čerstvých, karmínových kapek.

Každý po svém

2. března 2018 v 20:10 |  Co mě tak napadá
Nápad začíná pomalu. Nejdřív se objeví jen v obrysech, jako by byl uložen hluboko, hluboko pod hladinou moře. Vidím ho, jak se tam vznáší, postupně se vynořuje, nabírá barvy a charakter, projevují se logické posloupnosti. To už začínám plánovat, protože je mi jasné, že brzy budu muset popadnout tužku, propisku, nebo zapnout počítač. Nakonec se nápad vyplní detaily, chvilku lelkuje v nejistotě, a pak se kompletně usadí. Uvelebený vyčkává, až si najdu volnou chvilku, pár minut, nebo třeba dvě až tři hodiny, sednu si odpoledne ke stolu, zapálím pár svíček, a dám se do toho.
Takhle to u mě obvykle probíhá. A taky to většinou stejně pokračuje. Sedím u papíru, držím tužku a zírám na kostrbatý výtvor, který se nijak zvlášť nepodobá představě, kterou jsem si vytvořila v hlavě. Tak takhle to nemělo úplně dopadnout.
Lidské tělo se všemi jeho zlomyslnostmi, jako jsou končetiny, končetiny, anebo taky končetiny. Otřepu se při té hrůze. Jednou nápadně připomínají chobotnici, pak jsou nějak dlouhé, pak jsou nějak krátké, najednou je loket někde, kde by ho zdravý člověk asi neměl mít, a kolena si žijí vlastním životem. Ach, Bože, chraň. Tři hodinky uplynou jako voda, já mám obrys, se kterým jsem alespoň trochu šťastná, a jehož proporce se nemísí s proporcemi osoby po těžké autonehodě, a říkám si, proč já s tím vůbec vždycky začínám. Nešťastně si o tom postěžuju kamarádce, ta mě polituje, souhlasí, že lidské tělo je problematické, a pak ho naprosto přesně nakreslí dvěma tahy.
Na nějakou dobu se na svůj výtvor urazím, čekám, jestli se třeba sám nezmění k lepšímu, ale nakonec mi nezbývá nic jiného, než se k němu zase posadit, a dokončit ho. Dopadne to lépe, než jsem čekala. Úplně mě to vyčerpá, vypadá to skoro úplně jinak, než jsem původně zamýšlela, ale… ty ruce dávají poněkud větší smysl, než u minulé kresby, a když nad tím tak přemýšlím, tak možná i ty nohy se zdají lidštější a vypadají méně, jakože předtím plnily úlohu chobotu slona. Takže vlastně úspěch, což? Ale teď na nějakou dobu budu kreslit jenom slovy, to mi jde, koneckonců, přece jenom o něco lépe. Za pár dní se sice objeví další nápad, který se bude domáhat mé pozornosti, a celý útrpný koloběh se bude opakovat, ale prozatím můžu v klidu obdivovat výtvory mé kamarádky. Někdo vytváří zázraky tužkou či barvami, někdo se uchyluje k slovíčkům a metaforám. Každý podle svého.

Hra

"Jak jsi mohl? Byl přece tak osamělý." Osočí se na mě s nevěřícným výrazem Vlaštovka, která vrací figurku na startovací pole.
Znova hodím kostkou. "Naprosto jednoduše." Posunu panáčka o pět políček. Skončil jsem dvě za její poslední figurkou.
"Vrahu." Okomentuje to teatrálně a sebere mi kostku. Chvíli ji tře v rukou, mumlá mantry pro štěstí a po očku mě přitom sleduje. "Očekáváš, že se ti ji pokusím uhranout?"
Zvedne bradičku. "Samozřejmě. To jsi celý ty." Prohlásí a hodí. Kostka se kutálí, Vlaštovka ji propaluje pohledem a v duchu jí určitě vyhrožuje všemi druhy mučení. Má smůlu, kostka je nejspíše masochistka, protože se zastaví s číslem jedna. Vlaštovka na to nic neřekne, tváří se zcela neutrálně, a posune si figurku o políčko. Když chytnu kostku já, hodí po mě pohledem.
"Varuju tě." Pronese vážně. Bez velkých okolků hodím kostkou. Čtyři. Zakážu si usmát se, abych náhodou nepokazil hru, a jen si provokativně promnu ruce. Vlaštovka zaúpí, opře se do sedačky a zhluboka si povzdechne, jakoby právě ztratila veškeré životní iluze. Vyhodím její figurku a na její místo postavím svou. "Nenávidím tě." Oznámí mi rezignovaně.
"Ale no tak, Vlaštovko, neztrácej naději. Ještě není vše ztraceno. Raději hoď kostkou a posuň figurku." Nabídnu jí velkoryse. Vteřinu počkám, a pak se zamračím. "Ale počkej, ty už nemáš figurku. Zdá se… že jsem ti je všechny vyhodil."
Další vteřina uplyne v naprostém tichu, kdy na mě hledí, s rukou kamenně nataženou před sebe, a smíchem cukajícími koutky. "Opravdu? Ty sis všiml? Jak. Velkorysé." Odvětí nakonec vážně. Vložím jí kostku do dlaně.
Zatřese s ní. "Šťastný hod. Budeš ho potřebovat." Popřeju jen tak mimochodem. Ještě jednou po mě hodí pohledem, a vrhne kostkou. Čtyři. Zdá se, že bude nějakou dobu bez figurek. "To je mi líto." Přiznám nevinně.
Probodne mě očima. "To je od tebe tak milé. Vážně, opravdu si toho cením."
"Rád se vyjádřím." Odpovím a posunu si panáčka. Chvíli hrajeme v tichu.
"Nezdá se ti to trochu prázdné?" Zeptá se najednou, když se už po třetí snaží nasadit panáčka. Neúspěšně.
"Nerozumím." Posunu třetí figurku do domečku. Ještě čtvrtou, a Vlaštovka mi neudělá večeři.
"Ta fráze, neztrácej naději. Přijde mi to takové, opotřebované." Na chvíli se odmlčí. "Chci říct," začne zase, "že věci, které takhle zobecní, postupně začnou postrádat smysl. Alespoň mám ten dojem." Řekne zamyšleně. Automaticky vezme a vrhne kostku. Šest. Nasadí panáčka a bezmyšlenkovitě hodí znovu. Ve tváři má zasněný výraz, jenž mívá, když se ztratí někde v dáli.
"Vím, co myslíš. Zavedly se jako automatické výrazy, takže je používáme naprosto bez uvažování. A ony tím pak ztrácejí hodnotu." Odpovím, zatímco s mírným roztrpčením sleduji, jak pomocí několik šestek obletí panáčkem půlku herní plochy. Přikyvuje. "Je to jako když si opakuješ pořád dokola nějaké slovo, a pak už ani nevíš, jestli ho říkáš správně." Jedním posunem mi vyhodí panáčka. Vrhne na mě nevinný, povzbudivý úsměv, veškerá romantická zasněnost zmizela v pekelných hlubinách zlomyslnosti. "Ups, to je mi ale líto."
Ignoruju to a přeberu jí kostku. "Na druhou stranu," s nadhledem ihned nasadím panáčka, "lidé toho říkají tolik, že zavedené fráze jsou potřeba. Pro výplň." Dodám. Nakrčí bradu, rozehraje čtvrtou poslední figurku a třetí dostane do cíle. S okázalostí profesionála tomu nevěnuje pozornost. "To jo, ale vždycky je hezčí, když opíšeš věci vlastními slovy tak, že… cítíš jejich váhu, nemyslíš?" Nakloní filozoficky hlavu, upře na mě obrovské, šedozelené oči a posune figurku blíže cíli.
Už je dále než já. "S tím naprosto souhlasím, Vlaštovko. Cokoliv je krásnější, když to povíš po svém a sám." Usměju se na ni a hodím kostkou. Jedna. Ale no tak.
Zářivě se na mě usměje, ukradne mi kostku a hodí. Šest. Tudíž háže znovu a pak ještě jednou, a zničehonic, aniž bych s tím mohl cokoliv udělat, dostane poslední figurku do cíle. Zamračím se. Určitě švindlovala. Co jsem přehlédl?
"Ale né, jakpak se to mohlo stát? Zdá se, že se karta obrátila, ach, jaká smůla… Ale to víš, když se spojí talent a úděl shůry, není šance." Blábolí nadšeně jako malý ptáček, jenž si na plůtku čechrá peříčka. Promnu si kořen nosu. Nerad pohrávám. Vítězně se protáhne, obejde stůl a skloní se ke mně. Obejme mě kolem krku a lehce mě políbí na lícní kost.
"Ale neboj se, kdo ví, třeba budu příště v náladě a nechám tě vyhrát." Zavtipkuje blahosklonně. Škádlivě mě zatahá za vlasy.
"Víš jak. Neztrácej naději."

Stezka odvahy

Helen se ocitá na pokraji paniky.
"Hej, Helenko, dýchej zhluboka. Je to stezka odvahy, ne Hunger games." Ozve se Martin vedle ní.
Moc ho nevnímá. Je v šoku.
"Nemůžu tam jít. Já tam… nemůžu jít. " Blekotá a pak se na něj vytřeštěně podívá. "Myslel jsem, že už tě to zbabělství přešlo." Prohlásí ležérně její kamarád a opře se o zíťku. "Ale jo. Já jen… musím se učit na filozofii." Plácne Helen rychle.
Změří si ji vševědoucím pohledem. "Píšeme z toho až v pátek. To je za čtyři dny." Upozorní ji.
Helen se ošije. "No a... co. Je toho přece hodně. A nedá se to pořádně naučit, musím začít už teď."
"Ta stezka se plánuje už od minulého měsíce, prostě si to projdeš, ať chceš, nebo ne." Rozhodne Martin rázně.
"Ale vy jste to naplánovali beze mě!"
On pokrčí rameny a protáhne se. "Říkalas, že po Domu Hrůzy už se ničeho nebojíš." Připomene jí.
Jo, Dům Hrůzy, ten si Helen pamatuje moc dobře. Všichni spadli přes sebe v uličce a ona se zamotala do závěsu. Úžasný zážitek. Myslela si, že ji to vyléčilo ze strachu z hororů, a taky že jo. Částečně. Stezka odvahy je přece jen… něco jiného, ne? "Tohle se nepočítá." Prohlásí umíněně.
Martin si povzdechne a odlepí od zíťky. Natočí hodinky na ruce do světla lampy. "No, zítra ti dám ještě vědět co a jak. Bude to v klidu, uvidíš. Prostě se musíš překonat. A případně to můžeš proběhnout. Už musím jít, tak se zatím měj."
"Fajn, tak čau." Hlesne Helen a sleduje ho, jak mizí pryč. Otřepe se ve večerním větru a vrací se k domu. Obejde roh ulice, kam ji Martin doprovodil, a zrychlí krok. Už takhle jí běhá mráz po zádech, a to jde osvětlenou ulicí. Ještě že jsou dveře tak blízko. Ze srdce ji spadne hotový balvan, když k nim dorazí.
Co to na ni zase ukuli, přemýšlí, když loví klíče. Jak to má zítra zvládnout? Co si to namlouvá, pořád je strašpytel. Jít někde v lese, v noci, a čekat, že na vás každou chvíli něco vyskočí? Mimoděk zavrtí hlavou. Zítra to bude tak trapné.
Strčí klíče do zámku a odemkne. Bezmyšlenkovitě je za sebou zavře, hodí tašku na lavici a projde tmavou chodbou do obývacího pokoje. Zívne a protře si oči. Kolik je vůbec hodin?
Z druhého patra se ozve šramot…asi. Helen ztuhne a chvíli strnule poslouchá. Jen se jí to zdálo. Určitě se jí to jen zdálo.
Vrzání se ozve znovu, tentokrát doplněné o slabší ránu. Helen polije horko a nohy se jí změní v rosol. Jako náměsíčná se otočí, a pomaličku se plíží zpátky ke dveřím. Srdce má až v krku když prochází kolem schodiště. Vrzání zesílí, následuje zadunění. Helen se roztřese. Je to jen o jedno patro výš. Kdyby ji to vidělo… Najednou se zastaví. A dost. Zase je vystrašená. Neříkala, že je tomuhle konec? Prostě to překonat, že? Bude to taková... trošku jiná stezka odvahy, přesvědčuje se. Zhluboka se nadechne. Pak se otočí ke schodišti a položí jednu nohu na schod. Trochu se zakymácí, když se na ni snaží potichu došlápnout. Příšery neexistují, příšery neexistují, příšery neexistují… opakuje si pořád dokola, zatímco překonává další schod. Tohle je špatný nápad, zaúpí sama pro sebe. Ne, kdepak, obrátí rychle, aby neztratila svou nově nabytou odvahu. Má to racionální vysvětlení. Byl to vítr. Jen vítr, který provanul otevřeným oknem. Táta vždycky nechává otevřené okno. Dá se do něj vlézt speciální trasou přes altánek, ale jen pokud o ní víte. Táta často zapomíná klíče, takže je to jeho pojistka… Helen se zastaví. Že by? Má vyschlo v ústech, a všechno v ní jí radí, ať se potichu vytratí, ale ona potřepe hlavou a nuceně si odkašle. "Ta-tati? Jsi tady?"
Ozve se hekot a chvíli je bez odpovědi. Tu chvíli by klidně mohla jmenovat nejhorší chvílí jejího života.
"Helen? Ty jsi doma? Proč jsi mi nezvedla telefon?"
Helen na sebe ještě nikdy nebyla tak pyšná.
Ani druhý den ji to neopustí. Ráno zjistí, že nějaká stezka odvahy ji už zas tak neděsí, a proto v návalu sebevědomí zavolá Martinovi, aby mu tu radostnou novinu sdělila.
"Stezka odvahy se ruší." Přeruší ji mírně otráveně.
"Cože? Jak to? Ale já tam chci jít." Domáhá se. Zrovna když ji přestala děsit.
"Chceš tím říct, že už se ničeho nebojíš?" Vyzvídá Martin pobaveně.
"Přesně tak." Dušuje se Helen a i za telefonem se vypne hrdě jako voják.
"Tak teď poslouchej, protože teď tě vyděsím."
Na chvíli se odmlčí, aby to bylo dostatečně dramatické. Helen napjatě čeká.
"Test z filozofie se přesunul na zítřek." Vydechne nakonec Martin.
A sakra, napadne Helen. Zase ji dostal.

Malé věci

Opřu si bradu o prsty. Tohle je složitější, než jsem předpokládal.
Hledím na malý strojek a přemýšlím, jak mě může rozhodit tak drobná věc. Všechno ostatní šlo popořádku, tak jako vždy. Skříňka je hotová, baletka taktéž, klíček, jednoduše vše je připraveno. Až na jedinou věc.
Zajedu si prsty do vlasů. Zatraceně. Teď není ta nejvhodnější chvíle, aby mě zradila paměť. Promnu si kořen nosu.
"Hádám, že máš nějaký problém." Ozve se Vlaštovka ode dveří. Ani jsem si nevšiml, že přišla. Zavrtím hlavou.
"Je to jen maličkost."
Nakrčí bradu. "Mnul sis nos. To značí tak nejmíň druhý stupeň katastrofy." Dojde ke mně a nehne se mi přes rameno.
"Už to skoro máš?" Zeptá se vesele. Samozřejmě, že už to skoro mám. To je přesně ten zádrhel. Pouze skoro. Teď, když už bych obvykle končil, si nemůžu vzpomenout. V hlavě slyším jenom úryvek. A to nestačí. Potřebuju název. Další malá věc, která mě irituje. A když už jsme u drobných věcí…
"Udělala bys mi čaj, prosím?" Zeptám se, a její pootevřená pusa mi napoví, že jsem jí přerušil uprostřed věty. V očích se jí zableskne. "Tys mě teď vůbec neposlouchal, že ne?"
Zamrkám na ni. Ona něco říkala? Povzdechne si. "Dobře, chtěla jsem se tě jenom zeptat… měli jsme jít na večeři. Z toho asi sešlo, že?" Zeptá se trochu podrážděně. Večeře. To je pravda, měli jsme jít do restaurace někdy kolem sedmé, což bude za… podívám se na hodiny. Před hodinou.
Zaklepe prsty o desku stolu. "Zapomněl jsem." Vysvětlím jednoduše.
"Ale vážně? Ještě žes mi to řekl." Protočí oči a iritace čiší z celé její maličkosti. Asi by mě to mělo trápit, ale vím, že za chvíli to bude pryč. Minutu se topíme v tichu. Využívám ho k tomu, abych si znovu a znovu vyvolával v hlavě tu prokletou hudbu. "Už jsem nám přeobjednala stůl na zítřek." Poznamená suše Vlaštovka.
"Jo? To je… fajn." Hlesnu automaticky. Možná kdybych prošel všechny možné melodie známých skladeb? Pak bych mohl přijít na to, kde jsem ji slyšel… Ale to by trvalo dlouho, musí být nějaký spolehlivější způsob. A tak si ji přehrávám, pořád a pořád dokola, aniž bych ji mohl uchopit, neustále ten malý kousek, který mi utkvěl v paměti. Hladím baletku prstem, bezeslovně se jí omlouvám, že jí stále upírám tanec, pro ni tak přirozený. Ale prostě si nemůžu vzpomenout. Nevím, kde jsem ji slyšel, odkud, či kdy. Jakoby tam jednoduše byla. Je to tak frustrující.
V mém zorném poli se objeví hrníček s horkým čajem. Automaticky se natáhnu, chytím Vlaštovku za zápěstí, dřív, než mi stačí ulétnout, a políbím ji na hřbet ruky. Vlastně jsem si ani nevšimnul, že předtím odešla. Což ale u mě není nic zvláštního. Povytáhne na mě obočí. Upiju si čaje.
Teplá tekutina mi na chvíli rozjasní mysl. "Nemůžu si vzpomenout, " informuju ji. "Chybí mi už jenom hudba, na kterou bude baletka tančit, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje." Znova si upiju.
Přijde trošku blíže, a opře se mi o rameno. "A jak dlouho ji znáš?" Zeptá se. Měl jsem pravdu. Její podrážděnost zmizela v nenávratnu.
Zamračím se. "Už dlouho, řekl bych."
"A proč tam chceš zrovna tuhle?" Ptá se dál. "To… nevím." Přiznám. "Jednoduše mi tam sedí. Žádná jiná nebude lepší."
Vlaštovka se rozesměje. "Zdá se, že nám stárneš. Skleróza si pro tebe přišla."
Natáhnu ruku a zatahám ji krátké, červené vlasy. "To mi teď nepomáhá."
"V klidu, "odmávne to, "mohla to být demence." Pak přimhouří oči. "I když, nějaké příznaky by se mohly-"
"Ale, opravdu? A ty tady jsi se mnou, protože vrána k vráně sedá, což?"
Políbí mě na spánek. "Jdu si zahrát, ty vzpomínej. Třeba to s tebou nebude zas tak hrozné." Ignoruje okázale mou narážku, a vyběhne ze dveří.
A já vzpomínám, a vzpomínám, ale mozek mi neustále vypovídá službu. Rozhlédnu se po pokoji, po čemkoliv, co by mi dodalo inspiraci. Police plné mých nákresů, krabice se šroubky, matičkami a dřívky, do toho všechny součástky, které bych mohl při práci potřebovat. Ale nic z toho mi teď nepomůže. Zbytek čaje úplně vychladl. Z obýváku se line zvuk klavíru. Zakloním hlavu a zaposlouchám se. Turecký pochod. Rytmus je trochu mimo, ale jinak je to krásné.
Promnu si kořen nosu. Že bych to musel nechat až na zítřek? To ale stejně nepůjde, moje mysl si s tím bude hrát celou noc. Zatraceně, už teď mě z toho bolí hlava.
Tak ještě jednou, jak byla ta melodie? Vzpomínám, dokud ji neuslyším. Až po chvilce mi dojde, že ji slyším doopravdy. Několika rychlými kroky se dostanu do obýváku a zastavím se až u klavíru. Tuhle skladbu umí Vlaštovka jako žádnou jinou, protože ji hraje pořád a pořád dokola. Protože tvrdí, že je nejkrásnější. Protože je její nejoblíbenější. Říkala mi to, ale byla to jen… maličkost, na kterou jsem zapomněl.
Zvědavě se na mě ohlédne a přestane hrát. "Nějaký postup?"
Přečtu si název na notách. Mariage D'amoure, Paul de Senneville. Samozřejmě. Já idiot. Já… idiot. Zalije mě úleva a radost zároveň.
"Zasvětil bys mě?" Ozve se Vlaštovka a už zase ironicky zvedá obočí.
Jen okrajově vnímám, že se široce usmívám. "Zvedej se, jdeme na večeři." Rozhodnu a vrátím noty na klavír. "Tohle bylo ono." Pokývnu k nim.
"To je super, ale… je deset večer." Odvětí suše. Zamračím se na ni. "Nebuď pesimistická. Něco se najde."
Ještě chvíli mě netečně pozoruje, ale pak pobaveně zavrtí hlavou a zvedne se. "Tak fajn. Jdu se obléct."
Zrovna si znova prohlížím ty zrádné noty, když se ještě otočí a se škodolibým zájmem na mě pohlédne.
"A přemýšlel jsi už vůbec o tom, jak celou tu skladbu nacpeš do toho drobného strojku? Protože… normálně tam dáváš jenom kousky, ne?"
A se zlomyslným smíchem zmizí v ložnici. Zatraceně. Malé věci jsou opravdu ty nejhorší.

Svět ze zlata

"Co kdyby… lidé už nekupovali knížky? Co by z toho bylo?" Navrhnu po chvilce přemýšlení.
Nakrčí bradu, jak nad tím usilovně přemítá. Na chvíli se rozhostí ticho. Přesedne si. Upije čaje. Pak se na mě zpříma podívá.
"Svět bez knih." Oznámí mi vážně. Hodím po něm polštář.
Rozesměje se. "Co ti k tomu mám říct? Prostě by se přestaly vyrábět knížky… to by vedlo k menšímu kácení stromů. Předpokládám." Pokrčí rameny. Protočím oči. "Uvědomuješ si, jak tenhle trénink naprosto selhává?"
Povzdechne si a opře zády a křeslo. "Ale na tohle se vážně nedá nic napsat."
"Ale jasně, že dá," protestuju, "jednoduše vylič nějakou dramatickou historku."
"Co když to bude úvaha?"
"Tak to prostě rozpitvej."
Přeměřuje si mě pohledem. "Tak fajn." Řekne najednou. "Teď ty."
Zamračím se. "To ty budeš psát slohovku, ne já."
"To je jedno,"odmávne to rukou," taky chci od tebe něco slyšet." Rozhodne a založí si ruce na prsou. Rezignuju a blahosklonně mu pokynu rukou, ať mi něco předhodí.
"Dobře… Tak třeba… Svět ze zlata. Tak, a teď se předveď." Zazubí se na mě a podá mi list papíru a tužku.
Na chvíli se zamyslím. Poklepu prsty na papír. Představuju si, vidím to před sebou. A začnu psát.
Svět ze zlata, které svítí pod paprsky nikdy nekončícího slunce. Nikdy ho nic nenahradí, nic jeho svit nezastíní, a vše, čeho se dotkne, se změní na ten nejkrásnější kov. Vidím pláně, kopce i vysoké hory, vše zářící jako světlo samo, kameny, tráva, hlína, nic než sluncem vyhřátý kov. Svět ticha a osamění, kde není jiného společníka, nežli větru a toho nejkrásnějšího z bohů. A pod jeho krutou vládou nic neroste, nic nevzniká, nic nežije, jenom se mění. Vše co zde kdy bylo, zastavené v čase jediným okamžikem. Den, který nikdy nepřejde v noc, strom, který se nikdy neohne ve větru, květina, jež nikdy nevykvete, slunce, jež nikdy neuhasne, a zář, ničící, vábící a přenádherná zář, jež nikdy neustane. Jaká katastrofa se to stala, copak se přihodilo, že se v tomto světě už nic nenadechne? Co přivolalo slunečního krále, aby svou přísnou rukou ztrestal celý svět? Kdo opustil vysoká města, zanechal štíhlé věže prázdné jako skořápky, čekající věrně na své majitele, jež se nikdy, už nikdy, nikdy nikdy nevrátí? Ulice, hráze, řeky, mosty, domy, pokoje, vše zachované, přesně v ten den, kdy odešli, zmizeli, utekli…
Na povrchu je smrt, nic víc, jen krásná a nebeská smrt, jež přilétá na zlatých křídlech. Ale tam dole, hluboko a hluboko v zemi, tam kde se hlína nezměnila na sluneční kov, kde se tma skrývá před svitem, v nikdy nekončící noci, tam je chladno, tam je vzduch vlhký a ostrý jako čerstvě nabroušený nůž, jenž hladce projede hrdlem. Tam je zvuk. Neobvykle hlasitý, bořící veškerá stavidla ticha, a jasný, jako by byl zažehnut poslední plamen svíčky. Sklouzne po jeskynním zubu, chvíli tancuje na jeho špičce, a pak padá a padá, dokud se neroztříští o skálu pod ním. A pak se přelévá, slévá, utíká po kameni, až dosáhne zrcadlově hladké hladiny vedle něj. Nepatrné narušení se rozběhne po neviděném skle, když se připojí, ale pak se vše ustálí.
Nad zemí vane vítr a sluce navždy spaluje zlato, zatímco pod ní klouže další drobná kapka po krápníku…
"Tak, tu to máš. Moc toho není, nechci to psát dvě hodiny." Podám mu papír a opřu se o zeď. Upiju si čaje a čekám, až to dočte. Tváří se neuvěřitelně vážně.
Asi po pěti minutách ke mně zvedne obličej. "A co kdyby, jsi to prostě napsala za mě?"

Kam dál